Svět mýma očima (2) (Úvaha)

Vždy jsem snila o tom, že někdy potkám Malého prince. Příjde ke mně a bude po mně chtít nakreslit beránka. Já mu nejprve nakreslím hroznýše se slonem v žaludku a později nakreslím i kouzelnou krabici. Brzy se z nás stanou kamarádi. A pak se mne začne na vše vyptávat a já mu s těžkým srdcem povím to, co si myslím o životě na našem světě. A jestli se nebudete zlobit, ráda sdělím své pesimistické myšlenky i Vám.

Často slýcháme od starších lidí, že za nich byl svět lepší. Mládež nebyla tolik drzá, rohlíky byly levnější a příroda zelenější. Dá se ale říct, že předtím bylo lépe? Mění se vše k horšímu? Ano, ale když se nad tím zamyslím, svět se vlastně ničí sám. Jsou tady samozřejmě přírodní katastrofy a věci, které my lidé nijak neovlivníme, ale přeci jen se zeptám: Co zabilo více lidí? Přírodní katastrofy, nebo války?

Mohlo by se říct, že máme štěstí, žijeme v srdci Evropy a v dobrém století. Protože ne vždy tu byl klid a mír a nyní nás dokonce chrání různé mezinárodní spojenectví a organizace. Prakticky se nemáme čeho bát. Bojíte se snad? Usínáte večer se strachem, že se druhý den ráno neprobudíte? Myslím, že pokud nejste paranoidní, tak ne. Jenže my si tu žijeme až příliš dobře a máme vše, na co si ukážeme. Více než polovina světové populace trpí obezitou a stejně tak vzrůstá počet dětí v Africe umírajících hlady. Není tohle paradox? Na to si už musíte odpovědět sami…Trošku se zeměpisně přesuneme. V pásmu Gazy a v Izraeli řádí sebevražední atentátníci a dost často odhalí policie nějaký ten pokus teroristů, aby se země zase o kousek přiblížila ke svému zániku. Proč to vlastně dělají? Proč narůstá počet teroristických úroků na celém světě? To si ti lidi chtějí dokazovat, kdo je tu pánem? Chtějí návrat diktátorských režimů a pád demokracie?

A co globální oteplování? Mám se přidat na stranu pana prezidenta Klause a říct, že neexistuje, a být tak sladce naivní, jak je mi občas vyčítáno? Nepřidám se a ani nechci. Každý průměrně inteligentní člověk ví, že změny klimatu opravdu jsou. Už i naši prarodiče tvrdí, že za jejich mládí bývalo jiné počasí. Tento jev je zapříčiněn mnoha faktory, ale ve většině případech za ně může člověk. Jedna malá bytost, jeden druh z celé živočišné říše, který tím kazí svět ostatním druhům. A že jich na světě žije dost! A to nesmím ještě opomenout kácení lesů, používání škodlivých hnojiv či zabíjení zvěře. Nedivila bych se, aby tu za několik stovek let rostlo jen pár proudce odolných rostlin a pobíhalo několik druhů zvířat.

Avšak ne vždy vnímáme svět tak černě. Když je člověk zamilovaný, vidí vše skrz růžové brýle. Vidí kolem sebe lásku, štěstí, všímá si každé rozkvetlé kytičky, i když žije třeba v tom největším velkoměstě. Typický technický člověk - třeba programátor - kolem sebe vidí pokrok, rozvoj. Dnes již není problém se dostat během několika málo hodin z jednoho kouta světa na opačný, díky pár kliknutím do klávesnice se spojit s miliony lidmi po celém světě nebo si uvařit za pár sekund v mikrovlnce kuře téměř dozlatova. Jak vnímá svět kolem sebe mladá generace? Podle některých se dnešní mládež značně liší od té před několika desítky léty. Můj názor je však opačný. Žijeme sice v diametrálně odlišném světě, avšak přístup se moc neliší. Mladý člověk je nespokojený s rodiči a světem kolem, tak jako naši rodiče a prarodiče, jen už více času tráví místo venku na čistém vzduchu přilepen na židli před svým počítačem.

Pokrok člověk nezastaví. Dnes máme nové léky, které nás za pár chvil zbaví našeho trápení, ale jsou tu i nové nemoci a viry, kterým musíme čelit. Máme nové zbraně, na druhé straně jsme si vytvořili i spoustu nových nepřátel. Přišli jsme na spoustu nových poznatků, kterým se můžeme ve škole učit. Není jich však už na nás přes příliš?

Dnešní člověk je prostě obklopen vším - informacemi, technikou, hlukem, reklamou, prachem, auty, lidmi... Ale nejhorší na tom je, že se cítí sám. Říkáte si, jak může být člověk mezi šesti miliardami lidmi, kteří již obývají naši planetu, osamocen? Je to jednoduché. Člověk neustále spěchá, díky moderní technice místo verbální komunikace spoléhá na krátké SMS typu "JSEM OK", ale přitom je sám. Setkáte se často se situací, kdy člověk potřebuje akutně pomoc druhé osoby a místo toho se dočká jen odvrácených tváří lidí, kteří nechtějí ztratit ani minutku ze svého drahocenného života. K čemu jim však je? V čem je smysl jejich života, když nemají pro koho ani s kým žít?

Skutečně nevím, co si mám myslet. Když mám svoji "přemýšlející" náladu, říkám si, jak to tady bude za sto let vypadat? Věřím, že svět bude existovat ještě dlouho, ale bude to svět podobný tomu dnešnímu? Bude vůbec soucítit člověk a člověkem a existovat něco jako láska a přátelství? A jestli se Vám (a Tobě, můj Malý princi) zdá, že jsem moc pesimistická, tak možná jsem. Mám totiž strach, vy ne?


Přidal: kikinka.ks

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 1144
Zhlédnuto: 4992 krát
Datum publikování: 1. 2. 2011