„Ze všeho, co moudrost připravila ke šťastnému životu, není nic větší, plodnější a příjemnější než přátelství.“ Epikuros (Úvaha)

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jestli umíte být druhým přítelem? Možná vás napadá, proč se na to ptám, vždyť je jasné, že každá má spoustu přátel, dobrých i těch méně věrných. Ale zkusme popřemýšlet, do jaké skupiny patříme my. Protože přátelé nejsou všichni naši známí, ani všichni kamarádi. Přítel je ten, na koho se mohu spolehnout, komu důvěřuji, a kdo moji důvěru nezklame.

Přátelství je stejně staré jako lidstvo samo. Po staletí i tisíciletí lidé po přátelství toužili stejně silně a vroucně jako po lásce. Hrdinové i těch nejstarších knih hledají tento vztah mezi lidmi, protože bez něj se cítí osamoceni a ztraceni. A co má člověk rád a potřebuje, o tom také hodně mluví. Díky tomu známe mnoho přísloví, která nám radí, jak přítele poznat, udržet si ho, a jak se zachovat, když nás opustí: „Pokud měšce, potud přítele.“ „Starý přítel nejlepší.“ „Přátelství je nutno udržovat.“ „Bůh mě chraň před mými přáteli, před nepřáteli se uchráním sám.“ Z posledního je patrné, že ne každý, kdo se vydává za mého přítele, jím skutečně je.

Někdy se nám stane, že člověk, kterému věříme, nás zklame. Pokud nás mrzí, že nám řekl něco ošklivého, zamysleme se nejdříve, zda nemá pravdu. Lao-c kdysi řekl: „Pravdivá slova nebývají příjemná. Příjemná slova nebývají pravdivá!“ Pokud nám člověk dokáže šetrně do očí říci pravdu a svůj názor, potom ho můžeme považovat za svého přítele. My ale naopak děláme chybu, že se odvděčíme svým odstupem. Toužíme o tom, aby nám naši blízcí říkali pouze pěkné a příjemné věci, a jsme potěšeni, když to tak někdo dělá. Nesmíme však zapomínat na to, že neupřímnost může náš vztah zničit.

Představme si situaci, kdy bychom neměli žádného přítele. Jistě každý z nás zažil někdy pocit, že je úplně sám, nikdo ho nemá rád, nikdo mu nepomůže. Možná vás také napadla v této chvíli otázka: „Má můj život vůbec smysl, když nemám přátele?“ Naštěstí většinou tento pocit brzy sám zmizí. Ale co bychom dělali, kdyby to nebyl pouze náš subjektivní pocit, ale holá skutečnost? Je vůbec člověk schopen žít bez ostatních? Nějakou dobu jistě ano, ale určitě ne stále. Pokud takováto situace nastane, začneme hledat útěchu někde jinde. Ať už ve drogách, alkoholu nebo v nejlepším případě ve zvířeti, nic z toho nám nemůže dát tolik, co opravdový přítel.

Zamyslím-li se, jak by měl vypadat můj nejlepší přítel, nenapadne mne jednoznačná odpověď. Chtěla bych člověka, který by mi vždy poradil, co dělat, když si nevím rady. Který by neměl úplně stejné názory jako já, ale v nejdůležitějších otázkách bychom se měli shodnout. Který by mě neodsuzoval za mé chyby a dal mi vždy šanci vše napravit. Snažila bych se k němu chovat také tak. Myslím, že takového přítele naštěstí mám a budu se vždy snažit, abych ho nezklamala.