Kniha, ke které se ráda vracím - Plešatá zpěvačka (Recenze)

Kniha, ke které se ráda vracím, nese název „Plešatá zpěvačka“ a vytvořil ji francouzský spisovatel rumunského původu Eugène Ionesco. Toto dílo je zařazováno do kategorie absurdního dramatu a charakterizováno jako komedie, ale obvykle příliš vesele nepůsobí. Popisuje prázdnotu, nicotu a nudu, které jsou vyplňovány odcizenými a nesmyslnými dialogy. Jako inspirace autorovi posloužila anglická příručka konverzačních frází.

Manželé Smithovi sedí v pokoji, pan Smith si čte noviny a paní Smithová vede monolog. Manžel ji neposlouchá a pokračuje ve čtení. Až po chvíli začne reagovat a zahájí absurdní rozhovor, například o rodině, ve které se všichni členové jmenují Bobby Watson a živí se jako obchodní cestující.

Služka Mary uvede manžele Martinovi. Smithovi odejdou, aby se upravili. Martinovi se posadí a po chvíli začnou nesměle hovořit. Pan Martin poznamená, že má pocit, že dámu již někde viděl. Oba přemýšlí, kde se mohli potkat. Dojdou k zjištění, že bydlí ve stejném domě, ve stejném bytě a jsou manželé. Přivítají se a přestanou vnímat okolní dění.

Do pokoje se vrátí Smithovi, ale konverzace vázne, protože nikdo nemá co říci. Přítomní začnou vyprávět rádoby neobyčejné příběhy o tom, jak spatřili osoby na ulici, které si zavazovali tkaničky nebo seděli klidně v metru. Někdo zazvoní a paní Smithová jde otevřít, za dveřmi však nikdo nestojí. Tato situace se opakuje ještě dvakrát. Spolu s paní Martinovou dospějí k přesvědčení, že vždy, když někdo zvoní, za dveřmi nikdo nečeká. Muži jim odporují, a když zvonek zazvoní počtvrté, jde otevřít pan Smith a za dveřmi stojí kapitán hasičů. Ten pronese jedinou zmínku o plešaté zpěvačce, která však nezapadá do kontextu.

Další scéna je nejvíce nesmyslná, postavy deklamují konverzační fráze bez logické návaznosti. Dialog nabývá na intenzitě a agresivitě, absurdita se stupňuje a nakonec křičí jeden přes druhého. V poslední scéně vše utichne, manželé Martinovi sedí stejně jako na začátku manželé Smithovi. Martinovi odříkávají repliky Smithových z první scény a opona zvolna padá.

Tuto hru jsem zhlédla také v podání českého divadelního souboru Kašpar, jehož provedení považuji za povedené, ačkoliv protagonisté vynechali mou oblíbenou „nejvíc nesmyslnou“ scénu. Absurdní drama se v mém okolí netěší příliš velké oblibě, ale mě velmi oslovuje.


Přidal: Aleinad

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 477
Zhlédnuto: 2387 krát
Datum publikování: 7. 2. 2010