Literární věda
Literární věda – literární teorie
- literární historie
- literární kritika
- literárněvědná metodologie
Literární teorie
Zkoumá podstatu literatury. Zabývá se strukturou literárního díla (poetika), literárními druhy a žánry.
Literárněvědná metodologie
Součást literární teorie, která prostupuje všemi literárněvědnými disciplínami.
Nezabývá se uměleckými texty ale texty odbornými, popisuje metody, které lze použít při zkoumání literatury.
Literární historie
Sleduje proměny literatury a jejích částí – literární směry, proudy.
Zabývá se periodizací literatury.
Literární kritika
Nejmladší ze všech literárněvědných disciplín.
Struktura literárního díla
Dvě složky: - výrazová
- tematická
Každá složka má svůj význam, obě složky spolu souvisejí, ovlivňují se a nelze je od sebe oddělit.
Vrstva jazyková
V uměleckém díle se jazykové prostředky liší od mluveného jazyka, spisovatel si jazykové prostředky vybírá. Jazykovou stránku díla ovlivňuje i zvolená forma.
Poetismy
Básnická slova v uměleckých a prozaických dílech.
Například: „luna“, „oř“.
Eufonie
Zvukové uspořádání hlásek. Různé hlásky vyjadřují různé emoce:
„i“ – má temné zabarvení, teskné,
„s, š“ – svist, šumění,
„r, ř“ – vrčení,
„a, o, u“ – pochmurné,
„e, i“ – vysoké a jasné samohlásky
Zvukomalby (onomatopoie)
Autor vybírá hlásky tak, aby připomínaly nějaká zvuk.
Zvukomalebně působí i citoslovce.
Grafické prostředky
Verš, sloku, slovní spojení lze zvýraznit jiným typem písma. Někdy je text na rozmezí díla básnického a výtvarného.
Zvukové figury
Aliterace
Opakování stejných hlásek na začátku sousedních slov či veršů.
„Plyne peníz po penízku.“
Paronomázie
Má blízko k aliteraci.
Vzniká nahromaděním slov odvozených od jednoho slova.
„Přísný pštros přepřísné pštrosí autority přednášel před časem mladým pštrosáčatům.“
Anafora
Opakování stejných slov na začátku veršů.
Epozeuxis
Opakování stejných slov ve verši.
„Klop, klop, klop.“
Figury syntaktické
Asyteton
Vynechání spojovacích výrazů.
Polysynteton
Užití více spojovacích výrazů než je obvyklé.
Na pomezí figur syntaktických a slovosledných
Paralelismus
Obdobná výstavba dvou i více po sobě jdoucích veršů nebo i rozsáhlejšího úseku textu.
Někdy bývá doprovázen významovým kontrastem.
Antiteze
Přirovnání provedené protikladem.
Gradace
Stupňování.
Figury slovosledné
Inverze
Změna pořadí slov ve větě proti běžnému vyjádření.
Figury řečnické a hodnotící
Apostrofa
Oslovení neživých věcí a abstraktních pojmů
Řečnická otázka
Není to skutečná otázka. Bývá výrazem nejistoty, nepokoje, hledání.
Figury eliptické
Elipsa
Výpustka. Vypuštění slov či větších částí textu, které si můžeme domyslet.
Aposiopse
Nedokončená výpověď... Značí se třemi tečkami nebo pomlčkou.
V některých případech mají figury blízko k tropům.
Tropy
Nepřímá nebo obrazná pojmenování.
Metafora – přirovnání na základě vnější podobnosti.
Personifikace – zosobnění. Neživým věcem se přisuzují lidské vlastnosti.
Přirovnání – typickými výrazy pro přirovnání jsou „jak, jako“.
Metonymie – prolínání dvou přirovnání dvou věcí, které se k sobě vztahují na základě významových souvislostí.
Synekdocha – podobnost vychází ze vztahu mezi celkem a jeho částí.
Epiteton – básnický přívlastek. „Krvavé slunce“, „zlaté vlasy“.
Oximorón – spojení slov, jejichž významy si odporují. „V tobě mé lásky jako v hrobě žijí.“
Hyperbola – nadsázka. „Stokrát jsem tě prosila.“
Litotes – oslabení významu vyjádřením kladu dvěma zápory. „Nemá mě nerada.“
Eufemismus – zjemnění výrazu. „Odešel navěky.“
Dysfemismus – opak eufemismu.
Alegorie – jinotaj. Nesvobodné poměry neumožní autorovi vyjádřit se přímo.
Ironie – významový protiklad.