Divadlo Za branou, divadlo v Praze, založené v roce 1965 režisérem O. Krejčou a dramaturgem K. Krausem. V uměleckém programu položilo důraz na moderní psychologické herectví, pronikající k podstatám lidského jednání. Uvedlo 15 inscenací (M. de Ghelderode Maškary z Ostende, J. Topol Kočka na kolejích, A. P. Čechov Racek, A. de Musset Lorenzaccio aj.), v nichž účinkovala řada předních českých herců názorově spřízněných s režisérským pojetím O. Krejči (M. Tomášová, J. Tříska, R. Lukavský, L. Boháč, M. Dvorská, L. Dostalová aj.). V roce 1971 O. Krejča pro své politické postoje přinucen odstoupit z funkce ředitele, 1972 divadlo oficiálně zrušeno. Pod názvem Divadlo Za branou II obnovil O. Krejča jeho činnost 1990 a uvedl zde mj. Višňový sad A. P. Čechova, Čekání na Godota S. Becketta, Obři z hor L. Pirandela.

Divadelní tvorba v letech 1956 – 1969

     Laterna magika, divadlo v Praze, založené v roce 1958 jako scéna Národního divadla. Iniciátorem projektu a autorem prvního programu, který měl premiéru na světové výstavě Expo ’58 v Bruselu, byl A. Radok. Do roku 1960 byla Laterna magika experimentální scénou Národního divadla, v letech 1960 – 65 byla zařízením Československého filmu, v letech 1966 – 73 byla součástí Státního divadelního studia, poté do roku 1992 opět scénou Národního divadla, od roku 1992 je samostatný subjekt. Základní inscenační princip Laterny magiky spočívá v kombinaci divadla a filmu, jejichž výrazové prostředky, užité jak v paralelním, tak kontrastním významu a v složitých časoprostorových vztazích, umožňují vyjádřit umělecké sdělení v různých významových rovinách. Ke stěžejním inscenacím patří Hoffmannovy povídky, Variace 66, Kouzelný cirkus, Noční zkouška, Odysseus aj. Profil Laterny magiky ovlivnila řada divadelních a filmových tvůrců (J. Svoboda, E. Schorm, M. Forman, V. Kašlík, L. Ogoun, J. Roháč, M. Kůra, L. Rychman, Z. Liška).

Vzniká velké množství divadel malých forem, která se až postupem času profesionalizovala. V jednotlivých divadelních souborech vznikaly vlastní hry, herci si tvořili vlastní texty buď podle předloh, nebo podle sebe tak, aby mohli spolupracovat s publikem, reagovat na jeho podněty ... Uplatnil se přitom tanec, jazz; rozvíjel se kabaret, šanson, recese, pásmo...

Divadlo Na zábradlí, divadlo v Praze, založené v roce 1958 jako experimentální scéna několika malých forem (kabaret, hudební formy, černé divadlo, pantomima). Postupně se vyhranil soubor činoherní a pantomimický. Profil činohry (hledající model společensko-apelativní tvorby) formovali I. Vyskočil, J. Grossman, V. Havel, E. Schorm aj. Pantomimický soubor vedl L. Fialka. K významným inscenacím patří mj. Kdyby tisíc klarinetů (J. Suchý, I. Vyskočil), Etudy (L. Fialka), Zahradní slavnost (V. Havel), Král Ubu (A. Jarry), Proces (F. Kafka), Hamlet (W. Shakespeare), Bratři Karamazovi (F. M. Dostojevskij), Don Juan (Moličre), Largo desolato (V. Havel), Racek (A. P. Čechov).

Suchý Jiří, * 1. 10. 1931, český herec, textař, zpěvák, dramatik, výtvarník a režisér; 1948 – 58 pracoval v reklamní grafice. V roce 1958 spoluzakladatel Divadla Na zábradlí. 1959 založil s J. Šlitrem divadlo Semafor, v němž rozvinuli podněty Osvobozeného divadla a světové muzikálové tvorby do svébytného tvaru autorského divadla malých forem (mimo jiné inscenace Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII., Jonáš a tingltangl). Jako textař písní výrazně pozvedl úroveň české populární hudby 60. let. Autor textů asi tisíce písní, zejm. písní J. Šlitra (asi 300 titulů), např. Pramínek vlasů, Léta dozrávání, Marnivá sestřenice, Klokočí. S J. Šlitrem se autorsky a herecky podílel na filmech Bylo nás deset a Kdyby tisíc klarinetů, televizních muzikálech Dobře placená procházka, Zločin v šantánu a dalších pořadech. Po smrti J. Šlitra autorsky spolupracoval s F. Havlíkem (inscenace pro divadlo Semafor: Kytice, muzikály Elektrická puma, Dr. Johann Faust), komickou hereckou dvojici vytvořil s J. Molavcovou na jevišti (mj. Vetešník, Jonáš dejme tomu v úterý, Nižní Novgorod) a ve filmu (Jonáš a Melicharová). Od roku 1990 ředitel Semaforu. Autor sbírek veršů, písní a próz (Motýl, Knížka, Trocha poezie – výbor, Vzpomínání – Od Reduty k Semaforu, Encyklopedie).

Semafor, divadlo v Praze, založené v roce 1959 J. Suchým; první a nejvýznamnější české divadlo malých forem (název byl původně zkratkou pro SEdm MAlých FORem, tj. hudební komedie, kabaret, poezie, černé divadlo, pantomima, loutky, hudební koncerty, kterým se scéna chtěla věnovat). Vývojem se postupně vyhranila orientace na hudební kabaretní inscenace písničkářské a herecké dvojice J. Suchého a J. Šlitra. Od roku 1967 zde paralelně působila dvojice J. Grossmann a M. Šimek, od konce 70. let i skupina J. Dvořáka. 1962 – 80 byl Semafor scénou Státního divadelního studia, 1981 – 90 Hudebního divadla v Karlíně; od roku 1990 opět samostatná scéna vedená J. Suchým. Svým pojetím divadelnosti navázal na živou tradici kabaretů, na humor J. Voskovce a J. Wericha; oslovil generačně spřízněné publikum. Profil divadla ovlivnili rovněž M. Horníček, J. Roháč, F. Havlík, J. Molavcová.

divadla studiového typu, pojem označující české experimentální divadelní scény vznikající od 70. let 20. stol. (Studio Y, Husa na provázku, HaDivadlo, Divadlo na okraji aj.). Představují další vývojovou fázi divadel malých forem. Od jejich převážně kabaretní orientace směřují divadla studiového typu často k činohře, jejich poetika je však ovlivněna pojetím divadla jako dílny, která prověřuje nové inscenační postupy autorským přístupem k herectví, využíváním netradičních divadelních prostorů a vztahu diváků a herců.

    1963 – Studio Ypsilon v Liberci; 1967 – Husa na provázku v Brně

HaDivadlo, původně Hanácké divadlo – amatérské divadlo založené v roce 1974 v Prostějově; od roku 1980 profesionální scéna přičleněná k Státnímu divadlu v Brně, od 1992 subjekt Centra experimentálního divadla Brno. Typické studiové divadlo, jehož inscenace vynikají osobitým pojetím dramatizace a prolínáním poetické stylizace s groteskní nadsázkou; ovlivněny zejm. S. Valou (Ekkykléma, Chapliniáda), A. Goldflamem (Biletářka, Písek) a J. Kovalčukem (Hra bez pravidel, se S. Valou Život barvy lila).

Divadlo Drak, divadlo založené v roce 1958 v Hradci Králové pod názvem Východočeské loutkové divadlo. Na formování uměleckého programu se podíleli režiséři J. Středa, J. Dvořák, M. Vildman, od 1971 J. Krofta. Scénografii utvářeli F. Vítek, P. Kalfus a P. Matásek. Inscenační styl vychází z úsilí rozšířit emocionální působivost a sdělovací možnosti divadla pomocí prostředků loutkového divadla a hereckého projevu živých herců. K významným inscenacím patří: Pohádka z kufru J. Vladislava, Johannes doktor Faust, Enšpígl J. Bártka, Zlatovláska J. Kainara, Sen noci svatojánské W. Shakespeara, Prodaná nevěsta K. Sabiny.

Viola, divadelní vinárna v Praze, založená v roce 1963. Uvádí večery uměleckého přednesu vrcholných děl české a světové literatury, autorské večery a částečně i divadelně koncipované komorní inscenace. Uměleckou koncepci významně ovlivnil V. Justl. Z pořadů: Noc s Hamletem (V. Holan), Bláznovy zápisky (N. V. Gogol), Lidský hlas (J. Cocteau), Básník zaživa pohřbený (I. Blatný), Slovobraní (M. Horníček), Pořád se něco děje – one man show M. Donutila, Rady zkušeného ďábla (s M. Moravcem), Jaro, sbohem (pocta J. Seifertovi), Mistrovská lekce (T. McNally).

Divadlo Járy Cimrmana, divadelní soubor založený v roce 1967 v Praze z iniciativy Z. Svěráka, J. Šebánka, L. Smoljaka a H. Phillipové. Inscenace mají specifickou podobu: jsou rámované pseudovědeckou diskusí nad dílem fiktivní postavy, neznámého génia Járy Cimrmana; jejich součástí je uvedení zapomenutého dramatického díla této osobnosti. Hra na vědomou mystifikaci je zdrojem intelektuálního humoru, zvýrazňovaného záměrně naivním herectvím výhradně pánského hereckého souboru. Autorsky se na inscenacích podílejí režiséři Z. Svěrák, L. Smoljak. Většina inscenací (Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda na mýtince, Dobytí severního pólu aj.) dosáhla stovky repríz; jejich princip mystifikační hry pronikl i do „cimrmanovských“ filmů Z. Svěráka a L. Smoljaka.

    bytové divadlo, též pokojové – divadelní představení pořádané v soukromých bytech v období normalizace v prostředí disentu. K nejznámějším patřilo bytové divadlo Vlasty Chramostové, které uskutečnilo v jejím bytě a bytech přátel v Praze, Brně a Olomouci v letech 1975 – 80 čtyři významné inscenace s několika desítkami repríz, které shlédlo několik set diváků. J. Seifert Všecky krásy světa (úryvky z pamětí s básní To nejhorší mám za sebou), V. Chramostová Apelplatz II (textová koláž klasiků a současných českých zakázaných autorů), W. Shakespeare – P. Kohout Hra na Macbetha (úprava pro pět herců: V. Chramostová, P. Landovský, P. Kohout i režie, V Třešňák i hudba a T. Kohoutová), F. Pavlíček Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách (scénická montáž o B. Němcové, režie L. Pistorius). Produkce se žánrově pohybovala od divadelní poezie přes úpravu klasické hry k divadlu jedné herečky. Prostředky byly úměrné blízkosti diváků: gestický znak, detail tváře vykrojený reflektorem, změna rytmu ap. Připomínaly nejvíce některé postupy Divadélka pro 99 za nacistické okupace, shrnuté J. Honzlem do studie Pohyb divadelního znaku, a také inscenace Violy. Přes soukromý charakter představení se Veřejná bezpečnost a Státní bezpečnost snažila o jejich zamezení a násilně zasahovala proti divákům i účinkujícím.

Horníček Miroslav, * 10. 11. 1918, český herec, režisér, prozaik a dramatik. Významné bylo zejména jeho působení v Divadle satiry (1946 – 49), v Divadle ABC (scéna Městských divadel pražských 1955 – 61) a v Semaforu (1965 – 68). Mistr improvizovaného, partnersky inspirativního dialogu; schopností jemného intelektuálního nadhledu obohacuje svou uměleckou výpověď o světě. Působí v rozhlase, ve filmu (Kam čert nemůže) i v televizi (Hovory H, Kabaret U dobré pohody). Autor dramatických děl (Tvrďák, Pokušitel, Dobře utajené housle, Malá noční inventura aj.) a prozaických prací (Dobrý den, socho, Jablko je vinno, Javorové listy, Hovory s Janem Werichem, S paní ve spaní).

Vyskočil Ivan, * 27. 4. 1929, český dramatik, prozaik a herec. Vystudoval herectví a psychologii. V 50. a v 60. letech patřil k významným iniciátorům hnutí malých divadel. Uváděl literárně divadelní pořady čtených textů, zv. text-appealy, podílel se na založení (1958 – 62 umělecký vedoucí) Divadla Na zábradlí. Od 60. let uvádí autorské pořady se souborem Nedivadlo. Autor divadelních her (Kdyby tisíc klarinetů – s J. Suchým, Faust, Markétka, služka a já, Autostop – s V. Havlem, Křtiny v Hbřbvích, Haprdáns, Cesta do Úbic) a osobitých nonsensových próz (Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malý Alenáš).

Uhde Milan, * 28. 7. 1936, český dramatik, prozaik a politik. V letech 1958 – 70 redaktor měsíčníku Host do domu. V 70. a 80. letech nesměl publikovat; signatář Charty 77. 1990 – 92 ministr kultury ČR, od června do prosince 1992 předseda České národní rady, 1993 – 96 předseda Parlamentu ČR; 1991 – 98 čelný představitel ODS, od 1998 člen Unie svobody. Jeho povídková tvorba a dramatické satiry z 60. let byly namířeny proti omezenosti, bezpáteřnosti a mravní lhostejnosti tehdejšího společenského systému (Lidé z přízemí, Ošetřovna). Drama s antickým námětem Antigony (Děvka z města Théby) je parodickým výsměchem morálce mocných, v dalších pranýřoval prázdné rituály omezující lidský život (Hra na holuba, Pán plamínků, Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl). Některé jeho hry byly realizovány pod cizím jménem (Balada pro banditu).