Zážitek z dětství - Jak jsem se narodila (Vypravování)

Z doby, kdy jsem se narodila, si vůbec nic nepamatuji. Přesto vím, jak to tenkrát všechno bylo. Vykoukla jsem z mamčina bříška a začala jsem na všechny křičet: „Co tady chcete? Tohle je můj svět! To já jsem se do něj narodila!“ Nikdo se ale na mě nezlobil, sestřička mě vzala, umyla a dala k mamince.

Křičení mě natolik vyčerpalo, že jsem ihned usnula. Tehdy se mi zdál můj první sen. Viděla jsem v něm tatínka, jak má z mého příchodu radost. Všem známým vypráví, že má „děvčicu“.

Také moje starší sestry, pětiletá Anička a tříletá Eliška, měly ze mě radost. Jely s tatínkem k babičce, a tam před spaním skákaly, výskaly a zpívaly: „Bětuška! Beruška!“

Jenom můj bratříček, prvňák Lukáš, mě zklamal. Šel smutně ze školy a volal: „čáry, máry fuk, ať je z Bětky kluk!“ Hned si také stěžoval své kamarádce Ilonce, že se mu narodila už třetí sestra místo kluka. Ilonka mu přisvědčila, že ona má také radši chlapce. Jakpak by ne, vždyť měla staršího brášku. Tím Lukáška podpořila v jeho špatné náladě, a tak pořád huboval. Šel za sousedem, který ho těšil, že on je na tom hůř, má doma jen samé „ženské“, a on sám aby je opatroval.

Vtom jsem se probudila. Velice jsem se divila, že už nejsem s maminkou, ale ležím někde mezi neznámými miminky. Bylo mi tak smutno, že jsem se rozbrečela. čekala jsem, že mě bude někdo utěšovat, ale stále nikdo nešel. To už jsem se opravdu rozzlobila a křičela jsem: „Jak si to představujete? Proč mě nepustíte k mamince nebo domů k tátovi? Já tady nechci být!“ Postupně se ke mně přidávaly i ostatní děti. Přišly dvě sestry, naložily nás na vozík, kde jsme si připadali jako vánočky, které ve směšných „pekáčích“ vezou pacientům ke snídani.

Maminka mě nakrmila, pohladila, ale pak jsem zase musela pryč. To se opakovalo asi týden, než přijel tatínek a odvezl nás obě domů. Tam nás všichni přivítali. Děti se na mě přiběhly podívat, Anička mě píchala do očí a Eliška volala: „Ona má ruce a nohy!“ S rodiči nebyly žádné větší problémy. Pečovat o miminko se naučili již na mých starších sourozencích. Uložili mě do měkké postýlky, a já jsem spala a spala…

Když o tom všem dnes přemýšlím, napadá mě otázka: „bylo to skutečně tak, jak si myslím, anebo jinak?“ Kdo ví…


Přidal: jenikkozak

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 524
Zhlédnuto: 6892 krát
Datum publikování: 30. 5. 2010