Procházka podzimním krajem (Líčení)

Je neděle 11.listopadu a ten zakletý sv.Martin se zase opozdil. Sáňky sice čekají ve stodole, ale není pro ně ještě ta pravá chvíle. Pořád vládne podzim, oblečen do těch nejhezčích barev a připraven nám ukázat vše, co v sobě skrývá…

Ráno mě probudily paprsky podzimního sluníčka, sahajícího oknem až k mé posteli. Jsou jako neposedné ručičky, které i přes nižší teploty a mírný větřík lákají ven na procházku. Zastrčím ještě hlavu pod peřinu, ale tomu světlu a kráse, kterou vidím z okna, nelze odolat. Rychle na sebe navléknu pletený svetr od babičky, silné kalhoty a krk omotám šálou. Připnu pejska na vodítko a odcházím na dlouhou podzimní procházku.

Avšak hned venku před domem mě ovanul studený vítr, moje tělo se zatřáslo a řeklo, že v této zimě dál nepůjde. Avšak těšící se pejsek a nedaleký les, který mě lákal svým kouzlem a barvami, rozhodli za mě. Ruse strčím do kapes a vydávám se směrem k lesu. Později tohoto rozhodnutí nelituji.

Hned za domkem odbočuji na lesní pěšinku, která se kroutí a svíjí jako had a místy se jako zázrakem mění v úzkou a téměř neprostupnou stezku. Vcházíme do tichého, hlubokého lesa. Je tady krásná, nedotčená příroda. Kolem cesty vidím spousty stromů, připomínajících zástup lidí v barevných pláštích. Vidím stovky odstínů přes vínovou, červenou, oranžovou, žlutou až do zelené. Některé listy se za pomocí mírného větru hrdě snáší směrem k zemi. Vypadá to, jak kdyby si každý list, co padá na zem, svoji dráhu letu užíval. Padá pomalu a harmonicky. Listy se tak dostávají i na pěšinku a mění ji v pestrou koláž. Snažím se opatrně našlapovat, abych nějaký list neposunula jinak, a tak se nezměnilo toto kouzelné barevné uspořádání, ale mého psa, nadšeně lítajícího po lese, to asi nezajímá. Připadám si jako v pohádce. Tuhle krásu nedokážou vytvořit lidé, to umí jen příroda.

Po chvíli vycházím z tohoto tajemného lesa. Lesní pěšinka mě odvedla neznámo kam. Přede mnou pole, za mnou les. Avšak i toto podzimní pole má v sobě svou krásu. Je vyschlé, uvadající a pořád stejné. Táhne se až někam daleko za obzor. Někde ale skončit musí, proto jsem se napospas rozryté hlíně a nepříznivé cestě vydala za svým psem, který tu vesele pobíhal a chytal myšky. A těch je tu, soudím podle jeho nadšeného kroucení ocáskem, požehnaně.

Po půlhodinové cestě polem a nepolem se přede mnou otvírá velká vodní plocha. Až teprve u něj jsem si všimla, že sluníčko s námi z lesa nevyšlo. Je zataženo, začíná být čím dál víc chladno. Na vodě se znenadání začnou dělat různě velká kolečka. Z temně modrých mraků se snášejí kapičky vody. Začíná mírně mrholit.

Vůbec netuším, kde jsem. Cestička, po které jsem doteď šla, se u rybníka záhadně ztratila. Do lesa nazpátek se mi nechce, vydáváme se proto s pejskem i přes nepřízeň počasí stále dál a dál od lesa. Podle postavení Slunce rozeznávám, že toto je snad ten správný směr.

Déšť svou sílu zdvojnásobil. Už to není lehký deštík, ale pořádný slejvák. Jako zázrakem se před námi objevuje naše vesnice. Sice opačná strana, než kde bydlíme, ale bohudík to nemáme domů už tak daleko. Na asfaltové cestě se začínají dělat pořádné kaluže, pejskovi ani mně se toto počasí příliš nezamlouvá, ale musíme jít rychle dál.

Jen co doběhneme úplně promoklý domů, déšť venku se uklidnil a vypadá to, že asi vyjde i sluníčko. Takové hold listopadové počasí je. Vysuším proto pejska a sama se převléknu do suchého. S čajem a pěknou knížkou zalezu do postele a přemýšlím, kdy a kam zase příště vyrazím. Musím stihnout ještě alespoň jednu procházku do doby, než náš kraj zahltí bílá peřinka. Sice i Zima je krásná, ale na svému bratříčkovi Podzimu se nikdo nevyrovná.


Přidal: kikinka.ks

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 841
Zhlédnuto: 7535 krát
Datum publikování: 14. 2. 2010