Literatura pro děti a mládež

Česká LPDM se jako žánrová oblast umělecké slovesnosti začíná vyčleňovat v době romantismu. V průběhu 19. století se v evropských literaturách objevují soubory dětského folklóru Chlapcův kouzelný roh Clemense Brentana a Achima von Arnima, Prostonárodní české písně a říkadla (1864) Karla Jaromíra Erbena, Naše děti Františka Bartoše (1888) a literární adaptace lidových pohádek (Jacob a Wilhelm Grimmové, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Alexandr N. Afanasjev, Vuk S. Karadžič, Pavol Dobšinský, Beneš Metod Kulda aj.).

V posledních dekádách 19. století vchází do povědomí četby mládeže adaptace pověstí (Alois Jirásek, Václav Beneš Třebízský, August Sedláček, Beneš Metod Kulda), později byly sbírány a upravovány regionální pověsti (např. z okruhu pražského Josef Svátek, Popelka Biliánová, z autorů intencionálních Adolf Wenig). Byly vnímány jako zdroj dějinného poučení, v současné recepci tvoří toto bájné vypravování součást regionálního a vlasteneckého vědomí sounáležitosti ke svému kraji a národu. Ze současných adaptací pověstí pro děti se řadí k hodnotným uměleckým počinům Čtení o hradech, zámcích a městech (souhrnně 1984) Eduarda Petišky a Zrcadlo starých časů (1986) Heleny Lisické, z regionálních autorů tvorba Radovana Krátkého, Františka Lazeckého, Oldřicha Sirovátky, Marty Šrámkové, Oldřicha Šuléře aj.

Také próza pro děti a mládež se konstituovala v průběhu 19. století. Za klasická díla LPDM můžeme považovat romány, které se staly četbou naší mládeže (historické Waltera Scotta a Victora Huga nebo společenské s vyostřeným sociálním akcentem Charlese Dickense nebo Charlotty Bront¨eové). Intencionální próza se tematicky rozčleňuje již v druhé polovině 19. století a na jeho přelomu (Jules Verne, Henrik Sienkiewicz, Alois Jirásek, Edmondo de Amicis, Johanna Spyriová, Harriet Beecher Stoweová, Frances Eliza Burnettová Mark Twain, Rudyard Kipling, Ernest Thomson Seton aj.). Pro vývoj prózy s dětským hrdinou měly nesporný význam romány Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera (1876, česky asi 1900), Dobrodružství Huckleberryho Finna (1885, česky 1893) a román Srdce (1886, česky 1889) Edmonda de Amicise. Twainovy romány si dodnes udržují čtenářskou životnost osobitým humorem, autenticitou dobového sociálního prostředí a dobrodružných příhod, ale i věrohodnou psychologickou kresbou hrdinů. Amicis pojal Srdce jako školní deníkový román s vyhrocenými sociálními motivy a s hlubšími psychologickými sondami dětských i dospělých hrdinů a zakomponoval do něj tzv. měsíční povídky, které vyšly i samostatně (např. pod názvem Chlapci hrdinové, 1943 s doslovem A. Pražáka), v nichž se objevila témata předurčující další vývoj prózy LPDM (dítě jako válečný hrdina, dětská oběť, statečnost, nezištné vlastenectví, úcta a láska k rodičům, křivda, strádání aj.). V tomto duchu tvořily autorky přelomu století, v jejichž náročnějších prózách (Růžena Svobodová, Marie Gebauerová, Božena Benešová) je vystavena dětská duše bolu a pokrytectví dospělých hrdinů. Mezi nimi vyniká realistická próza s dětským hrdinou Pepánek nezdara (1907-1921) Franty Župana, v níž vyjma líčení zanikajících patriarchálních vztahů na českém venkově je vetknut osobitý humor.

Nové tvůrčí metody i teoretické názory se objevují v periodickém tisku (Lidové noviny, Rozpravy Aventina, Rozhledy, Čin aj.), jejichž autoři (Karel a Josef Čapkové, Jiří Mahen, Josef Lada, Karel Poláček, Marie Majerová, Jaromír John, Václav Řezáč aj.) vybízejí k tvorbě pro děti. Právě s jejich publicistickou a uměleckou aktivitou je spojen vývoj autorské pohádky, dobrodružné prózy, prózy s dětským hrdinou a vznik českého komiksu. Významnými momenty vzniku uměleckých děl LPDM je stále větší propojení s literaturou pro dospělé v tvůrčí, tematické rovině a formálních postupech a hojné překlady z anglické, francouzské a německé literatury (významné edice Dědictví Komenského 1892-1951, Žeň z literatur 1902-1929 aj.). Levicový proud autorů vstupoval do LPDM prózami s dětským hrdinou, příp. dívčí hrdinkou ( Bruno, 1930, Robinsonka Marie Majerové z r. 1940), z nichž díla, která byla soustředěna na vývoj postav nebo kolektivu, případně konfliktní situaci s detektivní, tajemnou zápletkou ( Kluci, hurá za ním, 1933, Poplach v Kovářské uličce Václava Řezáče, 1934, Bratrstvo bílého klíče Františka Langra, 1934), přesahují svou uměleckou hodnotou vyostřenou sociální výpověď prismatem dětského hrdiny meziválečného období 20. století (Malý Bobeš Josefa Věromíra Plevy, 1931, 1933, 1934). Většina společenských próz s dětským hrdinou jsou příběhy, které mají epizodický charakter, zřídka se setkáváme s románem (román o konci války na moravském venkově Ať žije republika Jana Procházky, 1965, román s prvky antiutopie Soví zpěv Ivy Procházkové, 1999). K novelám, které jsou hodnotově a tematicky nadčasové (válečná a totalitní trýznivá zkušenost, handicapované děti aj.), a to zejména pojetím hrdiny a jeho psychologické analýzy v druhé polovině 20. století patří Říkali mi Leni Zdeňky Bezděkové, 1948, Útěk Oty Hofmana, 1966, Markétin zvěřinec Ivana Klímy, 1989, a tvorba Hany Bořkovcové, Elišky Horelové, Martiny Drijverové, Věry Plívové-Šimkové, Ivy Procházkové. V próze s dívčí hrdinkou se jedná o díla Hany Šmahelové, Valjy Stýblové, Stanislava Rudolfa aj. Svébytnou poetickou strukturu a často i své ediční vymezení (První čtení) mají kratší prózy pro začínající čtenáře, v nichž se realita dítěte mění úžeji se společenskými proměnami (od prvních cest vlakem a idylického pobytu na venkově - Bohumil Říha: Honzíkova cesta, 1959, po první školní zážitky (Jan Ryska, Eduard Petiška) až po rodinná dramata (Olga Hejná, Martina Drijverová, Iva Procházková, Hana Doskočilová aj.). Intencionální dobrodružná próza je v české LPDM tematicky zastoupena cestopisnými a historickými tituly (Flos Alois Musil, František, Alberto Vojtěch Frič, Ladislav Mikeš Pařízek, Eduard Štorch aj.) a obsažným dílem Jaroslava Foglara, jehož romány měly značnou čtenářskou základnu a vzbuzují dodnes polemické reakce, týkající se značné instruktivnosti příběhů a uzavřenosti světa chlapeckých part a táborů.

V třídílné Nůši pohádek (1918-1920) iniciátor a editor Karel Čapek vyvolal zájem o žánr autorské pohádky a spolu se svým bratrem ji obohatil o vypravěče vstupujícího různě do děje. Zatímco u Devatera pohádek (1931) K. Čapek narušuje iluzi pohádkovosti propojením pohádkového a reálného světa a využíváním synonymických jazykových řetězců, Josef Čapek v Povídání o pejskovi a kočičce (1929) překračuje antropomorfizací postav funkce zvířecích hrdinů dosavadní LPDM coby bytostí nadpřirozených, nositelů poučení v bajkách nebo dobových kýčovitých obrázkových příběhů. Osobitým stylem vstupují do poválečného období do pojetí zvířecích autorských pohádek a iniciují vznik komiksu kreslíři Josef Lada a Ondřej Sekora (Ferda Mravenec se objevoval ve 30.letech v Lidových novinách jako obrázkový seriál). Nově námětově (sociální a humorné motivy) i tvarově (lyrizace, jazykové hříčky) tvoří autorské pohádky Jiří Wolker Jiří Mahen, Vladislav Vančura, Karel Poláček. V dalším vývoji autorské pohádky sledujeme její obměny v návaznosti na folklór v pozdní tvorbě Josefa Štefana Kubína (Zlatodol pohádek, 1948-52, 4 sv.) a ve sbírce Jana Wericha Fimfárum (1960, 1997) která spěje k aktuálně etické výpovědi a oživuje humorné vypravěčství. Václav Čtvrtek navozuje ve své tvorbě folkloristickou iluzi (Rumcajs , 1970 aj.) a od 60. let se rozvíjí nonsensová autorská pohádka (Miloš Macourek, Olga Hejná, Alois Mikulka). V Martínkově čítance (1971) a Alenčině čítance (1982) Eduarda Petišky se střídají povídkové příběhy s inovovanými pohádkovými texty, snový fantazijní náboj dodává pohádkovým textům Ludvík Aškenazy (Malá vánoční povídka, 1966 aj.). Příběhy se současnými dětskými hrdiny obohacuje o pohádkové motivy Ota Hofman, jehož tvorba je spjata s televizními reáliemi a filmovými výrazovými prostředky jako jsou např. zhutněný styl promluvy a zvýšená obrazivost (Pan Tau a tisíc zázraků, 1974,Lucie , postrach ulice, 1984 aj.). Výraznou autorskou pečeť tomuto žánru propůjčují v dalších desetiletích Daisy Mrázková, František Nepil, Zdeněk K. Slabý, Dagmar Lhotová, Iva Procházková, Pavel Šrut a Karel Šiktanc.

Od čtyřicátých let 19. století je vydávána poezie pro děti moralistního a didaktizujícího charakteru a obrazové naučné knihy, jejímiž tvůrci byli kněží František Doucha a Karel Alois Vinařický, který rozšířil rejstřík lyrických žánrů pro děti. V návaznosti na folklórní poezii vzniká na konci 19. století umělá poezie (Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Josef Kožíšek), která vycházela z dětského prožitku a z lidové říkadlové formy (ukolébavky, rozpočitadla, škádlivky aj.). Její motivy se obměňují i v současné poezii (domov, matka, příroda, škola, město a venkov aj.). Kromě tradiční inspirace básníků pro děti, podmíněné rodičovskou rolí a jejich společenskou ukotveností, je jejich tvorba ve 20. století spojena s politickým umlčováním (v 50. letech Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, v 70. a 80. letech Ivo Štuka, Pavel Šrut, Jan Skácel aj.). Souvisí to i s počátkem tvorby klasických tvůrců poezie pro děti ve 40. letech 20. století. za okupace (F. Hrubín, F. Halas). František Hrubín obměňuje lidová říkadla, která se nejživěji uchovala ve své původní podobě. Dodnes je lidové říkadlo součástí dětských her a ve svém rytmickém skandování skrývá a zároveň otevírá potenciální jevy a možnosti řeči. Z Hrubínovy umělé tvorby zůstávají živé veršované varianty lidových pohádek (Dvakrát sedm pohádek, 1958, a cyklicky zabarvená umělá říkadla Špalíček veršů a pohádek, 1960). Této sládkovské poetické linii je blízká poválečná tvorba Jana Čarka (Ráj domova, 1948), obohacená o motivy z oblasti techniky.

S vývojem české meziválečné poezie je spjata příležitostná tvorba Vítězslava Nezvala pro děti (výbor Zlatý věk, 1957), ve které jsou vedle asociativního myšlení v hojné míře uváděny nonsensové verše předjímající vývoj této říkadlové varianty v české umělé poezii. Tvůrci vycházejí z folklorních forem poezie pro děti (rozpočitadla, škádlivky aj.), ale nonsensem rozrušují logické vztahy mezi významy slov a souslovími a pod vlivem znalosti anglického folklóru rozehrávají zdánlivě netušené slovní hříčky vycházející z jejich osobitého postupu (Zdeněk Kriebel: Koulej se, sluníčko, kutálej, 1961, Josef Kainar: Nevídáno, neslýcháno, 1964, Pavel Šrut: Petrklíče a petrkliky, 1966, Emanuel Frynta: Písničky bez muziky, 1988, Jiří Žáček: Aprílová škola, 1978 aj.).

Souhrnně pod názvem Před usnutím (1972) vyšly verše pro děti Františka Halase, které se objevily poprvé v roce 1942 ve sbírce Ladění. Návrat k dětské fantazii a tázání se nicméně objevuje v celé Halasově tvorbě pro děti (souhrnně pod názvem Před usnutím, 1972). Hledání možnosti tvorby poezie pro děti pod tlakem existenční a politické situace dovedlo i bytostně filozoficky ustrojeného básníka Vladimíra Holana ke sbírce Bajaja (1955), která vedle motivů přírodních a intimních obsahuje zhuštěnou subjektivní básníkovu výpověď „nedětské kompozice". Jaroslav Seifert se od konce 40. let 20. stol. obrací ve vzpomínkové poezii na své dětství a blízké (Šel malíř chudě do světa, 1949 aj.). Seifertův lyrický hrdina je ponořen v minulosti, od konce 60. let je zřetelný básnický dialog dítěte se současným světem v tvorbě Mileny Lukešové, který je opřen o synkretické vnímaní reality (Bačkůrky z mechu, 1968 , Jak je bosé noze v rose, 1981), harmonizující komunikativní tón nalezneme v poezii Ivana M. Jirouse (Magor dětem, 1991). V osmdesátých letech vstoupil Jan Skácel s mýtotvornými a pohádkovými hlubinami do veršů pro děti ( Uspávanky, 1983) a v dalších (Kam odešly laně, 1983, Proč ten ptáček z větve nespadne, 1988) vychází z ilustrace Josefa Čapka a rozvíjí jeden nebo více znaků kresby v lyrickou výpověď stvrzující jistotu domova a přírody, kterou zároveň relativizuje. Pokračoval tak v tradici básnění pro děti (Jaroslav Seifert, František Hrubín, Josef Brukner aj.), jejichž inspirací je výtvarné umění. Tvůrci poezie pro děti směřují své verše nejvíce k malému dítěti, pro starší příjemce až do dospělosti je výjimečně autorsky naplňována (Milena Lukešová, Jan Kašpar). Od 60. let vycházejí pro tento "apoetický" věk antologie z české a světové poezie a písňových textů (Ach, ta láska nebeská, 1966, Postavit vejce po Kolumbovi, 1967, Ostrov, kde rostou housle, 1987, Kostkovaný ideál , 1999), jejímiž editory byli mezi jinými básníci jako Antonín Brousek, Josef Brukner, Josef Hiršal, Pavel Šrut, Jana Štroblová aj.