Já si ji najdu! (Vypravování)

Před mnoha miliardami let byl v naší galaxii dlouhotrvající klid. Vůdčí Slunce právě pozorovalo svých osm bratříčků a sestřiček, tzv.“planet“, lišících se pouze velikostí, když v tu chvíli ji něco napadlo - byla to úplně první myšlenka na život… A už o několik stovek let později, právě na Slunci, vznikl první živý tvor – člověk. Byl to tvor hravý a dobrodružný, nejprve se mu tu líbilo, pozoroval okolní hvězdy, komety i lítající meteory. Zanedlouho se ale začal nudit, bylo mu teplo, nikde neměl stín na odpočinek, a už i ta matička Slunce se mu moc nevěnovala, protože měla příliš vesmírné práce.

člověk se tedy rozhodl, že si najde místo, které by mu vyhovovalo pro jeho budoucí života. Takové, kde mu bude dobře a bude tu mít vše, co potřebuje.Vydal se tedy na obhlídku galaxie, ale po chvíli se celý nešťastný vrátil zpět. Všechny planety byly stejné a nudné.

Jeho smutek na něm poznalo i Slunce, vyslechlo ho a vymyslelo plán, díky němuž člověk získá nový domov – vyhlásilo velkou soutěž. Jednoho dne se tedy planety dozvěděly, že mají za úkol vypadat co nejneobvykleji a zároveň přizpůsobit podmínky pro život člověka. Nakonec jim Slunce jen řeklo: „Tvořte!“ a planety tvořily…

Malý Merkur se změnil v šedou kouli. Vykouzlil tu spoustu kráterů, hor, údolí i propadlin. Vypadalo to sice krásně, ale Slunci bylo jasné, že člověk tu bydlet nemůže.

Další sestřička Venuše se rozhodla svůj povrch změnit v ohnivou červenou zemi, do této doby létala všude jen se Sluncem a chtěla ho proto i v tomto následovat.

Planeta Saturn byla už odmalička parádnice, navlékla se proto do velkého prstýnku a kolem sebe si vytvořila několik malých ochránkyň – měsíců.

Ostatní planety kreativitou příliš nevynikal, některé pouze změnily barvu, jiné jen jednoduše upravily povrch a už byly hotovy.

Jen jediná Země stále nic nedělala a koukala se po okolí. Slunce se jí zeptalo: „Milá sestřičko, vkládala jsem do tebe své naděje a Ty mě teď chceš tak zklamat a zůstat stále stejná?“ Země se jen pousmála: „Neboj, s Tvojí pomocí vše zvládnu, svým paprskem mi zahřej půdu a připrav ji pro budoucí život. Já tu vytvořím vodu, seskupím ji v řeky, moře a oceány. Všude okolo bude různorodá pevnina – ledovce, savany, pouště, lesy či tropy. Vzniknou tu jezera i prolákliny, nížiny i pohoří. Nakonec se obalím vrstvou ozonu, ten bude chránit člověka před vlivy z okolí…“

A o pár tisíců let později byla právě Země vyhlášena vítězkou soutěže. Slunce i okolní planety věděly, že je nejlepší, přály jí to. Jen člověk stále nevěděl, zda je toto místo pro něho to nejlepší. Nyní mu opět pomohlo Slunce a vytvořilo kamaráda pro Zemi – Měsíc. „Když ti bude nejhůř, odejdi tam. Poznáš tu klid a ticho.“

člověk se tedy plný očekávání vydal na svou novou planetu. Pomalu se tu seznamoval s okolím a pozoroval změny. Ve vodách se objevily ryby, na obloze ptáci, na pevnině první savci. Postupem času se tu rozrostla i skupinka lidí. Byli tu šťastni.

Jednou večer, po namáhavém pracovním dni, si člověk lehl do trávy a díval se na zářící Slunce. V tu chvíli si uvědomil, že už ji našel. Našel planetu, která je mu souzena a kde mu je dobře. Věděl ale, že je hlavně na něm, jak tato milovaná zem bude vypadat za stovky či tisíce let.


Přidal: kikinka.ks

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 712
Zhlédnuto: 3747 krát
Datum publikování: 14. 2. 2010