Soužití čechů a jiných (Úvaha)

Ahoj Kate,

promiň, že píšu až teď, ale dřív jsem opravdu nemohl. Když jsem porvé přišel do čR a uviděl všechny ty krásy téhle země pomyslel jsem si, že tady mě budou čekat jenom hezký věci. Myslil jsem, že tady se nikdo nebude dívát na to, že jsem jiný. Na to, že jsem Rom. Opak je pravdou. Víš, kde teď jsem? V nemocnici se třemi zlomenými žebry, s otřesem mozku a dalšími zraněními. Ale abys věděla jak to začalo. Přijel jsem sem jen s otcem, který tady získal pracovní povolení. Na hranicích si nás dlouho prohlíželi a pak jsem jen zaslech jak jeden muž říká druhému ,,Zase jsou tady dva cikáni, kteří se budou tady v naší republice roztahovat. Už mě to doopravdy štve, že jich zase přibyde, nejradši bych je poslal tam odkud přišli, ale bohužel nemůžu.“ Viděl jsem, jak je z toho tátovi smutno a on se mě snažil povzbudit slovy „neboj takový nejsou všichni.“ Věřil jsem tomu. Začal jsem chodit na dobrou střední. Je teda pravda, že jsem tady neměl žadný kamárády, a i když se se mnou chtěl někdo skamarádit, rodiče mu to zakázali se slovy „chceš, aby nám vykradli dům tak jako sousedům?“ Asi potřech měsících to začalo. V novinách se objevil článek s podtitulkem „cikáni jednou ukradnou i sv. Václava s koněm“ A bylo to tady. Všichni mě „házeli do stejného pytle“ jako ty zloděje. Ve škole se ztratila bunda a hned všichni na mě křičeli abych ji vrátil. Ale já ji opravdu neměl. Ale víš co bylo nejhorší? Že i učitelka, která se mě až dotěd zastávala, tak chtěla ať ji vrátím. Bylo mi straně smutno z toho. říkal jsem to tátovi a on řekl, že jestli chci, můžu začít chodit do jiný školy. Jasně že chci. V nový škole, noví (lepší) lidi a žádný problémy. A ze začátku to tak opravdu bylo. Lidi tam byly příjemnější až na jednoho kluka ze třetího ročníku. Všichni mi říkali abych si na něho dával pozor. Ve třídě byla jedna fajn holka Clair. Začal jsem s ní dokonce i chodit ale neřekla mně, že její bratr je ten kluk ze třeťáku. Byl jsem s ní hodně rád až jednoho dne nás v parku uviděl její bratr. Začal strašně vyvádět a křičet na ni ať toho „hnusnýho cikánskýho šmejda nechá a že mi ji natáhne." Radši jsem začal hned utíkat, protože jsem už slyšel, co dělá, když se rozčílí. Pak jsem už jenom cítil dopadající kámen na moje záda a slyšel ,,zabiju tě ty šmejde.“ Druhý den jsem potkal Clair. Vůbec si mě nevšímala. Na obědě jsem ji zastavil a ptal se co se jí stalo. Odpověděla, že jen nechce aby mě bratr zabil. Bohužel to viděl a hned se na mě ještě se třema klukama vrhli a zkopali mě až mně i dech vyrazili. Doma jsem raději nic neřekl. Asi za týden mi Clair v hodině poslala psaní, ve kterém se mi moc omlouvala. Navrhl jsem ji, že se budem scházet tajně. Příjmula. Jednou jsme vyrazili na disko. Všechno bylo skvělé, i když sem tam ještě nikdy nebyl. Až do doby kdy se tam objevil její brácha. Ihned jak uviděl, že Clair je tam se mnou, vrhl se na mě i s těma svýma kumpánama. Zase do mě stašlivě kopali až nakonec přišel muž s ochranky. Myslel jsem si konečně záchrana, ale opak byl pravdou. Začal na mě ječet ,,co tady chceš ty cikánská špíno. Tebe zapíchnu jak to prase však on tě tady nikdo postrádat nebude." Vytáhl nůž a už sem ho měl v břiše. To je vše co si s té noci pamatuji. Clair jsem už nikdy neviděl. Alspoň vidíš, že i když je nějaká cikánská rodina v klidu, tak kvůli jiným „krajanům“ mohou taky skončit špatně.


Přidal: helmistr

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 790
Zhlédnuto: 2049 krát
Datum publikování: 1. 3. 2010