Karel Hynek Mácha: Máj

Doba děje: 19. století – romantické období

Místo děje: krajina okolo hradu Bezdězu, cela

Postavy:

Vilém – loupežník, v návalu žárlivosti a pomstychtivosti zavraždí otce, miluje dívku a přírodu; Jarmila – mladá dívka, která miluje Viléma i přes to, že jej společnost odsuzuje.

Obsah díla:

Lyricko-epická báseň, napsaná ve stylu anglického romantického básníka Lorda Byrona, ve kterém viděl Karel Hynek Mácha svůj životní vzor. (časté uplatňování oxymorónu – mrtvé milenky cit, zborcené harfy tón...)

Mácha v roce 183 poprvé nechal Máj vytisknout, a to na své náklady v počtu 600 výtisků. Od té doby je u nás nejčastěji vydávanou knihou, protože stejně jako její tvůrce patří mezi největší klasiky českého umění.

Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza (mezihry) a předzpěv. Děj je nastíněn ve zkratce a mlhavých náznacích, stejně tak jako u byronovských povídek. Autor si dal nejvíce záležet na barvitém líčení májové přírody, což se mu opravdu povedlo nejlépe.

Samotný příběh vypráví o zamilované Jarmile, která den co den čeká na svého Viléma, avšak zcela marně. Záhadný plavec, co k ní pomalu připlouvá po jezeře, jí nakonec sdělí, že její milý bude pozítří popraven. Zabil Jarmilina svůdce, netušil, že svého otce. V dalším dějství vystupuje sám Vilém. Verše krutě líčí pokání a nekonečné trápení. Vilém na konci noci ztrácí víru v život a poddává se kruté skutečnosti.

Do děje vstupuje dokonce sám básník, a to v posledním verši, kdy „hrdličin zve ku lásce hlas: „Hynku!-Viléme!!-Jarmilo!!!“ “

Úryvek z knihy:

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se - milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář -
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá -
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléz šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. -
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou -
v čas lásky - láskou každý tvor.