České divadlo 20. století

České divadlo 20. století

Klasické drama

    JULIUS ZEYER (1841 – 1901)

Dramata: Radůz a Mahulena, biblická témata – Sulamit, historická hra -  Libušin hněv, komedie z čínského prostředí -  Bratři

 

     BRATŘI MRŠTÍKOVÉ: Alois (1861 – 1925) a Vilém (1863 – 1912)

Drama: Maryša – princip antické tragedie (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa); Maryša miluje Francka – odchází na vojnu, M. je přinucena se vdát za Vávru, je s ním nešťastná, Francek chce, aby s ním utekla, M. otráví Vávru

 

     ALOIS JIRÁSEK (1851 – 1930)

Dramata: Lucerna – pohádka; mlynář povinen posvítit kněžně na cestu; lucerna – symbol svobody

Vojnarka, Otec ..., historické hry

 

     JAROSLAV KVAPIL (1868 – 1950)

- básník, dramatik, režisér, dramaturg, vedoucí činohry Národního divadla a později režisér Vinohradského divadla

Princezna Pampeliška – představuje pohádkovou postavu Honzy; vztah k lidové tradici

Drama Oblaka; libreto k Dvořákově opeře Rusalka

 

     FRÁÒA ŠRÁMEK (1877 – 1952)

Léto – lyrismus (Jeník a Stázka – milostná dvojice; jejich harmonický milostný vztah narušuje svět dospělých)

Odraz 1. sv. války – drama Hagenbek, Zvony, Soud

Měsíc nad řekou – impresionistické drama (Na abiturientském sjezdu se dospělí vracejí ke svému mládí a srovnávají se se světem svých dětí, které mají možnost a schopnost prožít plný milostný vztah.)

 

     VIKTOR DYK (1877 – 1931)

První hra – Posel – zamýšlí se nad vlastnostmi národního charakteru

Zmoudření Dona Quijota

Další dramata: Ondřej a drak, Veliký mráz

 

    JIŘÍ MAHEN (1882 – 1939) – vl. jm. Antonín vančura

- silný důraz na intelektuálské a etické otázky. Jeho hrdinové řeší problémy ideálu a jeho uskutečnění, zaujímají individuální postoj k náboženskému vyznání, vyzdvihují mravní a etické hodnoty.

Ulička odvahy, Klíč, Jánošík, Mrtvé moře...

 

     BRATŘI ČAPKOVÉ

 

HISTORICKÉ DRAMA:

ARNOŠT DVOŘÁKKrál Václav IV., Kníže

JAROSLAV HILBERT - Falkenštejn

OTOKAR FISCHR - Přemyslovci

LOTHAR SUCHÝ - David

STANISLAV LOM Děvín, Vůdce

 

 

Drama proletářské kultury

     JIŘÍ WOLKERTři hry

    FRANTIŠK XAVER ŠALDADítě – chudá služebná  ve vypjaté situaci prokáže více lidskosti a charakteru než sobecká měšťácká rodina

 

Zábavní scény, šantány, kabarety

Červená sedma, pražský kabaretní soubor působící v letech 1910 – 22. Hlavní autoři J. Červený, K. Balling, F. Hvížďálek, E. Bass.

 

Červený Jiří, * 14. 8. 1887, † 6. 5. 1962, český kabaretiér, skladatel, herec, dramatik. V roce 1909 založil literární kabaret Červená sedma, který se stal platformou hudebních a literárních snah generace ze začátku 20. stol. Psal písně, šansony, scénky, komedie. Autor pamětí Červená sedma a Paměti Mansardy.

 

    Hašler Karel, * 31. 10. 1879, † 22. 12. 1941, český herec, režisér, kabaretiér, písničkář a libretista. 1903 – 15 člen Národního divadla v Praze, poté se věnoval kabaretu (Lucerna, Rokoko v Praze) jako ředitel, podnikatel a zejm. autor písniček (Staropražské písničky, Ta naše písnička česká, Po starých zámeckých schodech), které získaly výjimečnou popularitu. Od 30. let působil ve filmu jako herec, scenárista, režisér i hudební skladatel (Batalión, Písničkář). Zemřel v koncentračním táboře Mauthausen.

 

Revoluční scéna – Emil Artur Longen, jeho žena Xena Longenová

Longen Emil Artur, vl. jm. Emil Pittermann, * 29. 7. 1885, † 24. 4. 1936, český divadelní herec, režisér, scenárista a malíř; manžel X. Longenové. V roce 1907 se podílel na založení malířské skupiny Osma. Věnoval se kabaretu, vystupoval v Lucerně, Červené sedmě a Rokoku, působil i v zahraničí (Paříž, Lublaň, Berlín). V roce 1920 založil v Praze Revoluční scénu a jako první zde uvedl dramatizaci Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Věnoval se tvorbě filmových scénářů, mj. spolupracoval s V. Burianem (C. a k. polní maršálek, Anton Špelec, ostrostřelec, Nezlobte dědečka). Z dalších filmů: Poslední bohém (o J. Haškovi), Hrdinný kapitán Korkorán, Aféra plukovníka Redla, Skalní ševci, Král komiků. O své ženě napsal román  Herečka.

 

Longenová Xena, * 3. 8. 1891, † 23. 5. 1928, česká herečka; manželka E. A. Longena. Hrála v kabaretech (Revoluční scéna, Lucerna, Rokoko aj.), kde zaujala svým expresívním herectvím. Vynikla např. v titulní roli Kischova Nanebevstoupení Tonky Šibenice, v Büchnerově Vojckovi, v Langrově Periferii.

 

Protifašistické hry

KAREL ČAPEK: Matka, Bílá nemoc

Osvobozené divadlo

Avantgardní divadlo

Avantgardní divadla vznikala ve 20. a 30. letech jako protipól klasických „kamenných divadel“. Autoři rozbíjeli tradiční formy, prosazovali fantazii, lyrismus, nechali se inspirovat poezií i rozvíjejícím se filmem. Za zdroj inspirace sloužily také kabarety, cirkusy a veškeré druhy lidové zábavy. Avantgardní umělci sjednotili různé žánry umění, připojili i stránku výtvarnou, taneční a hudební.

     První náznaky vzniku avantgardního divadla měla poetická hra JIŘÍHO MAHENA Husa na provázku a komedie Nasredin čili Nedokonalá pomsta. Za předchůdce lze také považovat VÍTÌZSLAVA NEZVALA (Schovávaná na schodech, Milenci v kiosku, Manon Lescaut), VLADISLAVA VANČURY (Nemocná dívka, Učitel a žák, Josefína, Jezero Ukereve).

 

     Osvobozené divadlo

- divadelní scéna v Praze, založená v roce 1925 amatérskými divadelníky jako scéna uměleckého sdružení Devětsil. K vůdčím osobnostem patřili režiséři J. Frejka, J. Honzl, E. F. Burian, hudebníci I. Krejčí, J. Ježek, choreografka M. Holzbachová aj., kteří inspirováni francouzskou a ruskou divadelní avantgardou hledali nové inscenační metody. V roce 1927 J. Frejka s E. F. Burianem založili divadlo Dada a do Osvobozeného divadla vstoupili J. Voskovec a J. Werich se svou inscenací Vest pocket revue; další vývoj Osvobozeného divadla byl pak zcela spojen s jejich autorskou a hereckou tvorbou, jakož

i s hudební spoluprací J. Ježka. Repertoár tvořily revue, jejichž těžiště spočívalo v neopakovatelném humoru klaunské dvojice V+W. Uměleckého vrcholu dosáhlo divadlo ve 30. letech, kdy politickou satirou (Caesar, Osel a stín, Balada z hadrů, Těžká Barbora) vystoupilo na obranu demokracie proti fašismu. K významným spolupracovníkům Osvobozeného divadla patřili herci M. Nedbal, V. Trégl. F. Filipovský, L. Hermanová, H. Vítová, J. Plachta, Světla Svozilová (1906 – 1970), choreografové J. Jenčík, S. Machov, scénograf F. Zelenka aj. Pod tlakem politických událostí byla na podzim roku 1938 další činnost Osvobozeného divadla znemožněna. V poválečném vývoji byla poetikou Osvobozeného divadla významně ovlivněna zejm. generace divadelních umělců experimentálních scén.

Vest pocket revue (Publius Ruka, Sempronius Houska) – kritika a výsměch školám – smíchanina nepoužitelných vědomostí; uvolněný dramatický žánr plný humoru a komiky, parodující tradiční drama a operu. Novinkou byly zčásti připravené, zčásti nepřipravené dialogy na předscéně, kde oba herci konverzovali s obecenstvem.

Golem – historický námět – doba Rudolfa II. – soustředí kolem sebe umělce

i podvodníky; hl. postavy: „stoprocentní muži“

Osel a stín – antický námět; zubař přijíždí na trh, chce vybrat od kramářů poplatky za místo, najme si osla a ulehne do jeho stínu, majitel však chce  nájemná i za stín. Spor se dostává k soudu, soudce je nerozhodný, podléhá vyššímu knězi,.. osel je zabit a sněden

Caesar, Kat a blázen, Těžká Barborahistorka o dělu

     Osvobozené d. vzniká v souvislosti s poetismem. Představuje divadlo tvůrčí, básnické, spojené se životem a uplatňující z velké části prostředky lidové zábavy. Oproti klasickému dramatu ruší trojí jednotu místa, času a děje. Osvobozené divadlo upřednostňovalo přímý dialog s divákem, kterého nutí k aktivní spoluúčasti. Příklad si bere ze soudobého moderního evropského divadelnictví    

 

Burian Emil František, * 11. 6. 1904, † 9. 8. 1959, český režisér, dramatik, hudební skladatel; syn Emila Buriana, synovec Karla Buriana, otec písničkáře Jana Buriana. Člen umělecké skupiny Devětsil. Jako herec a hudebník spolupracoval v letech 1926 – 30 s avantgardními scénami (Osvobozené divadlo, Dada, Moderní studio). 1927 založil hudebně recitační soubor Voice band, 1933 divadlo D 34, kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla. Režijní tvorbou směřoval k syntetickému tvaru divadla. S nevšedním citem pro jevištní účinek dosahoval orchestrací výrazových prostředků silného poeticko-lyrického vyznění inscenací (např. K. H. Mácha Máj, A. S. Puškin Evžen Oněgin, Vojna, Lidová suita, F. Wedekind Procitnutí jara, Láska, vzdor a smrt, V. Nezval Manon Lescaut). Za okupace vězněn v koncentračním táboře, po válce obnovil činnost svého divadla; po neúspěchu tzv. budovatelského programu se vrátil v retrospektivě k předválečným inscenacím. Autor několika divadelních her (Krčma na druhém břehu), filmových režií (Věra Lukášová). Významná byla jeho tvorba hudební: vedle koncertních skladeb napsal několik oper (Mastičkář, Bubu z Montparnassu, Maryša). Autor knih Černošské tance, Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama, O nové divadlo aj.

 

D 34, divadlo v Praze, založené v roce 1933 (číslice v názvu se měnila podle koncového dvojčíslí následujícího roku) E. F. Burianem, který zde uskutečnil svůj program poetického divadla, zároveň i představu o integrovaném kulturním centru (koncerty, výstavy, publicistická činnost, herecká škola). Pod označením „D 41" uvádělo speciální představení pro děti. Svými uměleckými výsledky se stalo nejvýznamnější scénou české avantgardy. Pro levicové a antifašistické zaměření v roce 1941 gestapem zavřeno. 1945 obnoveno. V letech 1951 – 55 přejmenováno na Armádní umělecké divadlo, poté se vrátilo k původnímu názvu D 34 až do roku 1960, kdy po Burianově smrti vzniklo Divadlo E. F. Buriana.

    (režisérské divadlo, přísný výběr repertoáru; moderní scénické postupy

  1. adaptace klasických her a klasické literatury (J. Hašek: Švejk, V. Dyk: Krysař, Puškin: Evžen Oněgin, Goethe: Utrpení mladého Werthera, Villova poezie, Mácha: Máj)
  2. pokrokové hry reagující na aktuální současnost (Molliere:Lakomec, Šalda: Dítě, Karel Nový: román Chceme žít)
  3. hry, které měly kultivovat cit diváků (Benešová: Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, Šalamoun: Píseň písní)
  4. hry na oslavu folklóru, lidových tradic a starých barokních her (Lidová suita)

 

Divadelní tvorba v letech 1945 – 1948

     Válka přerušila kontinuitu v dramatickém umění a zanechala v něm hluboké stopy. Zemřel např. Karel Čapek. Jeho bratr Josef a Vladislav Vančura zahynuli v koncentračním táboře, Voskovec a Werich odešli do USA a E. F. Burian se ve své tvorbě odmlčel. Brzy se však začal znovu věnovat poezii, próze i divadelním hrám a loutkovému divadlu JOSEF SKUPA.

 

Skupa Josef, * 16. 1. 1892, † 6. 1. 1957, český loutkoherec, režisér a scénograf. 1922 – 24 vedoucí výpravy Městského divadla v Plzni. Od roku 1917 spolupracoval

s Loutkovým divadlem feriálních osad v Plzni; navázal na tradici českého loutkoherectví, kterou spojil s moderně pojatou scénografií. Vytvořil originální dvojici loutek Spejbla

a Hurvínka, aby mohl s groteskní nadsázkou vyjádřit osobité vidění skutečnosti. V roce 1930 založil v Plzni vlastní loutkovou scénu. Za uvádění jinotajných komedií (Kolotoč

o třech poschodích, Voničky aj.), kterými se za okupace snažil povzbudit diváky

v protinacistickém cítění, byl v roce 1944 zatčen. V roce 1945 založil v Praze Divadlo Spejbla a Hurvínka, kde se pokusil v daných možnostech o společenskou aktualizaci těchto typů; zdůrazňoval jejich dramatickou funkci. 1933 – 57 prezident mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Významně přispěl k rozvoji českého a světového loutkového divadla.

 

Divadlo Spejbla a Hurvínka, Divadlo S+H – divadlo založené v roce 1930

v Plzni pod názvem Plzeňské loutkové divadlo profesora J. Skupy; od 1945 působí

v Praze. Repertoár tvoří původní hry (komedie, revue, scénická pásma), jejichž hlavními protagonisty jsou loutkové postavy Spejbl a Hurvínek. Jejich tvůrcem a prvním interpretem J. Skupa, jeho nástupcem M. Kirschner (od roku 1966 ředitel divadla). Divadlo podniká četná zahraniční turné (zejm. Německo a Japonsko).

 

Spejbl a Hurvínek, S+H – groteskní loutkové typy, které vznikly na scéně Loutkového divadla feriálních osad v Plzni. Loutku Spejbla vyřezal v roce 1919 K. Nosek, 1926 vyřezal G. Nosek loutku Spejblova syna Hurvínka. Jejich jevištní podobu (základní charakterové rysy, stylizovaný hlasový a pohybový projev i typické prostředky jazykové komiky) dotvořil J. Skupa, který svým autorským a hereckým pojetím vytvořil z této dvojice v komediální nadsázce symbol generačních konfliktů. S+H se stali protagonisty všech revuálních pořadů a her uváděných od roku 1930 v plzeňském Loutkovém divadle J. Skupy a po roce 1945 v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. V autorské tvorbě a herecké interpretaci S+H pokračoval 1957 – 96 v intencích Skupovy metody M. Kirschner.

 

Kirschner Miloš, * 16. 3. 1927, † 2. 7. 1996, český loutkoherec a režisér; manžel H. Štáchové (hlas věnuje Máničce). Od 1951 člen, od 1966 ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka. Po J. Skupovi převzal hlasovou interpretaci Spejbla a Hurvínka. Autorskou spoluprací na hrách pro tyto typy loutek se zásadně zasloužil o jejich další divadelní rozvoj (Šestý den je sobota, Srdeční metamorfóry, Amorosiáda). Svou pohotovostí tlumočit dialogy v cizích jazycích významně přispěl k úspěchům divadla i v zahraničí (Německo, Velká Británie, Austrálie, Japonsko aj.). Spolupracoval s rozhlasem a televizí.

 

    JAN DRDA (1915 – 1957)

Hrátky s čertem – veliký úspěch (známá až v Japonsku). Hl. postava – Martin Kabát – vojenský vysloužilec, měl svou nebojácnou povahou povzbudit český národ proti nacistickému režimu.

 

Divadelní tvorba v letech 1948 – 1956

     Podobně jako poezii a prózu této doby, i drama ovlivnil proud socialistického myšlení. Některá divadla zanikla, jiná změnila svůj název: Stavovské divadlo se přejmenovalo na Tylovo, Divadlo satiry na ABC. Městské divadlo na Vinohradech se stalo přidělením armádě v r. 1950 Ústředním divadlem československé armády.

 

Městská divadla pražská, MDP – divadelní soubor založený v roce 1950 v rámci reorganizace divadelnictví v Praze; jeho předchůdcem byla Městská divadla (Městské divadlo na Vinohradech s poboční scénou v Komorním divadle). Městská divadla pražská původně disponovala scénami v Komorním divadle a v Divadle komedie. Prvním ředitelem se stal O. Ornest; pod jeho vedením se Komorní divadlo orientovalo na světovou a českou klasiku a moderní evropské drama a Divadlo komedie na veseloherní žánry. Od roku 1962 se součástí Městských divadel pražských stalo Divadlo ABC, jehož repertoár tvořily hlavně konverzační hry západní provenience, detektivky a muzikály. Od konce 50. let v Městských divadlech pražských působila řada režisérských osobností, mj. O. Ornest, M. Macháček a zejména A. Radok, po odvolání O. Ornesta (1972), se dramaturgie divadla se orientovala zejména na klasický světový repertoár a sovětské autory. V roce 1975 bylo k Městským divadlům pražským připojeno divadlo Rokoko, o rok později však bylo uzavřeno Komorní divadlo a 1979 – 91 (z důvodů rekonstrukce) bylo mimo provoz Divadlo Komedie. Začátkem 90. let, získaly scény větší autonomii a znovu se dramaturgicky vyhranily. V Divadle ABC vedle komedií a parodií dominuje hudebnědramatický žánr. Divadlo komedie (1991 – 94 přejmenováno na Divadlo K) se zejména od roku 1994 výrazně orientuje na originální dramaturgii a hledání nových inscenačních postupů. V Rokoku od roku 1991 působil Divadelní spolek Kašpar, vedený J. Špalkem, poté zde působila skupina divadelníků z Činoherního studia v Ústí nad Labem. Souborem Městských divadel pražských prošla řada vynikajících herců (J. Adamová, Z. Adamovská, J. Bek, J. Bohdalová, E. Cupák, V. Galatíková, M. Horníček, R. Hrušínský st., I. Kačírková, J. Kemr, L. Lipský, I. Prachař, V. Preiss, M. Rosůlková, V. Voska, V. Vydra ml., S. Zázvorková).

 

    PAVEL KOHOUT (*1928)

Dobrá píseň, Zářijové noci, Taková láska!, Sbohem smutku!, říkali mi soudruhu, August, August, August – z cirkusového prostředí

 

     JOSEF TOPOL (*1935) – dramatik, překladatel

Půlnoční vítr; Konec masopustu; Kočka na kolejích; Slavík k večeři; Sbohem, Sokrate, Stěhování duší

Divadlo Za branou, divadlo v Praze, založené v roce 1965 režisérem O. Krejčou a dramaturgem K. Krausem. V uměleckém programu položilo důraz na moderní psychologické herectví, pronikající k podstatám lidského jednání. Uvedlo 15 inscenací (M. de Ghelderode Maškary z Ostende, J. Topol Kočka na kolejích, A. P. Čechov Racek, A. de Musset Lorenzaccio aj.), v nichž účinkovala řada předních českých herců názorově spřízněných s režisérským pojetím O. Krejči (M. Tomášová, J. Tříska, R. Lukavský, L. Boháč, M. Dvorská, L. Dostalová aj.). V roce 1971 O. Krejča pro své politické postoje přinucen odstoupit z funkce ředitele, 1972 divadlo oficiálně zrušeno. Pod názvem Divadlo Za branou II obnovil O. Krejča jeho činnost 1990 a uvedl zde mj. Višňový sad A. P. Čechova, Čekání na Godota S. Becketta, Obři z hor L. Pirandela.

 

Divadelní tvorba v letech 1956 – 1969

     Laterna magika, divadlo v Praze, založené v roce 1958 jako scéna Národního divadla. Iniciátorem projektu a autorem prvního programu, který měl premiéru na světové výstavě Expo ’58 v Bruselu, byl A. Radok. Do roku 1960 byla Laterna magika experimentální scénou Národního divadla, v letech 1960 – 65 byla zařízením Československého filmu, v letech 1966 – 73 byla součástí Státního divadelního studia, poté do roku 1992 opět scénou Národního divadla, od roku 1992 je samostatný subjekt. Základní inscenační princip Laterny magiky spočívá v kombinaci divadla a filmu, jejichž výrazové prostředky, užité jak v paralelním, tak kontrastním významu a v složitých časoprostorových vztazích, umožňují vyjádřit umělecké sdělení v různých významových rovinách. Ke stěžejním inscenacím patří Hoffmannovy povídky, Variace 66, Kouzelný cirkus, Noční zkouška, Odysseus aj. Profil Laterny magiky ovlivnila řada divadelních a filmových tvůrců (J. Svoboda, E. Schorm, M. Forman, V. Kašlík, L. Ogoun, J. Roháč, M. Kůra, L. Rychman, Z. Liška).

 

Vzniká velké množství divadel malých forem, která se až postupem času profesionalizovala. V jednotlivých divadelních souborech vznikaly vlastní hry, herci si tvořili vlastní texty buď podle předloh, nebo podle sebe tak, aby mohli spolupracovat s publikem, reagovat na jeho podněty ... Uplatnil se přitom tanec, jazz; rozvíjel se kabaret, šanson, recese, pásmo...

 

Divadlo Na zábradlí, divadlo v Praze, založené v roce 1958 jako experimentální scéna několika malých forem (kabaret, hudební formy, černé divadlo, pantomima). Postupně se vyhranil soubor činoherní a pantomimický. Profil činohry (hledající model společensko-apelativní tvorby) formovali I. Vyskočil, J. Grossman, V. Havel, E. Schorm aj. Pantomimický soubor vedl L. Fialka. K významným inscenacím patří mj. Kdyby tisíc klarinetů (J. Suchý, I. Vyskočil), Etudy (L. Fialka), Zahradní slavnost (V. Havel), Král Ubu (A. Jarry), Proces (F. Kafka), Hamlet (W. Shakespeare), Bratři Karamazovi (F. M. Dostojevskij), Don Juan (Moličre), Largo desolato (V. Havel), Racek (A. P. Čechov).

 

Suchý Jiří, * 1. 10. 1931, český herec, textař, zpěvák, dramatik, výtvarník a režisér; 1948 – 58 pracoval v reklamní grafice. V roce 1958 spoluzakladatel Divadla Na zábradlí. 1959 založil s J. Šlitrem divadlo Semafor, v němž rozvinuli podněty Osvobozeného divadla a světové muzikálové tvorby do svébytného tvaru autorského divadla malých forem (mimo jiné inscenace Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII., Jonáš a tingltangl). Jako textař písní výrazně pozvedl úroveň české populární hudby 60. let. Autor textů asi tisíce písní, zejm. písní J. Šlitra (asi 300 titulů), např. Pramínek vlasů, Léta dozrávání, Marnivá sestřenice, Klokočí. S J. Šlitrem se autorsky a herecky podílel na filmech Bylo nás deset a Kdyby tisíc klarinetů, televizních muzikálech Dobře placená procházka, Zločin v šantánu a dalších pořadech. Po smrti J. Šlitra autorsky spolupracoval s F. Havlíkem (inscenace pro divadlo Semafor: Kytice, muzikály Elektrická puma, Dr. Johann Faust), komickou hereckou dvojici vytvořil s J. Molavcovou na jevišti (mj. Vetešník, Jonáš dejme tomu v úterý, Nižní Novgorod) a ve filmu (Jonáš a Melicharová). Od roku 1990 ředitel Semaforu. Autor sbírek veršů, písní a próz (Motýl, Knížka, Trocha poezie – výbor, Vzpomínání – Od Reduty k Semaforu, Encyklopedie).

 

Semafor, divadlo v Praze, založené v roce 1959 J. Suchým; první a nejvýznamnější české divadlo malých forem (název byl původně zkratkou pro SEdm MAlých FORem, tj. hudební komedie, kabaret, poezie, černé divadlo, pantomima, loutky, hudební koncerty, kterým se scéna chtěla věnovat). Vývojem se postupně vyhranila orientace na hudební kabaretní inscenace písničkářské a herecké dvojice J. Suchého a J. Šlitra. Od roku 1967 zde paralelně působila dvojice J. Grossmann a M. Šimek, od konce 70. let i skupina J. Dvořáka. 1962 – 80 byl Semafor scénou Státního divadelního studia, 1981 – 90 Hudebního divadla v Karlíně; od roku 1990 opět samostatná scéna vedená J. Suchým. Svým pojetím divadelnosti navázal na živou tradici kabaretů, na humor J. Voskovce a J. Wericha; oslovil generačně spřízněné publikum. Profil divadla ovlivnili rovněž M. Horníček, J. Roháč, F. Havlík, J. Molavcová.

 

divadla studiového typu, pojem označující české experimentální divadelní scény vznikající od 70. let 20. stol. (Studio Y, Husa na provázku, HaDivadlo, Divadlo na okraji aj.). Představují další vývojovou fázi divadel malých forem. Od jejich převážně kabaretní orientace směřují divadla studiového typu často k činohře, jejich poetika je však ovlivněna pojetím divadla jako dílny, která prověřuje nové inscenační postupy autorským přístupem k herectví, využíváním netradičních divadelních prostorů a vztahu diváků a herců.

 

    1963 – Studio Ypsilon v Liberci; 1967 – Husa na provázku v Brně

 

HaDivadlo, původně Hanácké divadlo – amatérské divadlo založené v roce 1974 v Prostějově; od roku 1980 profesionální scéna přičleněná k Státnímu divadlu v Brně, od 1992 subjekt Centra experimentálního divadla Brno. Typické studiové divadlo, jehož inscenace vynikají osobitým pojetím dramatizace a prolínáním poetické stylizace s groteskní nadsázkou; ovlivněny zejm. S. Valou (Ekkykléma, Chapliniáda), A. Goldflamem (Biletářka, Písek) a J. Kovalčukem (Hra bez pravidel, se S. Valou Život barvy lila).

 

 

Divadlo Drak, divadlo založené v roce 1958 v Hradci Králové pod názvem Východočeské loutkové divadlo. Na formování uměleckého programu se podíleli režiséři J. Středa, J. Dvořák, M. Vildman, od 1971 J. Krofta. Scénografii utvářeli F. Vítek, P. Kalfus a P. Matásek. Inscenační styl vychází z úsilí rozšířit emocionální působivost a sdělovací možnosti divadla pomocí prostředků loutkového divadla a hereckého projevu živých herců. K významným inscenacím patří: Pohádka z kufru J. Vladislava, Johannes doktor Faust, Enšpígl J. Bártka, Zlatovláska J. Kainara, Sen noci svatojánské W. Shakespeara, Prodaná nevěsta K. Sabiny.

 

Viola, divadelní vinárna v Praze, založená v roce 1963. Uvádí večery uměleckého přednesu vrcholných děl české a světové literatury, autorské večery a částečně i divadelně koncipované komorní inscenace. Uměleckou koncepci významně ovlivnil V. Justl. Z pořadů: Noc s Hamletem (V. Holan), Bláznovy zápisky (N. V. Gogol), Lidský hlas (J. Cocteau), Básník zaživa pohřbený (I. Blatný), Slovobraní (M. Horníček), Pořád se něco děje – one man show M. Donutila, Rady zkušeného ďábla (s M. Moravcem), Jaro, sbohem (pocta J. Seifertovi), Mistrovská lekce (T. McNally).

 

Divadlo Járy Cimrmana, divadelní soubor založený v roce 1967 v Praze z iniciativy Z. Svěráka, J. Šebánka, L. Smoljaka a H. Phillipové. Inscenace mají specifickou podobu: jsou rámované pseudovědeckou diskusí nad dílem fiktivní postavy, neznámého génia Járy Cimrmana; jejich součástí je uvedení zapomenutého dramatického díla této osobnosti. Hra na vědomou mystifikaci je zdrojem intelektuálního humoru, zvýrazňovaného záměrně naivním herectvím výhradně pánského hereckého souboru. Autorsky se na inscenacích podílejí režiséři Z. Svěrák, L. Smoljak. Většina inscenací (Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda na mýtince, Dobytí severního pólu aj.) dosáhla stovky repríz; jejich princip mystifikační hry pronikl i do „cimrmanovských“ filmů Z. Svěráka a L. Smoljaka.

 

 

    bytové divadlo, též pokojové – divadelní představení pořádané v soukromých bytech v období normalizace v prostředí disentu. K nejznámějším patřilo bytové divadlo Vlasty Chramostové, které uskutečnilo v jejím bytě a bytech přátel v Praze, Brně a Olomouci v letech 1975 – 80 čtyři významné inscenace s několika desítkami repríz, které shlédlo několik set diváků. J. Seifert Všecky krásy světa (úryvky z pamětí s básní To nejhorší mám za sebou), V. Chramostová Apelplatz II (textová koláž klasiků a současných českých zakázaných autorů), W. Shakespeare – P. Kohout Hra na Macbetha (úprava pro pět herců: V. Chramostová, P. Landovský, P. Kohout i režie, V Třešňák i hudba a T. Kohoutová), F. Pavlíček Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách (scénická montáž o B. Němcové, režie L. Pistorius). Produkce se žánrově pohybovala od divadelní poezie přes úpravu klasické hry k divadlu jedné herečky. Prostředky byly úměrné blízkosti diváků: gestický znak, detail tváře vykrojený reflektorem, změna rytmu ap. Připomínaly nejvíce některé postupy Divadélka pro 99 za nacistické okupace, shrnuté J. Honzlem do studie Pohyb divadelního znaku, a také inscenace Violy. Přes soukromý charakter představení se Veřejná bezpečnost a Státní bezpečnost snažila o jejich zamezení a násilně zasahovala proti divákům i účinkujícím.

 

 

Horníček Miroslav, * 10. 11. 1918, český herec, režisér, prozaik a dramatik. Významné bylo zejména jeho působení v Divadle satiry (1946 – 49), v Divadle ABC (scéna Městských divadel pražských 1955 – 61) a v Semaforu (1965 – 68). Mistr improvizovaného, partnersky inspirativního dialogu; schopností jemného intelektuálního nadhledu obohacuje svou uměleckou výpověď o světě. Působí v rozhlase, ve filmu (Kam čert nemůže) i v televizi (Hovory H, Kabaret U dobré pohody). Autor dramatických děl (Tvrďák, Pokušitel, Dobře utajené housle, Malá noční inventura aj.) a prozaických prací (Dobrý den, socho, Jablko je vinno, Javorové listy, Hovory s Janem Werichem, S paní ve spaní).

 

Vyskočil Ivan, * 27. 4. 1929, český dramatik, prozaik a herec. Vystudoval herectví a psychologii. V 50. a v 60. letech patřil k významným iniciátorům hnutí malých divadel. Uváděl literárně divadelní pořady čtených textů, zv. text-appealy, podílel se na založení (1958 – 62 umělecký vedoucí) Divadla Na zábradlí. Od 60. let uvádí autorské pořady se souborem Nedivadlo. Autor divadelních her (Kdyby tisíc klarinetů – s J. Suchým, Faust, Markétka, služka a já, Autostop – s V. Havlem, Křtiny v Hbřbvích, Haprdáns, Cesta do Úbic) a osobitých nonsensových próz (Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malý Alenáš).

 

Uhde Milan, * 28. 7. 1936, český dramatik, prozaik a politik. V letech 1958 – 70 redaktor měsíčníku Host do domu. V 70. a 80. letech nesměl publikovat; signatář Charty 77. 1990 – 92 ministr kultury ČR, od června do prosince 1992 předseda České národní rady, 1993 – 96 předseda Parlamentu ČR; 1991 – 98 čelný představitel ODS, od 1998 člen Unie svobody. Jeho povídková tvorba a dramatické satiry z 60. let byly namířeny proti omezenosti, bezpáteřnosti a mravní lhostejnosti tehdejšího společenského systému (Lidé z přízemí, Ošetřovna). Drama s antickým námětem Antigony (Děvka z města Théby) je parodickým výsměchem morálce mocných, v dalších pranýřoval prázdné rituály omezující lidský život (Hra na holuba, Pán plamínků, Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl). Některé jeho hry byly realizovány pod cizím jménem (Balada pro banditu).




Přidal: Betunka 30. 8. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 3838
Zhlédnuto: 7454 krát