Božena Němcová: Pan učitel

Doba děje: Od Boženiných šesti let

Místo děje: Vesnice Chvalín – vymyšlené jméno podle Chvalkovic, kde byla Božena Němcová na vychování od 10 do 13 let.

Postavy:

Pan učitel – starý a milý pan učitel ve vesnické malotřídce, okolím je obdivován, dětmi milován; dívka, která prožívá vysněné dětství Boženy Němcové

Obsah díla:

Božena Němcová v této povídce popisuje idylickou vesnici Chvalín. Jako šestiletá se velice bojí školy, neboť slýchala, že děti jsou ve škole trestány přísnými učiteli. Aby nemusela každý den docházet do hodinu cesty vzdáleného města, dali ji rodiče do Chvalína ke kmotře.

První den se do školy bála, dokonce cestou plakala. Ve škole ji ale nečekal zlý kantor, jak očekávala, ale milý starší pan učitel. Úplně jí změnil pohled na školu. Byl oblíben nejen u žáků, ale i u jejich rodičů. Božena Němcová popisuje třídu, ve které se učili, i trpělivou výuku panem učitelem. Zvládal najednou vyučovat prvňáčky poznávat písmenka i starší žáky, neboť škola byla jednotřídka. Děti se učily čtení, psaní, počítání, mluvnici a náboženství, také děje z české historie a zeměpis. Také společně zpívali a chodili na výlety, kde jim pan učitel ukazoval přírodu a radil jim, jak zkulturnit krajinu.

Po šesti letech musí Božena vesnici opustit, když se pak ptá na rodinu pana učitele, dovídá se, že mu zemřela žena. Když se vrací do Chvalína, kraj téměř nepoznává, neboť mladí zemědělci se řídili radami svého pana učitele, zúrodnili pole a spravili cesty. Se svým učitelem si však již promluvit nemůže, neboť přichází právě na jeho pohřeb. Všichni z okolí se s ním přišli rozloučit, neboť věděli, že tak milého a dobrého učitele už mít nikdy nebudou.

Úryvek z knihy:

Ohlížela jsem se chvílemi po rákosce, po oslovské lavici, po pytlíčku s hrachem, na němž prý děvčata klečívají, po černé tabulce a po jiných strašidlech, ježto jsem si z domova přinesla. Ale ve chvalínské škole nebylo ani oslovské lavice, ani rákosky, ani černé, ani jiné potupné tabulky. V čele světnice, na bílé stěně, visel pěkný obraz „Kristus, jak žehná maličkým“; nad stolkem pana učitele visela podobizna císaře pána a vyobrazení města Prahy a na poboční zdi visela mapa Čech a v rámu za sklem čistě napsaná mravná průpověď, obyčejně každý týden jiná. V pondělí totiž vyvěsil pan učitel při krasopaní předpis ten, který v celém předešlém týdnu byl nejpěknější. Psali jsme při krasopisu vždy toliko jednu průpověď. Napřed ukázal pan učitel jednotlivá, buď těžší, aneb snad méně známá písmena, která jsme po něm psali na tabulkách a v sešitech svých; též slova celá napsal zprvu, a prohlédnuv hnedle všem písařům práce jejich, shledal, že to půjde, a napsal konečně celou – avšak jen jednu a krátkou průpověď. Bývaly průpovědi ty vždy užitečné, a poněvadž byly krátké a my je po celou hodinu psali, při čemž nám neustále pan učitel po ruce byl, hluboce v paměti nám utkvěly. Kdo tedy tu neb onu průpověď nejpěkněji napsal, tomu stala se ta čest, že dal pan učitel písmo jeho za sklo, kde zůstalo až zas do druhého pondělí.