Druhý den za mnou přišla na ministerstvo a chodila mě navštěvovat tak často, že ji zřízenci znali a jakmile ji uviděli, šeptali si jméno, kterým ji pokřtili: „To je Leonka!“ - Já se totiž jmenuji Leon.

Vídali jsme se čtvrt roku každé dopoledne a ani na vteřinu jsem se nenudil, uměla střídat a kořenit svou lásku. Ale jednou jsem si všiml, že má smutné oči, že div nepláče, sotva mluví - zřejmě se trápila starostmi.

Prosil jsem si, žebral jsem na kolenou, aby mi prozradila, co ji mučí; nakonec rozechvěle zakoktala:

„Já... jsem těhotná.“

A rozvzlykala se. Zatvářil jsem se strašně, to víte, a asi jsem zbledl, jak se při takových zprávách sluší. Nevěřili byste, jak vás nepříjemně bodne u srdce oznámení takového nečekaného otcovství. Ale dříve či později poznáte. Nyní jsem koktal zase já:

„Ale... ale... ty jsi vdaná, nebo ne?“

Odpověděla:

„Ano, ale muž je dva měsíce v Itálii a tak hned se nevrátí.“

Záleželo mi na tom, abych se stůj co stůj zbavil odpovědnosti. Řekl jsem: „Musíš jet hned za ním.“

Začervenala se až po uši a sklopila oči.

„Ale... ale...“ ostýchala se dokončit větu.