Král Lávra - retrospektivní převyprávění (Vypravování)

Nebe bylo potemnělé, ne však proto, že by se blížila noc. Ve vzduchu byla cítit smrt. Dav shromážděný pod popravištěm byl zamlklý a tichý. Nikdo tomu nerozuměl. Proč jinak hodný a laskavý král Lávra je každým rokem ve stejný den tak krutý a nelítostný? Proč musí životy všech jeho holičů skončit takto? Provinili se všichni nějakým velikým hříchem, nebo spatřili něco, co neměli?

V nevelké cele seděl shrbený mladík. Stejně jako dav venku, dumal a přemýšlel nad podivným chováním svého krále. Vždyť za to, co viděl, přece nemůže zemřít. Nebyl smířený se smrtí.

V malém domku na kraji městečka seděla u stolu žena malé postavy. Po tváři jí stékaly slzy. Vlasy měla rozcuchané, oblečení špinavé a obličej rozdrásaný od svých dlouhých nehtů. Seděla a naříkala. „Ach, můj Kukulín, můj nebohý syn! Jaká existuje na světě spravedlnost, když za poctivou práci člověka čeká kat?“ „Nerozumím tomu, Emilko, o nic více nežli ty.“ odpověděl jí muž, přecházející po pokoji, a sedl si vedle ní. Mluvil s jiným přízvukem než Irové, byl to Skot. „Pověz mi, prosím, celý příběh, poněvadž neznám ani z půli tolik, co ty.“ Emilka si tedy otřela uplakaný obličej a začala vypravovat.

„Je to již pár let, co zemřel král Terlin a na jeho místo nastoupil jeho jediný syn, Lávra. Hned zprvu bylo jasné, že bude stejně dobrým králem, jako jeho otec. Avšak jednou věcí se od Terlina lišil. Celý rok nechával růst své

vlasy a vousy, jen jednou ročně vybral losem holiče, který je zkrátil. Tohoto nešťastníka však potkal krutý osud, král mu totiž nechal neprodleně setít hlavu. Celé Irsko Lávru mělo rádo, avšak tato jeho vada mu ubírala na kráse. Nikdo nevěděl, proč byl ke svým holičům tak krutý. Roky plynuly a holiči se obávali, na kterého z nich připadne los. I letos se všichni sešli a po mém manželu padl tento osud na mého syna Kukulína.“ Stařenka se zase rozplakala. Po chvíli se uklidnila, nechala však dál stékat slzy po svých tvářícha pokračovala. „A právě dnes byl ten den, kdy šel Kukulín krále stříhat. Nechtěla jsem ho pustit, avšak on věděl, že je to jeho povinnost. Musí se podrobit vůli krále.“ To už se žena neudržela a začala vřeštět a rvát si chomáče vlasů z hlavy. „Neplač, Emilko, takhle to nesmí zůstat. Zajdeme k paláci a popravu tvého syna zastavíme!“

Bubeník začal bubnovat a davem to zašumělo. Z cely vyšel mladý Kukulín obklopen dvěma strážnými. Velice se přemáhal, aby se nerozplakal nad svým nešťastným osudem. U dřevěného špalku zahlédl kata. Zavřel oči. Nechtěl ho vidět. Je konec. Snad to nebude bolet. „Ne!“ Z davu se ozvalo volání. „Proč mi berete mého syna? Co provedl tak špatného? Za co si zasloužil svou smrt?“ Kukulínova matka se pomalu prodírala zástupem až ke králi. „Králi Lávro, smilujte se! Mého muže potkal zrovna takový osud a teď mi chcete odepřít i poslední radost, která mi na světě zbyla? Co si bez svého jediného syna počnu? Prosím o slitování, Vaše Výsosti, prosím!“ a rozeštkala se ještě víc. Král se zastyděl. Bylo mu líto všech, kteří museli zemřít, protože věděli jeho tajemství, ale copak to šlo jinak? Neměl na vybranou. Nikdo by si ho tak nevážil, kdyby věděl, co skrývá. Ale lidé mají pravdu. Tato nespravedlnost musí skončit. „Můj Irský lide, uděluji tomuto mladému holiči milost! Odpusťte mi, prosím, to, co jsem celé ty roky dělal. “ Všichni lidé mu odpustili a byli rádi, že je tomuto neštěstí konec. Král Lavra si však ještě nechal šťastného Kukulína předvolat. „Milý Kukulíne, ty jsi jediný živý na tomto světě, kdo zná mé tajemství a tak to také musí zůstat. Ustanovuji tě tímto svým holičem. Ty jediný mě budeš holit až do své smrti, aby nikdo jiný nevěděl, co skrývám.“ A tak se král nechával stříhat pravidelně a lidé ho měli ještě raději, vždyť nebylo již nic, co by králi mohli vytknout.

Avšak Kukulín se velice trápil. Měl radost, jak dobrou práci získal, avšak sžíralo ho ono tajemství, které nesměl nikomu vyzradit. Matka poznala, že s jejím synem není něco v nepořádku a poradila mu: „Milý Kukulíne, vím, že tě něco trápí, mám pro tebe proto radu. Zajdi za starým poutníkem, ten ti poradí, jak se zbavit neštěstí.“ A tak se za ním Kukulín vydal. Poutník mu poradil, aby své tajemství pošeptal do staré vrby a to také mladý holič udělal. A najednou mu bylo lépe a s radostí se vydal domů.

Okolo staré vrby projížděla skupinka muzikantů. Vypravila se na slavnost, kterou král Lávra uspořádal. Tu najednou basista jménem Červíček zjistil, že cestou ztratil kolík od basy. U cesty stála ona vrba, do které své tajemství pošeptal Kukulín. A tak Červíček uřízl větvičku a udělal z ní nový kolík. Když přišli na bál, začaly vesele hrát, avšak basa začala hrát podivnou píseň, ve které vyzradila celé tajemství ukryté ve vrbě. Král Lávra se rozzlobil, avšak nebylo to nic platné a tak se všichni dozvěděli jeho tajemství - a to, že má oslí uši. Král se velice styděl, ale lidem to nevadilo, vždyť důležité je, že jejich král je spravedlivý, čestný a laskavý a jak vypadá, na tom nezáleží. Lávra byl rád, že lidem jeho uši nevadí a od té chvíle ho Irští lidé měli nejraději ze všech králů, které kdy měli.


Přidal: Chlandik

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 1187
Zhlédnuto: 2113 krát
Datum publikování: 29. 5. 2011