Spisovný jazyk, slohové rozvrstvení jazykových prostředků

    

     Národní jazyk je historický jev: vyvíjí se ve společnosti, zvláště se mění slovní zásob; ta obráží např. vývoj výroby, změny politické, vývoj vědy a poznání vůbec. Národní jazyk není útvar jednolitý, ale mnohovrstevný. Skládá se z vrstev:

<:namespace prefix = v ns = "urn:schemas-microsoft-com:vml">  jazyk spisovný

  knižní

  hovorový

  jazyk nespisovný

  obecná čeština

  slang

  argot

  dialekt – nářečí

Územní diferenciace češtiny

      Spisovný jazyk vznikl na základě nářečí, a to nářečí užívaného v centru země, tedy středočeského.

      Rozrůzněnost českého jazyka v minulosti obrážela rozdělení středověkého  státu. Soběstačnost panství a omezený pohyb obyvatel vedly totiž k vydělování nářečí, třebaže hranice panství nebyly neměnné (prodej, věno, dědictví ..) a třebaže už tehdy se projevoval jazykový vliv centra země. Avšak po zániku nevolnictví se obyvatelstvo mohlo volněji stěhovat, stýkali se lidé z různých krajů, přicházeli do měst. To působilo na jejich vyjadřování: nejenže si začali uvědomovat největší odchylky ve svém vyjadřování (někdy pro ně trpěli i posměchem) a snažili se jich zbavit, ale docházelo i k přirozenému, neuvědomovanému vyrovnávání jazykových rozdílů. Tak se nářeční rozrůznění začalo stírat. Déle se nářečí držela na venkově (menší styk s okolím, tradiční způsob práce)

a částečně se tam drží dosud, zvláště na Moravě.

      S velkým pohybem obyvatelstva za průmyslem do měst, se zlepšením styku mezi městem a venkovem, s rozmachem dopravy, s rozšířením rozhlasu a televize postupuje stírání rozdílů mezi nářečími (nivelizace nářečí) rychleji. Nadále přetrvávají především nářeční znaky společné větším oblastem, kdežto výrazné znaky malých nářečí mizejí. Tak se vytvářejí nadnářeční útvary = interdialekty: obecná čeština, interdialekt hanácký, východomoravský a slezský

      Každá skupina nářečí (interdialekt) je rozrůzněna dále, ovšem ne všechny stejně výrazně. Česká nářečí se v užším slova smyslu sice dělí na 3 oblasti: středočeskou, severovýchodočesku a jihozápadočeskou, avšak výraznější jsou jen okrajové úseky – např. v oblasti severočeské úsek podkrkonošský, v oblasti západočeské chodský a doudlebský. Na celém území Čech převažují znaky obecně české.

Sociální diferenciace češtiny

- profesní mluvy, slangy, argot – nemají vlastní gramatiku, ale jen slovník a frazeologii

  profesní mluva – mluva různých povolání: horníci, herci, železničáři (zedníci – fanky, mišuňk, přidej ciment do toho kalfasu..)

  slang – myslivecký, sportovní, vojenský ... – typická mluva zájmových skupin. V některých se trvale vžily určité výrazy v jistých významech (barva, slechy, běhy); v jiných se pojmenování často mění (koule, bajle, sardel, petarda..)

  argot = mluva deklasovaných společenských vrstev. Usiluje o vyjádření solidarity příslušné skupiny, popř. o to, aby příslušníci ostatních vrstev nerozuměli (např. argot zlodějský - pokladna - káča, chlup – detektiv..). Některá argotická slova přešla do obecné češtiny i do češtiny hovorové: prachy-peníze, prkenice-velká peněženka, špicl-donašeč, udavač.

Slohové rozvrstvení slovní zásoby

  slova slohově neutrální – pojmenování běžných předmětů, základních vlastností, dějů.. (pes, zahrada, černý, sedět, zítra...)

  slova slohově zabarvená:

  slova citově zabarvená – vyjadřují kladný vztah (drahoušek, báječný, papapat – dětské slovo) nebo záporný vztah (hrubián, strašpytel, hnusný – slova hanlivá). Citově zabarvené výrazy hrubé a vulgární (hulvát, blbec, chlastat) do spis. jazyka nepatří. (Citové zabarvení mají některá slova jen v jednom z významů nebo při zvláštním užití (ty moje zlato)

  slova hovorová – běžně mluvené vyjadřování spisovným jazykem (elektrika, koukat, šikovný, prima, jako by se nechumelilo...)

  slova knižní – ve veřejných projevech oficiálních a slavnostních, v některých literárních dílech a v některých odborných projevech, v běžném hovoru se nepoužívají (počin, chrabrý, odvětit, arci..) Knižní zabarvení také mají zpravidla slova zastaralá (háv, kýžený, slynouti, vzít v potaz..) ((Autoři někdy tato slova používají záměrně ve snaze vyvolat humor – např. v knize Karla Poláčka Bylo nás pět))

  odborná pojmenování, termíny – lexikální jednotky charakteristické pro vyjadřování odborné, a to vědecké, technické, obchodní ... Význam termínů je pro potřeby odborného vyjadřování speciálně vymezen, aby se jimi mohly označované jevy pojmenovávat co nejpřesněji. Soubor termínů jednoho oboru tvoří terminologickou soustavu – terminologii. (v ní se uplatňuje snaha o mezinárodní jednotnost, proto se při zavádění nových výrazů dává přednost výrazům mezinárodním – např. filozofie, astronaut..)

 

     Zvláštní vrstvu spisovných slov tvoří slova oblastní – taková, která se užívají ne na celém území češtiny, nýbrž jen v určité oblasti – např. na velké části Moravy se říká místo vesnice dědina, místo truhlář stolař. Od oblastních slov se liší slova nářeční

a obecněčeská; ta jsou nespisovná.

 

  archaismy – vysloveně zastaralá slova (lučba = chemie, velocipéd = kolo, já řku = mluvím ...)

  historismy – označují zaniklé historické skutečnosti (zeman – nižší šlechtic, vladyka, dráb – policista ..) – používají se v umělecké literatuře

  neologismy = novotvary – slova z nedávné doby, ale ne slova přejatá (panelák, věžák ..) (Vladimír Holan – používal často novotvary ve svých básních)