Les v zimě (Líčení)

Velmi se těším na sobotu. Odpoledne půjdu na procházku zasněženým lesem. Vezmu si s sebou hrst ječmene pro zvířátka.

Už na louce si budu všímat všelijakých stop – zaječích, srnčích, jistě poznám i liščí. Ty se liší od psích tím, že jdou všechny v jedné řadě za sebou. Vydám se po jedněch z nich. Povedou mě oklikou kolem lesa, potom zahnou mezi stromy. Budu se prodírat hustým porostem, až dorazím na světlou mýtinku.

Tam stopy skončí pod kořeny velkého pařezu. Liška tam bude jistě mít svou noru, ve které bude spát. Potichu se vrátím stejnou cestou, kterou jsem přišla. Všude bude hrobové ticho. Najednou se přede mnou objeví zajíc. Bude ještě mladý a nezkušený, protože si bude klidně panáčkovat, i když mě bude moc dobře vidět.

Po chvíli vzájemného okukování, kdy mi už začne být zima, to vzdám. Vypravím se do míst, která dobře znám. Zastavím se až před velkým krmelcem. Tam budu skryta stromy pozorovat. Pomalu a rozvážně k němu bude z druhé strany přicházet starý jelen. Chvíli si bude pochutnávat na voňavém letošním seně. Potom přejde k soli. Několikrát si lízne. Nakonec zbystří. Nablízku někdo bude. I já uslyším kroky. Bude se k nám blížit hajný s pytlem krmení. Naskládá ho do krmelce a pomalu odejde.

I já už budu muset jít, protože se pomalu začne stmívat. Nasypu ječmen do žlábku, chvíli budu stát opodál a potom se obrátím k domovu. Začne sněžit. Nachytám si vločky na ruce a prohlédnu si je. Každá bude trochu jiná. V jednom se ale shodnou. Všechny budou šestiúhlé. V duchu budu obdivovat přírodu, jak všechno dokáže zařídit.

Domů se vrátím až potmě. Umyju se a půjdu rovnou do postele. Usnu s předsevzetím, že už nikdy nebudu ničit to, co žádný člověk nevynalezl, co je už od počátku světa. Krásu přírody.