Polovodiče

Chemicky velmi čisté látky, lišící se od vodičů malou koncentrací volných elektronů (obecně nosičů elektrického náboje), jejichž přítomnost je způsobena poruchami v krystalových strukturách polovodičů. Mají měrný elektrický odpor (10-4 až 107Ohm.m) větší než kovy a menší než izolanty. S klesající teplotou jejich odpor silně roste, za velmi nízkých teplot se stávají izolanty. Odpor se mění též osvětlením, přítomností nečistot, ozářením, tlakem, protože tyto vlivy vyvolávají vznik dalších nosičů elektrického náboje. Klasickými polovodiči jsou germanium, křemík, indium, antimon a sloučeniny prvků třetí a páté skupiny periodické soustavy. Mezi polovodiče patří dále sloučeniny oxid zinečnatý ZnO, sulfid zinečnatý ZnS, kademnatý CdS, olovnatý PbS, selenid olovnatý PbSe, tellurid olovnatý PbTe, bismutitý Bi2Te3, antimonitý Sb2Te3, některé organické látky (anthracen) a řada minerálů. Připravují se většinou uměle. Základní fyzikální vlastnosti vysvětluje pásová teorie pevných látek. Polovodiče se uplatňují v elektrotechnice a mikroelektronice (diody, tranzistory, integrované obvody, tenzometry) a jako zdroje a detektory záření. K hromadnému rozvoji polovodičů došlo v polovině 20. století.