Utopické myšlení

Utopické myšlení
Slovo utopie pochází ze spise sira Thomase Mora Utopie (1516), a znamená místo, které neexistuje (ou-topos; zároveň eu-topos, dobré, nejlepší místo). V obecném významu jím označujeme obraz ideální společnosti, která je v ostrém rozporu se skutečností. V negativním slova smyslu znamená označení zcela nerealistických či nedosažitelných plánu na společenskou přestavbu.

Utopické myšlení má velice dlouhou tradici. V mnoha kulturách se objevují báje o mýtickém „zlatém věku“, obyčejně zobrazovaném jako stav blaženosti, kdy lidé žili ve stavu hojnosti a míru, beze strachu, nemoci a bolesti (např. Rájská zahrada, Ostrovy blažených apod.). Vždy se jedná o podobenství ukazující lidskou společnost ještě neskaženou civilizačním vývojem, jednoduchou ale mírumilovnou, s dostatečným blahobytem pro všechny. Nejznámější starověkou utopií je Platónova Ústava.

Utopie je zvláštním druhem přemýšlení o politice. Je to aplikace určitého ideálu na veškerou společnost a tím i kladení požadavku na její revoluční reorganizace (jinak by byl každý politický směr utopií). Utopie se více či méně zabývají lidskou přirozeností, tj. jak by měla vypadat společnost, zajišťující pravý rozvoj této přirozenosti.

Utopických děl je velké množství, mají však některé společné prvky:
•
Důraz na jasný „kodex“ morálních, mravních nebo náboženských norem; důvěra v „osvícenou“ elitu (vědci, kněží, výjmeční vládci, filosofové apod.);
•
většinou kritika dosavadních ekonomických a sociálních poměrů směřujících k zobrazování společnosti podle rovnostářských principů (Platón nikoliv, ale soukromé vlastnictví má ve velkém podezření !!!);
•
politika je potlačena, neboť obyvatelé té konkrétní utopie jsou spokojeni se stávajícím stavem (aby ne, když je nejlepší);
•
Utopie však politickou moc neničí, spíše ji rozšiřují tak, aby mohli kontrolovat více oblastí lidského života; utopické společnosti jsou většinou uzavřené komunity (představují pro sebe svůj svět – žádné problémy s multikulturalismem).

Většina slavných utopií 20. století jsou spíše dystopie, ukázky příkladně špatných společností (1984). Objevují se ale také utopie ekologické a feministické. Po zkušenostech nacismu a komunismu se ale díváme na radikální politické vize spíše s despektem.

Thomas More (1478–1535)

Thomas More byl anglický spisovatel, státník, právník, diplomat a filosof, později kanonizovaný katolickou církví. Byl velice politicky činný, postupně se dostal až do pozice anglického kancléře (předtím byl např. předsedou Dolní sněmovny anglického parlamentu). Král Jindřich VIII. doufal v pomoc Mora v jeho boji proti papežské autorita (rozvodová aféra). More odmítl královu politiku a rezignoval; když ale později odmítl uznat královské rozhodnutí stát se hlavou samostatné národní církve, byl popraven. Morova utopie jako rozřešení společenských problémů ustanovením radikálně nové vize společnosti vznikající z jediného racionálního zdroje je spíše výrazem předmoderní reality, kdy se historie opakuje a její konec dojde zásah transcendentní bytosti (okamžik spásy, konce světa, poslední soud) – oproti tomu idea pokroku šla ruku v ruce s názorem, že postupného pokroku můžeme dosáhnout aplikací metod přírodních věd na celou společnost.

Společné vlastnictví a křesťanská tradice: Tradice církevních otců – bohatí jenom majetek rozdělují, jsou jeho správci (např. Akvinský), ale všechen majetek je majetkem Božím, jenž ho dal lidem k užívání, proto je možné jej omezit pro vykonávání Božího díla. Sv. Tomáš – vlastnictví je právo rozhodovat o majetku a spravovat, jej, jeho užívání je ale společné. (Thomaso Campanella, autor Slunečního státu, teokratické utopie, ukazuje že cirkevní tradice je v souladu s doktrínou společného vlastnictví).

Utopie

Utopie zpodobňuje společnost Utopie, fiktivního ostrova a její společenské, politické, kulturní a náboženské normy a zákony (dílo bylo silně ovlivněno Platónovou Ústavou). Je rozdělena do dvou částí. Zákony dal kdysi dávno celému ostrovu mystický zakladatel Utopus.

První část – kritika soudobých sociálních a ekonomických poměrů v Anglii na počátku 16. století. Autor rozmlouvá s představeným Utopie a diskutuje s ním příčině chudoby a neřestí z ní pramenících (např. jen za vlády Jindřicha VIII. bylo popraveno asi 72 000 tuláků a zlodějů). Jedná se o období překotného rozvoje specializace výroby, hroucení feudalismu a nástup prvotního kapitalismu v Anglii (proces ohrazování).

První část je radikální kritikou tehdejších sociálních poměrů a More dává najevo že proto existuje jediný prostředek: zrušení soukromého vlastnictví. “Je jen jedna jediná ona cesta k veřejnému blahu, totiž vyhlášení majetkové rovnosti. A pochybuji, že se toho blaha kdy může dosáhnout tam, kde jednotlivci mají soukromá jmění.“

Druhá část – Je popisem zřízení, zákonů a zvyků Utopie. Utopie má 54 (podobně jako počet anglických hrabství) velice si podboných měst, budovaných podle stejného principu as stejně organizovaných. Obytelstvo bydlí ve městě, a po několika letech se prostřídá s těmi na venkově. Mezi městy a venkovem probíhá neustálá reorganizace pracovní síly. Zemědělství má bezpochyby v Utopické ekonomice privilegované místo. Veškeré vlastnictví je společné.

Ve městě mění lidé bydliště každých deset let (losem). Všichni jsou poučeni v rolnictví, ke kterému se pak učí obyvatelé ostrovo jedno řemeslo. Ekonomický systém je však celkem chudý, protože potřeby obyvatel jsou skrovné (mají stejné domy a stejné šaty, rozlišené pouze podle podnebí). Pracují však pouze 6 hodin denně. Neprovozují „zbytečných a nicotných“ řemesel, jejichž výrobky lidi směřují k zahálce a nepravostem. Občané nejsou zatěžováni zbytečnou prací, na druhou stranu je to vyváženou jejich skromností.

Pouze ti nejzpůsobilejší jsou osvobozeni od práce a věnují se studiu a vědeckému bádání. Společnost je hierarchicky strukturovaná od rodin, 30 rodin volí svého představeného; těchto je 200, nakonec volí vladaře ostrova. Vladař ostrova je jmenován doživotně, může být však odvolán, pokud usiluje o samovládu. Všechny ostatní úřady jsou obsazovány na rok.

Zásobování řeší hlavy rodin, které dostanou vše, oč žádají; nemají přebytečných tužeb a vše potřebné dostanou zdarma. Vnitřní trh neexistuje, protože jej není třeba. Vyrábí se pro spotřebu, nikoliv pro trh. Komunismus utopijců je založen na dvou základech: práci všech a odstraněním všech příživníků (šlechta, církev, boháči, marnotratníci apod.). Narozdíl od svých Evropských současníků jsou Utopijci pány svého vlastního času, což připomíná Marxovu tezi, že:

„V komunistické společnosti, kde nikdo nemá nějaký výlučný okruh činnosti, nýbrž každý se může zdokonalovat v jakémkoli oboru, řídí společnost všeobecnou výrobu, a právě tím mi umožňuje abych dělal dnes to, zítra ono, abych ráno lovil, odpoledne rybařil, večer se zabýval chovem dobytka, abych po jídle kritizoval, na co mám chuť; a přitom se ze mne nikdy nestane love, rybář, pastevec ani kritik.“

Netrpí se zde nečinnost nebo zahálka. Volný čas je vyplněn studiem nebo posloucháním přednášek. Chybí zde nevěstince, hospody a herny, nebo „místa pro tajné schůzky“, které by vedly ke „skáze mravů“. Nejlepší prevence je v tomto případě absence pokušení přicházející z těchto míst. Všichni obyvatelé jedí společně. Cestovat mohou s povolením vladaře, pro jídlo však musí na daném místě vykonat potřebnou míru práce.

Nepotřebují drahých kovů a peněz; střádají pouze pro případ nouze nebo války, kdy najímají cizí žoldnéře (jinak se zlata a jiných kovů dělají nočníky, řetězy pro otroky apod. aby obyvatelé neměli vzácné kovy v zálibě). Podle Utopijských je přirozený život podřízen hledáním rozkoše a její poskytování ostatním i sám sobě. Jedná se ale o hédonismus zaměřený na „dobré a počestné věci“, podřízen rozumu, který určuje přirozenost člověka. Rozkoši se rovněž příčí způsobovat utrpení živým tvorům, proto řeznictví vykonávají pouze otroci, kteří jsou rekrutováni z těch občanů, kteří spáchali nějaký těžký zločin.
Utopie je kromě úředníků a otroků beztřídní společností (úředníci ale nemají nějaká zvláštní prvilegia a bohatství). Ovšem i otroci netvoří společenskou třídu, protože otroctví není doživotní a nemá důsledku pro jejich rodiny. V Utopii je v případě nevylěčitelných nemoci povolena eutanázie, nikdo však nemůže zemřít bez vlastního rozhodnutí.

Pod dohledem státu jsou mezilidské vztahy. Předmanželský styk je v Utopii velkým přečinem. Rozvod je sice možný, ale musí být povolen autoritami. Velmi zajímavě je řešena situace před sňatkem (snoubenci se veřejně prohlížejí nazí, aby, jak říká More, nekupovali „zajíce pytli“). Nevěra je trestána, pokud se opakuje, tak trestem smrti.

Zvláští je na svojí dobu náboženství Utopie. Panuje náboženská tolerance, ovšem za podmínek, že se nejedná o náboženství urážející náboženství ostatních nebo rušící sociální klid státu.

Výkladů Utopie je mnoho. Soudím, že Utopie není snahou o revoluční změnu společnosti, ale vykreslení ideální společnosti, která se snaží člověku navrátit ty vlastnosti, které v průběhu historie ztratil. Je to reakce proti moderním sociálním a ekonomickým proudů. Utopie je tedy dílem spíše předmoderního, než moderního politické myšlení. Utopie je statickou a uzavřenou společností, kde je všechno pečlivě dáno v dokonalý systém společenské a ekonomické organizace. Inspiroval jej z části výpravy do Nového světa, vykresleného tehdejšími cestovateli a cestopisnou literaturou jako ráj oplývající hojností a mírními, mírumilovnými obyvateli.

Sám More je ale víceméně pesimistou. Ke svému dílu na závěr dodává. „Ve státě Utopijských je mnoho věcí, kterí by si po pravdě pro naše obce spíše přal než doufal v jejich uskutečnění.“

Francis Bacon (1561–1626)

Průkopnik moderní vědy a hlasatel její nadvlády nad přírodou.. Státník, který během krátké doby dosáhl úřadu kancléře (byl jej nucen opustit kvůli podezření z braní úplatků). Opak Thomase Mora, odmítal scholastiku a kladl důraz na empirické zkoumání a vědeckou metodologii jako základ pro velkou reorganizaci (instauratio magna) lidského vědění a intelektuální reformu. Ostře se postavil proti scholastické tradici a svůj systém založil na empirickém pozorování a experimentu. Musím také připomenout, že Francis Bacon byl vybraným stylistou a literátem (někteří mu dokonce připisovali autorství děl W. Shakespeara).

Nedokončené dílo Nová atlantida představuje společnost, která je řízená vědeckou elitou. Všechno je podřízeno vládě nikoli politiků, ale vědců a vzdělanců.

Nejvíce pozornosti je věnováno Šalomounovu domu. Jedná se o budovu (něco mezi výzkumným ústavem, knihovnou a univerzitou), kterou založil mýtický jrál Šalamoun, ke zkoumání veškerého Božího stvoření. Bacon popisuje do detailu mnoha zkoumání a výzkumy tam prováděné (stroje, vynálezy, simulace přírodních dějů apod.). Vše je organizováno tak, aby byl výzkum co nejefektivnější. Najdeme zde optiku, lékařství, fyziku, mechaniku a také mnohé objevy tehdy neznámé (např. radioaktivita).

Ostrov je hospodářsky soběstačný, prostředkem zahraničního obchodu není zboží nebo suroviny, ale vynálezy a pokroky ve vědě a technice (Bacon používá pro vědomosti výraz „světlo“). Každých 12 let vyjíždí z hlavního města Bensalemu výprava do světa, aby zjistila pokrok ve vědě, učí se cizí jazyky a v Baconově utopii kumuluje veškeré světové vědění (Bacon nazývá účastníky výpravy „kupci světla (vědomostí)“)

Dílo zrcadlí Baconov cíl odstranit neúčelné používání vědění a přetavit jej v instituci, která bude své výsledky používat pro sociální pokrok lidské společnosti. Podle Bacona je moc vědění, vtělené do pokroku techniky a mechaniky, je to síla pro skutečnou změnu našeho světa.

Baconovo dílo nemělo pouze intelektuální, ale také prakticky dopad. Nová antlantida byla modelem a inspirací v tehdejší době založené Britské akademii věd. Bacon měl rovněž vliv na modelování britského univerzitního systému výuka.

V protikladu k Morovi je Baconova utopie výrazem moderní přírodovědy a století výrazného technického pokroku a důvěry v něj.

Kritika utopismu

Celá řada myslitelů – Burke, Hayek, K. R. Popper – utopie kritizuje jako příklady uzavřené společnosti a proti nim kladou otevřené společnostem (postavené na liberálních principech. Utopii je vlastní sociální inženýrství; jedná se o racionálně konstruovaná společnost bez ohledu na tradici. Lidský rozum je ale příliš omezený, aby dosáhl v krátkodobém horizontu radikální změnu společnosti, a ani to není podle kritiků utopismu žádoucí.

Karl Raimund Popper: je chybou hledat dokonalé vládce; musíme hledat takové, kteří napáchají co nejmenší škody.