Kouzlo zimy (Líčení)

Tak už je tu opět prosinec a s ním přichází i zima. To roční období, které někteří z nás nenávidí a jiní zase milují. Mám ráda všechny roční „čtvrtiny“, každá v sobě skrývá něco nádherného, ale zima má své nenapodobitelné osobní kouzlo. Zdá se být krutá a bezcitná, ale pod tvrdou slupkou se skrývá sladké a krásné jádro.

Když se ráno probudím a vykouknu z okna, které děda Mráz přes noc pomaloval nádhernými bílými krajkami, nemůžu uvěřit svým očím: Vše je přikryto sněhobílou peřinou, která se ve slunci oslnivě leskne, jako by byla posypána drobnými krystaly. Brzy vyjdu ven a mráz mě okamžitě uhodí do tváře. Brr, to je zima! Nohy mi začnou tančit po ledovém povlaku, jenž se tady přes noc vytvořil. Dědoušek Mrazíček se rozhodl zpříjemnit mi pobyt venku, a neustále mě štípe do tváří. Chce si hrát, přemlouvá mě k procházce. Po chvíli mu na to kývnu a vycházím směrem k lesu.

Ještě před lesem mne do očí uhodí jedna stráň. Není celá bílá, jako ty ostatní, ale hýří barvami. Jsou to děti, které přišly využít sněhové nadílky paní Zimy. Sáňkují, lyžují, staví sněhové muže, koulují se a jejich křik je slyšet daleko za městem. Zavzpomínán, jaké to bylo, když sem byla malá já… Taky jsem se vždy nadšeně vrhala na zamrzlou nádrž. Maminka za mnou utíkala a říkala, že led je ještě moc slabý, ať tam nechodím. Nevěřila jsem ji a ani věřit nechtěla, hladina vypadala jak nově koupený bílý talíř, porušen jen několika škrábancemi od bruslí. To vše vytvořila ledová královna, která teď spolu s větříkem rozhazuje moje vlasy. Dopadají na ně jemná sněhová peříčka, nerozpouští se, zůstávají ve vlasech…

Ale krásné vzpomínky na mládí jsou bohužel pryč, proto se opouštím toto kouzelné bestarostné území dětí a jdu se ještě podívat do zimního lesa. Větve všech listnatých stromů shodily již před měsícem své barevné ozdoby. Zůstaly úplně holé. Až nyní je vystřídaly třpytivé, malinkaté vločky. Pohled na oblohu připomíná stádo ovcí, co spěchají neznámo kam. Porozhlídnu se po lese. "Kde jsou všechna zvířátka?" zamyslela jsem se. Ptáci odletěli do teplých krajin a zvířátka se zachumlala do svých pelíšků a usnula zimním spánkem. Jediní tvorové, kteří jsou v tomto královstí vzhůru, jsme my. Lidé, kteří jsou ohromeni touto krásou. Krásou, jenž dokáže vytvořit pouze příroda.

V lese je krásné ticho. Jediné, co je slyšet, je křupání sněhu pod mými nohami. Po chvíli se ze sněhových polštářů na obloze začnou sypat další vločky. Poletují a tancují spolu, dokud nedopadnou na zem a nepozdraví se se svými staršími kamarády, kteří na ně dole trpělivě čekají a vytvořili tu pro ně lesklou a klouzavou plochu. Některé vločky dopadají na moji ruku, pozoruji je. říká se, že každá je jiná, proto hledám dvě stejné vločky. Neúspěšně…

Začíná se stmívat a já se musím vydat domů. Přeplněné stráně se pomalu vyprazdňují. Než jdu spát, tak se ještě jednou podívám na tu krásu. Měsíc se vyhoupl na tmavěmodrou oblohu a osvětluje opozdilcům cestu domů. Sněhové krystalky se v jeho svitu lesknou a vítr si šeptá mezi větvemi stromů. Celé okolí je jako očarované. Zatáhnu záclonu a jdu spát. Těším se na ráno, až začne další zimní den a já budu čerpat sílu z té krásy okolo. Bohýžel jen z okna, neboď zítra mě čeká opět dlouhý školní den.


Přidal: kikinka.ks

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 749
Zhlédnuto: 15163 krát
Datum publikování: 14. 2. 2010