< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Literatura a kýčLiteratura pro děti a mládežLiteratura

Drama

Drama je žánr syžetový, proti epice je však zaměřený na jevištní předvádění. To ovšem nevylučuje, že by se nemohlo číst např. jako román. V důsledku zaměření na scénickou realizaci je děj prezentován jako aktuální přítomnost prostřednictvím dialogu; monolog má jen epizodickou funkci, obyčejně slouží k vyjádření hrdinova vnitřního stavu, názorů, přání, postojů apod. Podobnou funkci má tzv. řeč „ad spectatorem“ (= k divákovi), tj. slova pronášená na jevišti „stranou“, přičemž se uplatňuje konvence, že ostatní herci tato slova neslyší.
Námětem dramatu je zpravidla vyhrocený konflikt. Prostřednictvím dialogu je děj předváděn přímo před divákovýma očima nebo jsme informováni o starších událostech.
Divadelní hra se dělí na akty – jednání, to jsou části oddělené dnes spuštěním a vytažením opony, přičemž se často mění i dekorace, scény – výměna všech jednajících osob, a výstupy – změna v počtu osob příchodem nebo odchodem některého herce.
Stavba dramatu se obvykle nějakým způsobem vyrovnává s principem dramatických jednot místa, času a děje, jak je popsal Aristoteles, postupně však byla doplněna do pěti stupňového schématu: expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa. Tomuto rozvržení se však dramata začala bránit už ve středověku. Dramatu někdy předchází prolog (samostatný vstupní celek), obdobně může být zakončeno epilogem, ve kterém se shrnuje děj nebo jeho obecný smysl. Základní části dějové výstavby dramatu, tak jak je známe dnes, jsou expozice (seznámení s postavami děje a s výchozí situací), zápletka – rozvoj děje s retardačními momenty, a rozuzlení.
V rozvoji děje divadelní hry jsou časté neočekávané dějové obraty. Kde se řeší konflikt nemotivovaným zásahem, říkáme, že zasáhl deus ex machina – bůh ze stroje, z antického dramatu. Násilný dobrý konec, příčící se často logice předcházejícího děje a charakteristický pro triviální divadlo, se nazývá happy end.
Hlavní dramatické žánry rozeznáváme podle povahy konfliktu a způsobu jeho řešení na: tragédie, komedie a drama. Tragický konflikt je takový, jehož důsledkem je zánik něčeho vznešeného ve srážce s jinou hodnotou nebo nadlidskou silou. Z hlediska hrdiny je konec proto uzavřený (hrdina většinou zemře), ale otevřený z hlediska problému, který byl nadhozen. Komický konflikt bývá obyčejně podložen humorným vztahem k postavě. Komický hrdina na rozdíl od hrdiny tragédie, který je osobností s vysokými morálními vlastnostmi, není vznešený typ, nýbrž představuje postavu průměru nebo spíš podprůměru. Jestliže tragického hrdinu divák obdivuje, protože je jím morálně převyšován (hrdina stojí „nad divákem“), komický hrdina je naopak převyšován divákem (stojí morálně „pod ním“).
Zvláštností dramatu je čas - je vždy přítomností, ať už se děj během představení posunul do budoucnosti nebo ne, na jevišti se vždy odehrává přítomnost, navíc se musí počítat s reálným časem, ve kterém představení běží.
Počátky a dramatu jsou spjaty s lidskou zálibou v napodobování.

Dějiny divadla

Divadlo v Řecku až do r. 534 př.K. nebylo financováno a podporováno státem, to vše se změnilo po roce 534 př.K., kdy proběhla soutěž o nejlepší tragédii v rámci Městských Dionýsií (velké náboženské slavnosti).
Tragédie ( = kozlí písně) – tento termín pravděpodobně vznikl v době, kdy soubor tančil o cenu, kterou byl kozel, nebo tančil kolem kozla, jenž byl poté obětován.
V Aristotelově Poetice se v jedné z kapitol píše, že tragédie vznikla z improvizací těch, kteří uváděli dithyramby (= hymnus zpívaný a tančený na počest boha Dionýsia, boha vína a plodnosti) - v literární kompozici jej transformoval Arión (asi 625 – 585 př.K.) – byl první, kdo písemně zaznamenal dithyramby na stanovené historické náměty, Arión je spojován se začátky tragédie, protože jeho účinkujícím se říkalo tragoidoi a jejich písním tragikon drama.
Za to, že se dospělo od dithyrambu k tragédii, vděčíme Thespidovi , který přidal prolog a verše (deklamované jedním hercem ztělesňujícím několik postav), k tomu, co bylo dříve vyprávění tančené a zpívané sborem; kolem r. 500 př.K. Aischylos přidal druhého herce a umožnil tak na jevišti viditelný konflikt; kolem roku 468 př.K. přidal Sofokles třetího herce, stanovil počet členů sboru na 15 a poprvé použil malované dekorace.
Znalost řeckého dramatu se opírá díla 3 dramatiků 5.stol.: Aischyla, Sofokla a Euripida. Většina dochovaných her vykazuje řadu shodných rysů – většina tragédií začíná prologem (poskytuje informace o událostech, které se uskutečnily před započetím hry), parodos – vstupuje sbor, následuje série epizod – epeisoda rozvíjející základní děj. Exodus – závěrečná scéna zahrnuje odchod všech postav a sboru.
Řecké komedie došly uznání až někdy kolem r. 487 nebo 486 př. K. na Městských Dionýsiích. Vznik komedie je spojován s Epicharmem, jehož komedie mají tyto rysy: v některých scénách se vyskytují až 3 mluvčí se sborem, objevují se rafinované slovní hříčky, parodie, narážky a fraškovité situace Řecké komedie mají toto schéma: prolog tvoří atmosféru a nastolí „šťastnou představu“, vystoupí sbor, následuje debata – agón, o jejích představách a dospěje se k rozhodnutí plán vyzkoušet. Parabasis (sborová óda obracející se do publika) člení hru do dvou částí, často se v ní diskutují některé sociální a politické problémy. Druhá část hry ve volně řazených scénách ukazuje důsledky realizace „šťastné představy“. Závěrečná část - kómos – obvykle vrcholí smířením všech postav a jejich odchodem na nějakou slavnost.
Herci – obvyklý počet herců byl 3 a objevovali se v libovolném počtu postav (občas se stávalo, že se herci museli střídat v jedné postavě, protože jedině tak byl možný přednes hry). Muži hrály i ženské postavy. Při výběru herců se dbalo na krásný vokální tón a schopnost zvolit takový způsob mluvy, jaký odpovídá náladě a postavě. Hry vyžadovaly trojí druh přednesu: řeč, recitace a zpěv. Nepotřebovali žádnou mimiku, protože nosili masky. Ustáleným kostýmem herců byla dlouhá zdobená tunika s rukávy.
Ve středověku se divadlo vyvíjelo ve spojení s náboženstvím, ale oproti divadlu antickému postrádalo dramatické napětí. Herci předváděli výjevy z Nového zákona, život světců a světic. Jestliže cílem antického dramatiky bylo zobrazení konfliktů, cílem středověké dramatiky byla scénické předvedení známé biblické nebo legendární látky, žánrové rozdělení na komedii a tragédii neexistovalo, ale komické prvky se mísily s prvky vážnými. Nejčastěji se hry předváděly o vánocích a velikonocích, byly latinské a nazývaly se officia, protože tvořily volnou část bohoslužby, předváděly se v kostele a hráli v nich hlavně duchovní. Později tyto hry byly dvojjazyčné, latinské byly pouze zpívané pasáže. Velmi oblíbené byly hry o Kristově umučení, tzv. pašijové hry.
Dále se vyvinuly mystéria, mirákly o svatých a morality – alegorické hry, a k nim komediální protiklady: frašky, sotie(=bláznovina, hlavní postavou byl hlupák) a intermedia.
V renesanci vystřídaly středověkou dramatiku hry školské. Psány byly latinsky a hrály je studenti na školách především proto, aby se zlepšili v latině. Dalšími typickými žánry renesance byly biblické hry, intermedia a frašky.
V období klasicismu se vyčlenila moderní činohra – byla syntézou tragédie a komedie, hlavními hrdiny byli „malí lidé“- postavy typické pro komedii se stavěly do tragické situace, těmto činohrám se říkalo plačtivá komedie nebo občanská tragédie. V tomto období se zformovala jako odrůda romantického dramatu osudová tragédie, dále ještě zvláštní dramatický žánr proverb, který ilustroval pravdivost nějakého přísloví. V romantismu se zrodila psychologická dramata a situační hry.
Přechod mezi činohrou a operou tvoří melodram – hra doprovázená hudbou. Jako zvláštní forma hudebního dramatu se vyvinula opereta, kde se střídá projev mluvený a zpívaný. Vaudeville je lehká hra s komickými písněmi. Revue je forma zaměřená především na podívanou, dějové pásmo slouží pouze ke spojení tanečních a pěveckých výstupů. Forma zaměřená pouze na zpěv se nazývá muzikál, který už se blíží k opeře a operetě.
V minulém století vzniklo absurdní drama, které navazuje na expresionistické prvky. Základem je snaha zobrazit životní pocit jedince, který žije v kapitalistickém světě, kterému nerozumí a do něhož se nedovede zařadit. Život je pro něj nepochopitelný a nesmyslný. Absurdnost je vyhrocena zejména v dialogu.



Přidal: jenikkozak 29. 7. 2009
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1219
Zhlédnuto: 6233 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Literatura a kýčLiteratura pro děti a mládežLiteratura