Já a jídlo (Jiné)

Jídlo je nedílnou součástí života, proto nevím proč bych k němu neměla mít kladný vztah. Jíst se muselo, musí a myslím, že ani v budoucnu jídlo nebude ničím nahrazeno.

Jako malá jsem se s jídlem příliš nekamarádila. Byl to spíše můj nepřítel. Problém byl v tom, že u nás doma se vždy muselo sníst to, co jste měli na talíři, proto jsem někdy u oběda strávila i nějakou tu hodinku. Ale postupem času jsem si k jídlu cestu našla a teď mám ráda skoro všechno, kromě vybraných pokrmů, do kterých řadím například RYBÍ POMAZÁNKU.

A k ní se také vztahuje moje historka.

To takhle jednou večer (bylo mi asi pět let) jsme maminka a já seděli v obýváku. Blížila se šestá hodina odpolední a já jsem začala mít hlad. „Mamíííííííí, já mám hlad. Dala bys mi něco k jídlu?“poprosila jsem maminku. A k mému zděšení mi po pár minutách přistál pod nosem talíř s chleben, který byl namazaný RYBÍ POMAZÁNKOU. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli je to pravda a proto jsem se zeptala: „To je rybí pomazánka?“ „Ano.“ odpověděla maminka. „A rychle chleba sněz, protože za chvíli se vrátí tatínek a zlobil by se, kdyby zjistil, že ještě nejsi po večeři!“dodala a začala se věnovat zašívání ponožek. „To je můj konec! Musím se dát napospas té hrozné rybí pomazánce! Anebo…nebo mám ještě jednu možnost……………… ÚTĚK!“ Po důkladném promyšlení jsem se rozhodla pro tu druhou možnost. „Mami, pokud mě budeš nutit sníst tu rybí pomazánku, uteču z domu!“řekla jsem mamce. A protože maminka si myslela, že to neudělám, odpověděla „Dobře, tak si běž!“ A tak sem se vydala. Ale před dveřmi sem se otočila zpět a s brekem jsem utíkala k mamince do náruče. A ta rybí pomazánka? Tu jsem nakonec (i když z nechutí) snědla.


Přidal: Chlandik

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 404
Zhlédnuto: 2700 krát
Datum publikování: 29. 5. 2011