Josef Kajetán Tyl

Josef Kajetán Tyl se narodil 4. února 1808 v Kutné Hoře. Vlastním jménem se jmenoval Josef František Till. Jméno Kajetán, které užíval, dostal při biřmování. Od roku 1825 se psal Týl, později Tyl.
Jeho otec Jiří Tylli byl vysloužilým vojákem, který provozoval krejčovské řemeslo a přivydělával si při slavnostních příležitostech hrou na housle. Svého syna vychovával od dětství v lásce k národu, vedl jej ke čtení českých knih a zároveň podporoval i jeho nadání literární, malířské a hudební. Hlavní školu vychodil Josef Kajetán Tyl v rodném městě a roku 1822 byl poslán na studie do Prahy. O rok později však postihl Kutnou Horu požár, při kterém přišla o majetek Tylova babička, vydržující jej na studiích, a tak se musel Tyl od svých patnácti let živit sám. V Praze studoval na Akademickém gymnáziu. Seznámil se tu s vlasteneckým ruchem a začal pod vlivem Kollárovy Slávy dcery psát znělky, z nichž některé byly otištěny ve Slovanském poutníku. Počátkem roku 1827 opustil Prahu a odešel do Hradce Králové,kde byl jedním z jeho profesorů Václav Kliment Klicpera. Ten si nového žáka oblíbil tolik, že jej přijal i do svého domu. V Klicperovi viděl Tyl stále svého uměleckého učitele. Z doby hradeckého studia pocházejí jeho první tištěné beletristické práce- krátké povídky.
Na podzim roku 1828 se Tyl vrací do Prahy, a zapisuje se na dvouletou filozofii. Již po půl roce však podlehl svému „hadu z ráje“- jak sám nazval svou touhu po divadelní činnosti - přerušil studium a odešel s několika přáteli k německým kočovným divadelním společnostem, s nimiž cestoval po jihozápadních čechách a později po Bavorsku a po Sasku. Roku 1831 se vrátil do Prahy a ubytoval se u rodičů své herecké kolegyně Magdaleny Forchheimové, která ho ošetřovala za jeho nemoci v Domažlicích a kterou si později vzal z vděčnosti za manželku.

(Magdaléna Forchheimová – Skalná, se narodila 12. 4. 1803 v Praze. Byla tedy o pět let starší než Tyl. Pocházela z česko-německé rodiny, její otec, původem ze Saska, byl povoláním voják, matka byla dcerou pražského sládka. Stala se herečkou, hrála ve Stavovském divadle. 1834 – 37 byla členkou ochotnického Kajetánského divadla. 28. ledna 1839 se provdala za Josefa Kajetána Tyla, se kterým byla zasnoubena deset let. Po svatbě přijímá Tylův herecký pseudonym a hraje pod jménem Skalná.
Její sestra Anna Horchheimová – Rajská, se narodila 8. 4. 1822, byla o devatenáct let mladší. Velký vliv na ni měl její švagr – manžel její sestry – Josef Kajetán Tyl, který ji od dětství soukromě vyučoval a rozvíjel její vlastenecké cítění. Přivedl ji do Kajetánského divadla na Malé Straně, kde hrála dětské úlohy. Se svým otcem odjela roku 1840 z Prahy do Lvova, kde on získal místo u vojenského velitelství. 1841 se vrací opět do Prahy a začíná hrát ve Stavovském divadle. V této době se sbližuje s Tylem a jejich vztah se vyvinul ve faktické, sice nelegální, avšak respektované manželství, které trvalo až do Tylovy smrti. Spolu mají sedm dětí, z nichž Eliška a Marie byly herečkami u kočujících společností a syn František – pseudonymem Horník – byl hercem Stavovského divadla. Poslední dítě se jí narodilo necelý měsíc po Tylově smrti.
Od 20. října 1844 začíná užívat pseudonym Rajská – vymyslel ho Tyl. Rajská podle jeho „hada z ráje.“Po zastavení subvence zemského výboru pro české hry ve Stavovském divadle jí nebylo obnoveno angažmá, protože nebyla členkou německého souboru. Odešla se skupinou stejně postižených herců, vedených Tylem, na venkov. Postupně vystřídala několik hereckých společností. Po Tylově smrti zůstává u společnosti F. Zollnera. V roce 1861 se provdala za herce, budoucího novináře a spisovatele J. L. Turnovského, který jí, ač sám byl mnohem mladší, nabídl sňatek, odhodlán zaopatřit Tylovy potomky.
1872 zanechala herecké dráhy a s manželem, který se stal redaktorem Slovana, přesídlila do Prahy, kde žila v soukromí až do své smrti 3. prosince 1903.)

Po návratu do Prahy byl Josef Kajetán Tyl povolán k odvodu, avšak přímé vojenské službě se vyhnul tím, že nastoupil místo pomocného vojenského účetního. Ve volném čase se věnoval divadlu a literatuře. Později se stal účetním poddůstojníkem. Před nástupem do vojenského povolání se podílel jako herec- ochotník na českých představeních Stavovského divadla. Poté, co se stal vojenským úředníkem, se českých her několik let nezúčastnil. Jako herec se na jeviště Stavovského divadla vrátil v roce 1834 pod pseudonymem HORNÍK, pak pod pseudonymem SKALNÝ.
Iniciativně se podílel na vytvoření Kajetánského divadla, které sám řídil. V roce 1836 se zde vyhrotily vztahy mezi Tylem a Máchou a Tyl opouští Prahu. 1846 se stává vedoucím českých her ve Stavovském divadle. V revolučních letech 1848-49 se účastní politického života jako novinář a publicista, byl zvolen poslancem říšského sněmu. Po porážce revoluce za bachovského absolutismu byl vystaven pozornosti policejních úřadů. Nájemce Stavovského divadla údajně pro nedostatek peněz propustil ze svazku divadla ty české herce, kteří nebyli zároveň členy německého souboru. Tylovi nebyla obnovena smlouva. Tento trik byl zřejmě inspirován policií. Ve 43 letech odchází z Prahy a působí u kočovných společností v malých českých městech. Nezískal divadelní koncesi a proto si nemohl vytvořit vlastní společnost ani ji řídit. česká země měla kuriozitu. Bývalý poslanec říšského sněmu, jeden z mluvčích českého národa, se změnil za politické reakce v kočovného herce, žijícího mimo hlavní město jako štvanec léta v bídě, prohloubené vážnými zdravotními potížemi.
11. července 1856 ve 48 letech v Plzni umírá. Teprve jeho smrt probudila lhostejné měšťácké okolí, které ho nechalo trpět a umírat v bídě. Jeho pohřeb se stal první českou národní manifestací v Plzni a sbírky na jeho pomníky byly první větší národní akcí, konanou v padesátých letech proti vůli vlády.

Roku 1833 se Josef Kajetán Tyl stává redaktorem časopisu Jindy a nyní, který později mění na Květy české. Zde začíná publikovat divadelní stati, v nichž formoval svoji představu divadla. Snažil se o to, aby divadlo mělo v národní společnosti odpovědné kulturní a výchovné poslání. I v beletristické části časopisů se snažil o probuzení národního vědomí. Věřil, že soudobému národnímu úsilí může prospět jedině původní česká tvorba, vyrůstající z konkrétních podmínek stavu národa a promlouvající k aktuálním záležitostem národního života. Takováto próza zatím v české literatuře neexistovala a Tyl se vlastně stává jejím zakladatelem.
Téměř ve všech povídkách, dramatech i článcích z let 1835-1836 se Tyl vyrovnává s příznačně romantickým problémem rozporu mezi snem- ideálem a skutečností. Tento rozpor tehdy hluboce pociťovali všichni příslušníci mladé generace, kteří vstupovali do společenského života a literatury s krásnými ideály revolučního roku 1830 a kteří hned nato zažily porážku polského povstání. Ve všech pracích řeší Tyl tento rozpor ve prospěch kladné, aktivní práce pro vlast. Vlastenectví je osou celého Tylova díla prozaického, dramatického, básnického i žurnalistického. Každá Tylova práce ze současnosti má konkrétní společenské poslání pomáhat nějak dobovému procesu národního obrození, buď převádí ideální postavy správných vlastenců a vlasteneckých činů, nebo kritizuje nezdravé zjevy českého prostředí, které brzdí vývoj národního kolektivu.
Od roku 1831, kdy se vrátil Tyl do Prahy, se pokoušel pomáhat českému divadelnictví také svým perem. Začal překládat hry pro česká představení, jež se tehdy pohostinsky konala vždy v zimní polovině roku každou neděli a svátek odpoledne na německém Stavovském divadle. Tato představení řídil zkušený divadelní praktik Jan Nepomuk Štěpánek, který ale nedbal o jejich ideovou nebo uměleckou úroveň a staral se spíš o divadelní pokladnu. Základ jeho repertoáru tvořily starobylé rytířské kusy a bezcenné frašky německého původu. Tyl se snažil zvýšit úroveň českého divadelnictví svými překlady, ale jeho snaha byla dlouho marná, protože Štěpánek přijímal jen hry svého vkusu.

Josef Kajetán Tyl přeložil, upravil nebo podle cizích předloh napsal přes 50 her, většinou z běžné produkce divadel vídeňských, německých a francouzských. Mezi tím jsou i překlady umělecky jedinečných děl. Výraznější úspěch nedosáhla Tylova snaha, opřít překladovou část českého repertoáru o dramatiku Shakespearovu. Tyl přeložil Krále Leara, Romea a Julii a některé scény z Jindřicha IV. Tyto hry se však ukázaly neúnosné pro síly českého divadla, jež byly odchovány nenáročným repertoárem štěpánkovským. Tylův Král Lear je první český veršovaný překlad ze Shakespeara (druhým názvem Nevděčnost dětenská – hráno v neděli 13. prosince 1853). Další jeho překlady – Voglova Dědičná smlouva, Castelliho Obě šelmy.

Divadlo bylo vždy hlavním předmětem Tylovy lásky i jeho zájmu, protože zde se mohl nejlépe uplatnit jeho mnohostranný talent. To dokazovaly již jeho dětské tvůrčí pokusy, o nichž vypraví ve svém vlastním životopise. čtením a navštěvováním her divadelních společnosti byl povzbuzen ke spisování. V deseti letech zhotovil rytířskou komedii, překládal staré německé kusy do češtiny a s malými kamarády je hrál na vlastním malém divadélku s figurkami, které jeho otec udělal pro jesličky. Tento vřelý vztah k divadlu prochází celým životem Tylovým a vede jej nakonec k nejvyšším uměleckým úspěchům. Tyl považoval divadlo za hlavní cestu, kterou se mohl dostat k srdci národa, neboť si uvědomoval jedinečnou působnost divadelního umění na nejširší okruh městského publika- i na lidi méně gramotné.
První původní Tylova dramata, romantické historické činohry z českých dějin Výhoň dub – 1832 - a Břeněk Švihovský, známe jen podle názvu, protože text hry nespokojený autor sám hned po premiéře zničil.
Tylův celoživotní cíl bylo vytvoření českého národního divadla. Chtěl, aby divadlo mělo výchovný charakter. Až na některé části Klicperovy dramatiky však takovéto hry nenacházel, pokouší se o to vlastní tvorbou.
Roku 1834 uvedl lokální pražskou frašku Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Hra obsahuje Tylovo ústřední téma- sen jednotného národa a věrnost tradičním ctnostem - poctivé morálce a lásce. Ideový vrchol hry tvoří píseň slepého houslisty Mareše Kde domov můj?! Do této písně vložil jak Tyl, tak autor hudby František Škroup citovou opravdovost vlastenectví třicátých let. Proto se skladba velmi rychle rozšířila, čeští lidé si ji oblíbili a brzy byla považována přímo za symbolický projev jednoty národního kolektivu. Píseň Kde domov můj? Se stala skutečným majetkem lidu, i když Fidlovačka- po své premiéře 21. 12. 1834 a opakování 11. ledna 1835 nadlouho zmizela z českého jeviště.
Její premiérový úspěch byl spíše u diváků než u kritiky. Nejostřeji hru napadl profesor Antonín Muller – považoval Fidlovačku za útok na pražské němectví a zamítal vyvyšování českých vrstev lidových. Chmelský již před premiérou napsal v české včele – Bude to naše první národní fraška se zpěvem a podaří-li se tak, jak doufáme, snad zpovolna všem vídeňským fraškám, které přepracováním tuze zestrakatěly a čechy beztoho ne zcela zajímají, umíráčkem se odzvoní.
Další dvě díla Tylových dramatických prvotin - romantické historické činohry čestmír a Slepý mládenec chtějí vytvořit velké, umělecky i obsahově náročné básnické drama a národním obsahem. Z hlediska dosavadního vývoje českého dramatu znamenají tyto hry další vývojový krok dopředu. Autor sám však poznával, že je v těchto hrách ještě daleko svému cíli, a na delší dobu se v původní dramatické produkci odmlčel.
O „čestmírovi“ bylo v české včele napsáno – První dva pokusy jeho se nepovedly a pochybovalo se již o schopnosti jeho ke hrám dramatickým. Dnešní kus mne z omylu k mé radosti vyvedl a teď se lze nadíti, že naši dramatickou literaturu mnohými pěknými květinami ozdobí. Romantická hra čestmír měla premiéru 3. května 1835. Tou dobou byl hrán ve Stavovském divadle německý čestmír Karla Egona Eberta, dílo, které mělo velký vliv na Tylovu práci. Ve srovnání s touto konkurencí Tyl čestně obstál, zejména vzdána chvála jeho dramatické fantazii, která si musila na téma „láska a boj“ mnoho přibásnit, by zvrátit vše, co je z historie o tomto ději známo. Pokud se týče provedení, byl Chmelský poměrně spokojen. Nelíbila se mu sice „půtka v posledním jednání“, neboť „tu sešlo se několik vojáků, velmi pokojně přešli divadlo, postavili se proti sobě a když potýkati se měli, kopími kdesi v oblacích hýbali smích všeobecný vzbuzujíce“…

Vrchol Tylova divadelnického úsilí z let 1834 – 1836 představuje Kajetánské divadlo, které Josef Kajetán Tyl založil za pomoci svých literárních a divadelních přátel - Mácha, Sabina, Jablonský, Filípek, Kaška, sestry Forchheimovy. Cílem tohoto ochotnického divadélka bylo názorně ukázat, ověřit a prosadit divadelní program mladé generace let třicátých, tj. učinit z českého divadla mocný nástroj soudobého společenského boje. Hlavní důraz v divadle byl kladen na repertoár, který se opíral hlavně o tvorbu Klimenta Klicpery. Klesající návštěvy divadla a s nimi souvisící návrat k tendencím repertoáru Štěpánkovu prokázaly, že Klicperovo drama nemohlo stát osou národního repertoáru, jehož první podmínkou byla aktuálnost, přitažlivost a srozumitelnost. Přesto však sehrálo Kajetánské divadlo významnou roli jako první pokus o položení základů českému národnímu divadlu. Velmi cenný přínos znamenalo Kajetánské divadlo pro vývoj českého herectví. Odtud vyšli vynikající herci, jako byl například Jan Kaška.

Velké potíže působila v Tylově tvorbě censura. Tyl s ní měl velmi mnoho střetů. Žádný jiný český dramatik v 19. století jí nebyl tak často postihován. První censurní postihy Tylových dramat se netýkají podstaty textu. Cenzura požaduje pouze odstranění některých vět či míst, která se jeví jako nevhodná z hlediska náboženského nebo mravnostního. Ve Fidlovačce měla např. Lidunka zakázáno říkat slova „Boží rodička“ a s ohledem na veřejnou mravopočestnost je ve frašce škrtnut nevelký výstup drába s holkami, prostitutkami. Později je např. drama Kutnohorští havíři zakázáno kvůli líčení utiskování lidu a násilného povstání.

FIDLOVAčKA aneb Žádný hněv a žádná rvačka

Tato hra byla poprvé hrána 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle při benefici kapelníka Františka Škroupa, který k ní složil hudbu.
Fidlovačka byla pražská slavnost ševců, která se konala v Nuselském údolí ve středu po Velikonocích.
Tyl tu podává obraz společnosti své doby. Na jedné straně jsou omezení měšťáci, kteří se odcizují své vlasti, na druhé straně je pražský lid stojící při sobě a bojující za obrození českého národa.
Máselnice Mastíková zbohatla a hraje si na paní, zve si bohaté hosty a umělce, kteří se jí za zády posmívají. Svou neteř Lidunku chce provdat za jednoho z nich, barona Dudéca, a sráží se s vlasteneckým sousedem Kroutilem, jehož syn Jeník Lidunku miluje. Záletný švihák Dudéc zatím žertuje i s hospodyní Mastíkové, starou pannou Markytou, po níž již delší dobu vzdychá sluha Jammerweil.
Mladým lidem v jejich lásce pomáhá dohazovač Kozelka. Spolu s Jammerweilem odhalují na slavnosti barona Dudéca jako obyčejného podvodníka. Mastíkové se konečně otvírají oči a svoluje ke sňatku Lidunky s Jeníkem.