„Zasmála se. „Muži se spoustou peněz jsou většinou odporní, Robby.“
„Ale peníze ne, což?“
„Ne,“ řekla. „Peníze ne.“
„To jsem si myslel.“
„A ty je považuješ za odporné?“
„Ne,“ řekl jsem. „Peníze sice nedělají člověka šťastným, ale neobyčejně ho uklidňují.“
„Dělají člověka nezávislým. A to je, miláčku, ještě víc.“

***

„Stane-li se něco, zavolej mě, Robby,“ řekl Otto.
Přikývl jsem.
„Peníze tu máš v několika dnech. Postačí ti na nějakou dobu. Udělej všechno, co bude třeba.“
„Ano, Otto.“ Zaváhal jsem. „Máme doma ještě několik ampulek morfia. Poslal bys mi je?“
Pohlédl na mne. „Proč je chceš?“
„Nevím, jaké to tu bude. Možná, že jich nebude zapotřebí. Stále ještě mám takovou nějakou naději, přese všechno. Kdykoli ji vidím. Když jsem sám, tak ne. Ale nechtěl bych, aby trpěla, Otto. Aby tu takhle polehávala a aby to pak nebylo nic než bolesti. Možná, že jí dají morfium i tak. Ale aspoň budu mít klid, budu-li vědět, že jí mohu pomoci.“
„Jen to, Robby?“ zeptal se Köster.
„Nic víc, Otto. Určitě. Jinak bych ti to neříkal.“
Přikývl. „Jsme už jen dva,“ řekl zvolna.
„Ano.“
„Dobře, Robby.“
Šli jsme do haly a já přivedl dolů Pat. Pak jsme se spěšně navečeřeli, neboť se stále více zatahovalo. Köster vyjel s Karlem před hlavní vchod. „Hodně štěstí, Robby,“ řekl.
„Tobě také, Otto.“
„Na shledanou, Pat.“ Podal jí ruku a pohlédl na ni. „Na jaře si pro vás přijedu.“
„Sbohem, Köstere.“ Pat mu pevně stiskla ruku. „Mám radost, že jsem vás ještě viděla. Pozdravujte ode mne také Gottfrieda Lenze.“
„Ano,“ řekl Köster.
Pořád mu ještě držela ruku. Rty se jí chvěly. A tu náhle učinila krok vpřed a políbila ho. „Sbohem,“ zamumlala přidušeným hlasem.
Po Kösterově obličeji přelétl jasně červený plamen. Chtěl ještě něco říci, ale odvrátil se, nasedl dovozu, prudce vyrazil a řítil se serpentinami dolů, aniž se už ohlédl. Dívali jsme se za ním. Vůz burácel hlavní ulicí a projížděl zatáčky jako osamělá svatojánská muška a před ním se prostíraly bledé pásy reflektorů na šedivém sněhu. Na výšině vůz zastavil a Köster zamával. Stál temný před světlem reflektorů. Pak zmizel a ještě dlouho jsme slyšeli slábnoucí bzukot stroje.“

• situace v Německu - rozvrácené hospodářství, nezaměstnanost, korupce, bída, beznaděj, inflace, chaos
• touha protlouci se životem, užívat si drobné radosti
• hodnoty - přátelství (jediná dobrá věc, kterou válka přinesla), láska (silná, čistá, nepatetická)
• nemoc - skrytý nepřítel, těžko se proti ní bojuje
• filosofické pasáže, úvahy o smyslu života, jak se probít (materiál pro citáty)
• politika - v pozadí, autor jí nepřikládá důležitost, nevěří v politické strany a jejich sliby
• nižší společnost - prostitutky, handlíři, chudí lidé
• napsáno v exilu, věnováno první manželce - Ilse Jutta Remarque-Zambona
• ich-forma (vypravuje Robert „Robby“ Lohkamp)
• přímá řeč, nic nepředstírá, realita, přístupné pro čtenáře, čtivé, humor

Opravdové, působivé a dojemné.