„Ne, pane, to bude mýlka.“

„Ale přece chlapeček, který se jí narodil přede dvěma lety na cestě v Itálii?“

„Nikdy v Itálii nebyla, bydlí tu pět let a nikdy nikam nejela.“

Bratra to překvapilo, znovu se vyptával a pátral. Ani dítě, ani cesta. Já byl pěkně překvapen, ale ne a ne pochopit konečný smysl té hry. Řekl jsem:

„Chtěl bych to skoncovat. Dám ji na zítřek pozvat. Přijmeš ji místo mne. Jestliže mě obelhala, dáš jí deset tisíc franků a už se s ní nesejdu. Vlastně toho začínám mít dost.“

Věřili byste tomu - den před tím mě mrzelo, že mám s tou ženou dítě, ale teď jsem byl nazlobený, uražený, styděl jsem se, že už žádné nemám. Byl jsem svobodný, bez povinností a nemusil jsem se znepokojovat - a přitom jsem zuřil.

Bratr ji druhý den čekal v mé pracovně. Vběhla jako obvykle, chystala se mu padnout do náruče, ale pak se zarazila, když ho spatřila.

Pozdravil a omluvil se.

„Promiňte, milostivá paní, že tu jsem místo bratra; ale pověřil mě, abych vás požádal o vysvětlení, které by mu bylo trapné žádat osobně.“

Zadíval se jí upřeně do učí a náhle řekl:

„Víme, že s ním nemáte dítě.“

Po ohromení v prvním okamžiku se vzpamatovala, posadila se a dívala se s úsměvem na toho soudce. Odpověděla prostě:

„Ne, nemám dítě.“

„Víme také, že jste nikdy nebyla v Itálii.“