Podzimní den (Vypravování)

poznámka: tato práce měla povinně zahrnovat daná slova:

rozkvasit

předstírat

ilegitimní

mrtvičný

paralýza

wulfenit

mřenek

stoicismus

inkviziční

Oáza

liberalismus

Sonda

dabingu

impresário

Sterling

Je to nedávno, co jsem sem šla loudavým krokem ze školy domů. Bylo podzimní odpoledne a jedny z posledních teplých slunečních paprsků se mi opírali do tváře. Šla jsem alejí lemovanou stromy obsypanými spoustou barevných lístečků až na konec cesty, kde začíná silnice. A v tom se spustil řetězec událostí, které měli zcela rozkvasit mé představy o poklidném odpoledni.

Přešla jsem cestu, ale najednou za sebou slyším hlas: „Slečno! Slečno, stůjte!!“ Nejdříve předstírám, že neslyším, po chvíli však mě však hlas dostihne. „Slečno, jste si vědoma, že přecházení vozovky mimo přechod pro chodce je v této zemi ilegitimní?“Otočila jsem se a zarazila. Za mnou stál vysoký policista a přísně na mě hleděl. Když sem si ho lépe prohledla, všimla jsem si, že má takovou zvláštní tvář. Jako by měl paralýzu obličeje nebo ho před chvíli postihl mrtvičný záchvat. Rychle jsem zareagovala a vyhrkla jsem: „Ale já chtěla jen sebrat ten kus wulfenitu, co leží tady uprostřed cesty.“ a ukázala jsem na kámen, který ležel přede mnou na zemi. Ale policista na mě tázavě pohlédl a poté řekl: „Tak to vás zklamu, ale toto je očividně powellit.“ Stála jsem a udiveně na něj koukala. Jeho perfektní znalost rud molybdenu mě velice překvapila. Vždy jsem si myslela, že policistů s takovou znalostí chemie je asi tolik jako mřenek mramorových v naších tocích. Vyvalené oči jsem tedy zavalila zpět do důlků a poslušně odkráčela k nejbližšímu přechodu pro chodce.

Po chvíli jsem se, ale opět plně ponořila do toku svých myšlenek. Ztracený klid, o který mě připravil policista svým náhlým výpadem, jsem se snažila nabýt zpět hledáním výrazu pro sebeovládání, vyrovnanost a duševní klid. Zamířila jsem k vlakovému nádraží. V zamyšlení jsem nastoupila a sedla si. A najednou rána, blesk z čistého nebe. Mám to - stoicismus. Nastala obrovská úleva a myšlenky se opět rozběhly krajinou. Hledím z okna a je mi divné, proč stále stojíme. Pomalu bychom měli být v cíly, ale nehnuli jsme se z místa. A najednou zase rána, blesk z čistého nebe. Sedím v nesprávném kupé. Tato čekárna dnes nikam nepojede. Potupně čekám na další spoj.

Návrat domů byl korunován inkvizičním výslechem ohledně mého pozdního příchodu. Oáza domácího klidu se rozplynula jako fatamorgána nad Saharou. Sonda do mého soukromí mě natolik rozčílila, že veškerý můj liberalismus se rázem vytratil. Už jsem začala propadat chmurným myšlenkám a přestala věřit v lepší zítřky, když v tu chvíli zazvonil telefon a na druhé straně impresário Bruno Žluva. Nevěřím svým vlastním uším. Obsadili mě do dabingu nové řady venezuelské telenovely Esmaralda 2: Zákal se vrací. Pokládám užasle telefon a v mrákotách usedám do křesla. Svět je krásný.

Otočím list, ale tady už je nadpis nové povídky. Tak nic. Tahle „slátanina“ mě před spaním moc nepobavila. Zítra si radši přečtu nějaký kyberpunkový kousek od Sterlinga.