Dívám se z okna (Líčení)

Náš dům stojí obklopen krásnou přírodou poblíž lesa. Z okna mého pokoje je vidět daleko do kraje.

Když mi včera bylo smutno, postavila jsem se k oknu a pozorovala jsem okolní porodu. Slunce se zrovna klonilo na západ a obloha kolem něj jako by hořela. Všechno kolem dokola od ní získalo nádech do červena. I ten sníh měl světlounce oranžový odstín.

Pohledem i myšlenkami jsem cestovala do dáli. Začala jsem u blízkého zasněženého lesa. Pokračovala jsem po bílém poli, zdánlivě spícím zimním spánkem. Tu jsem najednou měla dojem, že se celý svět probudil. Z lesa důstojně vyšlo stádo srnek. Zahrabaly kopýtky ve sněhu, aby našly zelené lístky, které statečně odolávaly mrazům.

Na parapet přilétli dva vrabčáci. Marně hledajíce potravu se rozhodli zkusit štěstí u lidí. Když našli hromádku máku, pustili se radostně do jídla. Klepání jejich zobáčků mě znovu přeneslo o kus dál, až za Holice, kde se na obzoru majestátně tyčí Železné hory. Jejich zasněžené lesy jsou snad ještě krásnější a veselejší, než když se jim na podzim barví listí.

Vrátila jsem se zpět na pole před naší hájovnou. Počet hladových zvířátek se opět zvýšil. Už to nebyly pouze srnky, kdo hledal něco k snědku, ale i zajíci a bažanti. Všichni svorně v míru vedle sebe bojovali o přežití ostrých mrazů. Nikdo se ostatních nestranil, ale všichni si vzájemně pomáhali.

Šero mi postupně zabraňovalo pozorovat dál svět kolem sebe. Už dávno nebylo všechno červené, ale ponuře šedé. Zase jsem stála u okna v mém pokoji, už jsem nebloudila myšlenkami venku. Vím, že se tento děj opakuje dennodenně, pořád stejně, ale přesto je pokaždé jedinečný, pokaždé opředen jiným tajemstvím a doprovázen novým kouzlem.