Psychologický seminář - Konfucianismus

Konfucius a konfucianismus Konfucius 孔夫子 Je nejuctívanější postavou čínské historie a jsou mu přisuzovány tituly jako Mudrc všech věků či První učitel. Ve většině světa je znám jako Konfucius, ale jedná se jen o latinizovanou formu čínského jména Kchung fu-c´,neboli Mistr Kchung. Your browser may not support display of this image. Je zakladatel konfucianismu. V uplynulých 2 tisících letech se vliv konfucianismu prokázal nejenom v oblasti politiky a kultury, ale také v konání a myšlení každého číňana. Ve skutečnosti konfucianismus je jenom jeden z mnoha staročínských myšlenkových proudů, je to filozofické myšlení, není to náboženství. Konfucius se narodil někdy kolem roku 552 př. n. l. ve státě Lu v dnešní provincii Šantung, ve východní číně, ve staré šlechtické rodině Kchung, Bylo to přibližně v době, kdy v Indii působil Buddha, a v řecku Pýthagorás. Podle legendy měla Konfuciova matka před jeho narozením sen. Viděla pět starců (přestavujících pět planet známých v tehdejší číně), jak vedou podivné zvíře. Bylo pokryté šupinami jako drak a z hlavy mu vyrůstal roh. Tento čínský jednorožec poklekl před matku a vyplivl kousek nefritu popsaného věštbou, že se její dítě stane ,,králem koruny“. Jakmile se Konfucius narodil, nebeská hudba naplnila prostor a čísi hlas pravil: ,,Nebesa, pohnutá tvými modlitbami, ti darovala požehnaného syna“. Kdykoliv lidé v číně spatřili jednorožce, znamenalo to,že věštba bude dobrá. říká se,že se jednorožec objevoval, když na trůn usedl spravedlivý vládce nebo když se měl narodit veliký mudrc, symbolizoval spravedlivou vládu, dlouhý život a narození význačné osobnosti. Zemřel v roce 479 př. n. l., více než 100 let dřívě než známý řecký učinec Aristoteles. Myšlení a počínání Konfucia byly zapsány do knihy s názvem Lun Yu (Rozhovory), jedná se o sbírku příběhů o mistrově životě, které sepsali jeho žáci krátce po jeho smrti, obsahuje Konnfuciovy rozmluvy s žáky. Jedná se o nejvěrohodnější dílo, které máme k dispozici o Konfuciovi a jeho učení. Žil v období Jara a Podzimu v čínské historii. V tomto období byla čína rozdrobena na mnoho malých států a v jednom z nich – Lu - žil Konfucius. Ve svém životě nebyl vysokým úředníkem. Ale byl velmi vzdělaný. Již v mládí si zařídil svůj dům jako školu, kde pak žáky, kteří se záhy kolem něj shromáždili, vyučoval dějepisu, básnictví a zásadám slušného chování. Během deseti let jeho školou prošlo na tři tisíce mladých mužů, mezi nimi bylo i několik velkých učenců. Kolem padesáti šesti let se Konfucius, zbavený odvahy a iluzí , stáhl do ústraní a opustil rodný stát. Se svými věrnými žáky putoval po 13 let po sousedních státech. V r.483 př.Kr. přišel v Lu k moci kníže i Kchang-c'. Na radu svého vojevůdce povolal Konfucia zpátky do vlasti. často se s ním radil, ale neudělil mu žádný úřad. O posledních letech Konfuciova života se traduje legenda. Jednoho dne byl povolán na dvůr vévody z Lu,aby určil zvláštní zvíře, které vévoda ulovil. Konfucius uviděl jednorožce, který se objevil v matčině snu před jeho narozením. Poté Konfucius onemocněl. Zemřel v roce 479 př.n.l ve věku 73 let. Po tři roky jeho žáci truchlili na jeho hrobě. Několik století po Konfuciově smrti, se stala jeho filosofie oficiální doktrínou čínské vlády jednou z mnoha povinností panovníka vůči prostému lidu bylo vykonávat obřady zavedené Konfuciem. Konfucius se sám nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti.Snažil se tvůrčím způsobem předávat moudrost minulosti a ze studia čínské tradice sestavil učení ovlivňující čínu po tisíciletí až do současnosti.Učil morálnímu kodexu,založeném na etice,humanitě a lásce. Konfucius je autorem slavného výroku, který se stal důležitou součástí čínského myšlení už ve velmi raném období : ,,Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Základem konfucianismu byla vždy idea, že lidé mají žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval mudrc systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Učil své žáky urozenosti a věřil,že pomocí výchovy jí může dosáhnout kdokoliv. Podle jeho filosofie byl urozený muž takový, který ovládal pět dovedností: vybrané chování, ušlechtilost, dobrou vůli, píli a laskavost. Muž by měl tyto své kvality využít pro řízení státu. Pro Konfucia představovala služba ve státní správě nejvyšší poslání, protože dobrá vláda mohla přinést blaho všem lidem. Konfucius se rovněž zabýval otázkami rodiny, která byla v číně považována za primární společenskou jednotku. Byla chápána jako základní ekonomická, sociální a politická struktura. Rodina byla přirozeným prostředím pro morální výchovu a mostem mezi jednotlivcem a společností. Podle Konfucia se tři z pěti základních mezilidských vztahů, které sám definoval,odehrávají uvnitř rodiny,jsou to vztahy mezi otcem a synem,manželem a manželkou a starším a mladším bratrem.Konfucius viděl rodinu jako patriarchální společenství.Zbylé dva vztahy jsou mezi přítelem a přítelem a panovníkem a poddaným. Nejsilnější z uvedených vztahů byl vztah otce a syna. Syn projevoval otci velkou úctu a poslušnost. Jako dospělý byl povinen ctít otce nejvyšší možnou měrou i po jeho smrti a byl odpovědný za přinášení obětí otcovu duchu.Tato povinnost, známá jako synovská oddanost v čínské kultuře hluboce zakořenila.Od otce se na druhou stranu očekávalo,že materiálně zabezpečí svoji rodinu.Podobně jako otci,museli děti prokazovat úctu i matce.Síla rodičovské autority se projevovala při sjednávání sňatku-šlo o rozhodnutí,ve kterém děti neměly žádné slovo. Konfucius zdůrazňoval hierarchii mezilidských vztahů, kterou tvořil. Jen jediný ze všech pěti byl rovnocenný-vztah mezi přáteli. Věk hrál také svou roli,mladší bratři byli podřízeni starším bratrům,podobně jako manželka manželovi. V dětství musela dívka poslouchat otce,po svatbě se stala součástí rodiny manžela a očekávalo se,že bude sloužit jak jemu,tak jeho rodičům.Jedině,když se oženil její syn,získala žena moc nad svou snachou. Konfuciovo učení se také týkalo vlády. Poslední z pěti uvedených vztahů určoval vztah mezi panovníkem a poddaným. Poddaný byl povinen vážit si panovníka,ve skutečnosti byl stát a národ jen rozšířenou rodinou. Císař byl ,,otcem a matkou“ prostých lidí. Přinášel oběti Nebesům,aby se zemi dobře dařilo.Byl označován jako Syn Nebes Konfucianismus se stal státním náboženstvím, položil tak základy čínského vzdělávacího systému, který přetrval dva tisíce let. Konfuciánci vidí náboženství jako způsob vzdělávání. Pro stoupence konfucianismu bylo nejdůležitější funkcí náboženství vštípit lidem morální hodnoty. Konfucianismus nemá žádné slovo odpovídající bohu ani svaté písmo, je tudíž zřejmé, že nemá žádnou náboženskou strukturu. To ovšem neznamená,že se konfucianismus vůbec nezajímá o duchovní život. Konfucius věřil, že by se měl člověk o svůj osud zasloužit sám a nespoléhat na pomoc božstev,ale přijal mnoho rysů starověkého čínského náboženství.Obhajoval názor,že při obětování božstvům měl člověk věřit v jejich existenci. Modlil se k Nebesům a propagoval starověké rituály.Přijal tradiční čínský řád vesmíru, považoval Nebesa za nejvyšší sílu.Podporoval uctívání předků. Konfucianismus zůstává stále živý .číňané žijící i mimo uzemí číny,hlavně na Tchaj-wanu,v Singapuru nebo v Hongkongu stále považují konfucianismus za smysluplnou živoucí filosofii dvacátého století.Poukazují na duchovní hodnoty a etický přínos tohoto učení.Nepovažují Konfucia za božskou bytost a ani mu nepřisuzují nadpřirozenou moudrost. Konfucius i dnes promlouvá svou moudrostí a autoritou k modernímu světu. I současní lidé hledají společenskou stabilitu a způsob, jak žít v harmonii a důvěře. V konfuciově učení je,že při řešení společenských problémů by měli lidé začít sami u sebe.Tyto hodnoty platí stále jako před dvěma a půl tisíci lety.Konfucianismus si stále udržuje svou morální sílu. Konfuciovo dílo je shrnuto do tzv. devíti klasických knih (jsou to knihy ťing)- autorem čtyř z nich je sám Konfucius, pátá je jeho dílem zčásti, zbylé čtyři jsou pak dílem jeho žáků a následníků. Těmito devíti knihami jsou: 1. „I-ťing“ neboli „Kniha proměn“, Konfuciovo nejvýznamnější dílo filosofické, jedná se patrně o nejstarší dochovaný dokument filosofického myšlení vůbec. Podle tradice je autorem této knihy jistý císař, vládnoucí tři tisíce let před naším letopočtem, Konfucius ji „pouze“ znovu vydává a opatřuje svými komentáři. 2. „Š'-ťing“ neboli „Kniha písní“, druhá Konfuciem vydaná kniha, obsahuje na sto zpěvů, vzniklých dávno před Konfuciovou dobou – vedle písní lidových jsou zde i písně o přírodě a lásce, stejně tak jako písně politicky zaměřené a obětní zpěvy. 3. „Šu-ťing“ neboli „Kniha listin“ je Konfuciem vydaným souborem dokumentů nejrůznějšího druhu, pocházejících z dvou tisíc let čínských dějin – jsou zde zákony, výnosy atd. nejrůznějších čínských vládců a panovníků. 4.„Jaro a Podzim“ - tato Konfuciova kniha je kronikou stát Lu v letech 722–480 př. n. l. 5. „Li-ťing“ neboli „Zápisy o ritech“ je ze všech Konfuciovi připisovaných knih nejrozsáhlejší – vzniká až po jeho smrti, Konfucius sám je autorem jen některých jejích částí. Obsahem jsou poučky, týkající se předpisů etiky, mravů a zvyků. 6. „Lun-jü“ je první ze čtveřice knih, jejichž autorem ani vydavatelem již není sám Konfucius. Kniha obsahuje Konfuciovy „Rozpravy“, tj. jeho myšlenky, zaznamenané jeho žáky – Konfucius vyučoval ústně. 7. „Ta-süe“ neboli „Veliké učení“ - v této knize jsou (snad) autentické Konfuciovy výroky. 8. „čung Jung“ neboli „Nauka o středu“ je knihou, pocházející od Konfuciova vnuka – ten v ní kromě svých vlastních myšlenek a výkladů uvádí i Konfuciovy výroky. 9. Poslední z devíti klasických konfuciánských knih je pak dílem největšího Konfuciova žáka Mencia (Meng-c'). Některé další Konfuciovy citáty: o Skutečnou chybou je chybu nenapravit. o Všechno má svou krásu, ale ne každý ji vidí. o Kdo mnoho mluví, zřídka uskutečňuje svá slova. o Třemi cestami můžeme dojít k moudrosti: První je cesta zkušenosti – to je cesta nejtěžší. Druhá je cesta napodobení – to je cesta nejlehčí. Třetí je cesta přemýšlení – to je cesta nejušlechtilejší. On sám říká o svém duchovním vývoji toto: V patnácti jsem začal studovat; ve třiceti jsem byl pevně usazen; ve čtyřiceti jsem už nepochyboval; v padesáti jsem poznal rozhodnutí nebes; v šedesáti jsem rozuměl tomu, co jsem slyšel; v sedmdesáti jsem nepřekračoval pravidla, když jsem následoval sklony svého srdce. Použité odkazy: http://www.cadpress.sk/konfucius/ http://czech.cri.cn/chinaabc/chapter17/chapter170204.htm http://zivotopisyonline.cz/konfucius-zakladatel-prvni-filosoficke-skoly-ciny/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Konfucius