Křížové výpravy

Přispěje k lepšímu pochopení křížových výprav a snižující se účasti na nich(se svolením autora Petra Žáka, šíření je bez svolení autora zakázáno). OBSAH ÚVOD 2 OBECNÉ FAKTORY 3 MOTIVY PRO CESTU 4 POZICE BYZANTSKÉ řÍŠE 7 ZTRÁTA ILUZÍ 9 ZÁVěR 12 Prameny a literatura 13 ÚVOD Tématem mé práce je účast na křížových výpravách a popis možných faktorů, které vedly ke klesající účasti na taženích do Svaté země. Práce se pohybuje v 11.-13. století a geograficky zasahuje Evropu a západní Asii. Téma křížových výprav je v literatuře velmi dobře a podrobně zpracováno. Mezi zahraniční autory v češtině patří zejména Alfred Duggan, jeho kniha u nás kupodivu mohla vyjít už v éře komunistického režimu i přesto, že se na křížový výpravy dívá pozitivně. Dalším autorem, také s pozitivním postojem k výpravám, je Antony Bridge. Největší českým odborníkem je Miroslav Hroch, jeho Křižáci v Levantě vyšlé v době komunismu se nevyhnulo některým dobovým požadavkům. Největší zahraniční kapacitu v oblasti ale představuje Sir Steven Runciman, jeho třísvazkové dílo bohužel nebylo přeloženo do češtiny. Z hlediska pramenů jsou nejpřínosnější díla Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, hlavním pozitivem je uvedení arabských kronikářů, a nedávno vydaná Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta. Metodologie vychází z obvyklé analýzy historických pramenů a sekundární literatury. V určitých místech se vyskytuje komparativní metoda, zejména v porovnání situace před první výpravou a následujícími. Hlavním problém je to, že kroniky někdy vůbec neuvádí počet účastníků výpravy, případně ho velmi zkreslují. Na konci práce je tabulka, kde je z dostupné literatury velmi přibližně popsána účast na jednotlivých výpravách. I dnes se v sekundární literatuře objevují někdy značně rozdílná čísla. Práce je členěna na čtyři celky. První kapitola Obecné faktory stručně vysvětluje proč se první výprava setkala s tak vysokou účastí a srovnává rozdílné okolnosti, za kterých se odehrávaly další výpravy, zejména v oblasti evropské politiky. Druhá kapitola se zabývá podněty, které vedly k účasti na výpravě a jejich změnám. Třetí popisuje zhoršující se vztahy s Byzancí, které v konečné fázi značně komplikovaly cestu do Svaté země. Poslední s názvem Ztráta iluzí je o postupném úpadku původní křižácké ideje a vlivu, jaký to mělo na účast na výpravách. OBECNÉ FAKTORY V 11. století definitivně ustávají vikingské nájezdy, Viking Rollo získává od francouzského krále jako léno Normandii a 1066 se normanský vévoda stává anglickým králem. Na Sicílii dostávají získávají Vikingové od papeže Mikuláše II. Sicilské království. Maďarské nájezdy na východě zastavuje Otta I. 955 na Lechu. Vybíjení šlechty mezi sebou navzájem je postupně tlumeno církevními Pax Dei a Treuga Dei . V církvi vrcholí Clunyjské hnutí, podporující obrodu náboženského a mravního života církve a společnosti. Velká část rytířů se živí hlavně bojem a vyvstala tedy nutnost násilí vyexportovat. Relativně klidná situace na mezinárodním poli, kdy po triumfu řehoře VII. nad císařem nastupuje mnohem taktnější Urban II., čímž utichá boj o investituru, byla podpořena dalšími faktory. Papež měl v té době zcela volnou ruku, císař Jindřich IV. i francouzský král Filip I. byli v klatbě. Od roku 1050 nastává extrémní nárůst obdělávané půdy, do konce 13. století se rozloha obdělávané půdy zvýšila o třetinu. S tím souvisel i demografický růst, počet obyvatel se do moru ve 14. století ztrojnásobil. Od 9. století pak dochází k stabilnímu oteplování evropského klimatu. V 11. století se také začínají rozvíjet chansons de geste a vzniká Píseň o Rollandovi. Právě díky těmto faktorům byla účast na první výpravě tak velká. Navzdory zlepšujícím se zemědělským, demografickým a hospodářským podmínkám ale účast na křížových výpravách po první výpravě trvale klesá. Církev při vyhlašování první výpravy povolila potulné kazatele typu Petra Amienského, naopak při druhé výpravě a dalších už nikoli, příčinou byl strach z dalších podobným excesů, které doprovázely lidovou výpravu. Právě kvůli tomu byla účast na dalších výpravách značně nižší, většinou s menším zastoupením obyčejných lidí. Pokud došlo na iniciativu ze strany lidu, velitelé druhé výpravy ji striktně odmítli. Např. Bernard z Clairvaux, hlavní propagátor druhé kruciády, silně protestoval proti lidovým kazatelům. Iniciativa papežů, a to zejména Inocence III., směřuje také k obnovení tradice první výpravy v oblasti velení. První výpravu vedla skupinka více či méně významných feudálů, mezi kterými vznikla jakási rovnováha moci, pokud jeden feudál odešel (např. Štěpán z Blois), výprava se nerozpadla. Další výpravy ale v naprosté většina případů vedli králové, pokud došlo k rozporům (případ druhé výpravy), nebo smrti panovníka (Barbarossa, Ludvík), výprava se rozpadla. často také docházelo za nepřítomnosti panovníka ke konfliktům, které si vyžádaly jeho přítomnost (Filip II. August). Právě z toho důvody lze pochopit negativní reakci papeže na fakt, že Bernardovi z Clairvaux se podařilo získat pro druhou výpravu jak německého císaře, tak francouzského krále. Dalším faktorem byla cena výprav, která se neustále zvyšovala. Výpravy na rozdíl od první nedoprovází fanatické davy, ale jen vojáci. Začátkem 13. století ale dochází ke zdražování výbavy a vojáků, začíná se rozmáhat žoldnéřství a žold se vyplácí i těm bojovníkům, kteří jsou vázáni lenní přísahou. 13. století je v říši spojeno se soupeřením Šlaufů a Welfů. Ve Francii začíná konflikt Kapetovců a Plantangetnů (Rozvod Ludvíka VII. po druhé výpravě s Eleonorou Akvitánskou, která si bere Jindřicha Plantangenta. Soupeření pak zasahuje do běhu třetí výpravy, Filip II. August ani Richard Lví Srdce na výpravu nechtějí a až společná přísaha mění jejich postoj, na výpravě se ale „umírající“ Filip II. vrací do země a obsazuje Artois a Vermandois. Za ním spěchá Richard a výprava se tak rozpadá. Dále Konflikt Ludvíkova bratra Karla z Anjou v Itálii, kde poráží Konradina. Evropská politika se stává stále důležitější a stále méně lidí si může dovolit odcestovat. Situace v církvi se také mění, papežská dominance je ohrožována dalšími spory s císaři – Barbarosa a Alexandr III., Fridrich II. s řehořem IX. A Inocencem IV.), politická moc papežů postupně upadá. MOTIVY PRO CESTU I přes velké diskuze panuje obecná shoda, že duchovní a náboženská motivace alespoň při začátku kruciád hrála rozhodující roli. Církev slíbila pro ozbrojené poutníky odpuštění hříchů, ochranu majetku a nemožnost vymahatelnosti dluhů v době účasti na křížové výpravě. Problém nastal ve 12. století, za křížové výpravy se začala brát i účast na Španělské reconquistě, která se opět rozběhla. Urban II. odmítl účast rytířů, bojujících proti muslimům ve Španělsku na křížové výpravě do Svaté země. část anglické výpravy putující v rámci druhé křížové výpravy se dokonce po cestě oddělila a vylodila se v Portugalsku. Podobná událost se stala na páté výpravě, kdy sbor Frísů, cestující po moři do Svaté země, zakotvil v Portugalsku a přidal se do bojů proti Maurům. První Lateránský koncil 1123 pak dává na stejnou úroveň výpravy do Svaté země a do Španělska. Z italské iniciativy je pak vedeno několik křížových výprav na poloostrov a po neúspěchu třetí výpravy do Svaté země se začíná realizovat myšlenka uspořádat tažení všech křesťanských panovníků do Španělska. Pro mnoho křižáků bylo snadnější jít bojovat do Španělska, kde se na rozdíl od Svaté země dostavovaly vojenské úspěchy, za což získali od církve stejné výhody jako při cestě do Svaté země, navíc to bylo mnohem bezpečnější. Dalším místem, kam šlo jít ve jménu Kristově byl východ, kde probíhala christianizace pod taktovkou řádu mečových rytířů. Zejména šlo o oblasti Estonska a Livonska. Výpravy na východ byly oblíbeny hlavně u německých feudálů. Už v období druhé výpravy vyzývá Bernard z Clairvaux: „…vyzbrojil silou křesťany proti Slovanům, aby je úplně vyhubili nebo aby obrátili na víru tento lid.“ Inocenc III. tyto výpravy na východ staví na úroveň výprav do Svaté země. S Inocencem je spojen i začátek křížových výprav proti kacířům (albigenští, křížová výprava 1209-1244) a politických nepřátelům (Štaufové). Postupem času tedy nebylo nutné pro výhody, plynoucí z účasti na výpravě chodit daleko do Svaté země. Kdo chtěl zabít Kristova nepřítele, mohl do východní Evropy, Španělska nebo se zúčastnit pogromu. Upadající účast po první výpravě má také souvislost se slibovaným odpuštěním hříchů. Bezprostředně před první výpravou přišla neúroda a velké záplavy v Německu a Francii. Společně s demografickou expanzí bylo mnoho lidí bez potravin, silně se začalo rozmáhat loupežnictví, vraždy a přepadávání. Křížová výprava tedy skýtala možnost, jak tyto nepříjemnosti vyřešit. Robert de Clari píše o přípravách čtvrté výpravy: „Pánové, kam chcete táhnout a do které země Saracénů chcete jít? Baroni odpověděli, že nechtějí táhnout do země syrské, protože by z toho neměli žádné výhody..“ Další úpadek zájmu o výpravy totiž souvisel s jejich cílem, tedy Jeruzalém. Jeho obrovská duchovní a symbolická hodnota u vyplývá z dobových záznamů nebo projevů Urbana II. To bylo kamenem úrazu dalších výprav, druhá výprava reagovala na dobytí Edessy, která zrovna svatým místem nebyla. čtvrtá výprava byla ovlivněna obchodními zájmy a se zastávkou v Zadaru skončila nakonec v Konstantinopoli. Ludvík IX. vedl dvě výpravy do Egypta – Jeruzalém přestal byl cílem křížových výprav a právě Jeruzalém jako svaté město bylo důvodem více jak 100 000 účasti na první výpravě. Na druhou stranu dobytí Jeruzaléma mělo velký vliv na zvýšení četnosti poutí do Svaté země, problémem bylo ale to, že přicházející poutníci zůstali ve svaté zemi pár týdnů nebo měsíců, navštívili svatá místa v Jeruzalémě a opět se odebrali domů. 1168 např. přivedl hrabě z Neversu silný sbor křižáků z Francie, ale jen na dočasnou dobu. Ke skupinkám odcházejících poutníků se připojovaly malé skupinky rytířů, kteří se chtěli ještě jednou podívat do Evropy. Tento trend měl pro křižácké státy, kde byla extrémně nízká porodnost a vysoká úmrtnost, způsobená nemocemi a neustálými válkami, fatální důsledky. Jejich existence závisela jen a pouze na migraci z Evropy. Celkově lze říct, že už po neúspěchu druhé výpravy se ozývají silně kritické hlasy na adresu důvodů k cestě do Svaté země: „Takoví lidé předstírali nadšení pro Boha a pospíchali hlavně, aby vyvázli z potíží a úzkosti…jiní se hnali jen po bohatství..“ Rovněž zprvu duchovní motivace přešla na úroveň značně materiální, již v Urbanově řeči jsou zmíněny potenciální územní zisky ve Svaté zemi. Fulkou z Anjou táhnul na výpravu jen proto, aby si mohl vzít Balduinovu dceru Melisendu, čímž by v budoucnu mohl stát králem, Norman Bohemund chtěl tažením do Svaté země zase rychle a levně získat půdu. Tím se dostáváme k dalšímu důležitému faktoru, a tím byla půda: Půda bylo velkým lákadlem pro chudé evropské šlechtice, např. Gottfried z Bouillon před odjezdem prodal všechen svůj majetek doma a chtěl udělat kariéru na východě. Po první výpravě se ve Svaté zemi konstituovala řada západních států. často stačilo přijít po první výpravě a vzít si nějakou vdovu, čímž se získala půda. Fulcher ze Chartres k majetku píše: „ten, kdo byl chudý, nyní zde zjišťuje, že ho Bůh učinil bohatým. Kdo měl málo peněz, má dnes bezpočet zlatých mincí.“ Se zprávou o dobytí Jeruzaléma první výpravou se začaly utvářet celkem tři pomocné kořistnické výpravy s vidinou lehkého zisku majetku a území, žádná z nich však do Svaté země nedorazila a všeobecné nadšení rychle opadlo. Dobové představy po první výpravě trefně komentuje Alfred Duggan: „na pochodu řeckou říší je budou živit řekové, po několika šarvátkách s tureckými harcovníky při přechodu Malé Asie se setkají s nepřemožitelnými Normany z Antiochie a potom budou bezpečně putovat až do Jeruzaléma.“ S ukončením první výpravy lze ale sledovat dva problémy: a) žádných dalších významných územních zisků není dosaženo a křižácké státy přechází do defenzivní války s občasnými výpady, vidina nové půdy tedy mizí, b) zhruba od poloviny 12. století je veškerá půdy rozdělena mezi skupinku velkých stabilních rodů, čímž se snižuje šance na výhodný sňatek. S tím je spojen i boj mezi „starou“ a nově příchozí šlechtou, navzdory nutnosti nových posil se stará šlechta dívala značně nevraživě na nově příchozí, v nichž viděla konkurenci. Křížové výpravy do Svaté země tedy ztrácely svou hmotnou přitažlivost, územní a materiální zisky se po první výpravě staly stále méně reálné. To vysvětluje, proč se dvou posledních výprav účastnil jen zbožný Ludvík a nikdo jiný. Ochabnutí zájmu ale nebylo jen na straně šlechty, když si řehoř X. vyžádal názor církevní hierarchie na výpravy do svaté země, odpověď většiny z nich byla negativní. Příčinu lze spatřovat ve velké míře nejistoty výprav do Svaté země a stále se komplikujících okolností, za kterých se odehrávaly. POZICE BYZANTSKÉ řÍŠE Roku 1090 doráží k Urbanovi II. poselstvo od byzantského císaře Alexia Komnéna a prosí o podporu na východě, kde se byzantská vojska po katastrofální porážce u Mantzikertu 1071 octla v trvalé defenzivě. V oblasti křížových výprav do Svaté země lze toto považovat za první a také poslední upřímnou prosbu Byzance o podporu. Hned na začátku došlo k jistému druhu neporozumění. Když totiž císař žádal o pomoc, měl na mysli armádu dobrovolníků, kteří by se jako žoldnéři nechali najmout do byzantské armády pod vrchním velením císaře. Právě kvůli tomu byl zděšen, když uviděl zástupy evropských feudálů, jednajících na vlastní pěst. Stejně tak, když se byzantské poselstvo zmínilo na koncilu v Piacenze o utrpení Jeruzaléma, bralo to spíše jako vhodné „propagandistické heslo“ pro Evropu, než jako cíl výpravy. Císaři nikdy o žádná svatá místa nešlo. Problémy se objevili už příchodem lůzy pod vedením Petra Amienského, rytířská část ale nebyla o nic lepší. Po zkušenostech s lidovou výpravou císař omezuje pohyb velitele křižáckého vojska, Huga z Vermandois. Godefroie z Bouillonu se po rozepři s císařem pokusil Konstantinopol dobýt, stejně tak uvažuje o dobytí Konstantinopole i Fridrich Barbarossa. čisté svědomí nemohli mít ani byzantinci, obyvatelé města se dívali na příchozí křižáky jako na barbary, jak zaznamenává císařova dcera Anna Komnenovna, byzantský patriarcha je v této souvislosti nazval „psy“. Už 1099, císař v korespondenci s Fátimovci dává ruce pryč od výpravy. Křižáci po dobytí Jeruzaléma tedy vyhánějí z chrámu Božího hrobu všechny duchovní východního ritu. Spory nastaly i o dobytá území, která si přirozeně nárokovala „bez práce“ Byzanc, křižákům se to logicky jevilo nespravedlivé. Cílem výpravy nebyla obnova území byzantské říše ale dobytí Jeruzaléma. Na oplátku Byzantské vojsko, nacházející se v Anatolii, nepomohlo křižákům v Antiochii (kterou si pak Byzanc nárokovala), když k městu táhly čerstvé muslimské posily pod vedením Körbugha. Přesvědčení o vzájemné zradě se tak např. projevuje výzvou Bernarda z Clairvaux, po neúspěchu druhé výpravy, ke křížové výpravě proti Byzanci. Se zprávami o třetí výpravě hledá byzantský císař Izák II. potenciální oporou proti Barbarossovi u samotného Saladina. Kronikář třetí výpravy Ansbert tak o císařovi říká: „…císař Izák nakonec se zvláštní a neslýchanou zločinností a proti právu a zvyklostem všech národů, jak sloužících křesťanskému náboženství, tak také barbarských, vsadil do žaláře zbavené věcí a majetku a zahrnuté četnými urážkami k pohaně vojska svatého kříže a celého křesťanstva, chtěje prokázat laskavost svému příteli a spojenci Saracénovi Saladinovi.“ Po první výpravě už byzantský císař neusiluje o evropské posily, iniciativu přebírá ve většině případů papež. Následkem rapidního zhoršení vztahů, které nastalo už po první výpravě, se pozice Byzance k přepravě a péči o ozbrojené výpravy do Svaté země stává stále více nepřátelskou. Komplikuje se i námořní doprava, kterou byzantinci stále méně ochotně zajišťují. Právě význam námořní dopravy se značně zvyšuje po zpackané bitvě u Myriokefalonu 1176, kde bylo poraženo mohutné byzantské vojsko a zcela uzavřena pozemní cesta do Svaté země. Přechod byzantskými územími se leckdy podobal pouti nepřátelskou muslimskou oblastí. „Takové zápasy probíhaly den co den a dorážející řekové… tehdy se začaly projevovat úskoky a zrady řeckého císaře..“ Tato slova silně kontrastují s projevy Urbana II., kde mluví o trpících východních bratřích. Zde je nutné přiznat, že Evropané Byzantinci opovrhovali již dlouho před první výpravou, Ota I. vylíčil Konstantinopol jako místo „plné lží, podvodů, křivopřísežnictví a hrabivosti.“ Za křižáckých výprav se ale vztahy nebývale zhoršily a Byzanc často komplikovala přesun vojsk do Svaté země. ZTRÁTA ILUZÍ Vlivem zhoršujících se podmínek stoupal počet dezercí z armády, dezertoval např. i Petr Amienský, byl ale násilím donucen se vrátit. V dobyté Antiochii nalézá mnich Petr Bartolomeus svaté kopí, kterým byl proboden Ježíš na kříži. Pravost tohoto kopí měla být ověřena zkouškou ohně, při které mnich bohužel zemřel. Zvěst, že je kopí podvod, vyvolala mezi křižáky obrovské zklamání a rozruch. Důležité je si uvědomit, že velká část poutníka podnikala namáhavé a dlouhé cesty do Svaté země právě kvůli svatým relikviím, ať už byly pravé, nebo šlo o obyčejné cetky. Pokud došlo při boji na neúspěch, bylo to bráno jako trest boží: „Když jsme slyšeli o otřesné krutosti rozsudku, který vykonala boží ruka nad zemí jeruzalémskou, takovou hrůzou jsme byli my a naši bratři zmateni…“ Pád Jeruzaléma braný jako trest boží se dal zdůvodnit hašteřením a potyčkami mezi samotnými křižáckými státy a katastrofou u Hattínu, o to horší ale byla rána, kterou představovala smrt Fridricha Barbarossy, který byl brán jako ideál křesťanského rytíře. „Jeho smrtí byli všichni zmateni a zasaženi… jakoby vidoucí, že Bůh o ně nemá starost..“ I na dětskou křížovou výpravu se lze dívat jako na výraz frustrace lidových vrstev z neúspěchů evropských feudálů ve Svaté zemi. Snad ještě devastujícím účinkem na moráku působila smrt Ludvíka IX. v Tunisu, zde umírá člověk vysokých morálních kvalit a objevují se vážné pochybnosti o smyslu křížových výprav. Neúspěch výprav jako boží trest následoval po každé výpravě a vyskytuje se ve valné většině pramenů. Přesvědčení o boží nepřižni dokonal pád Akkonu, pokud byl Hospodin ochoten zachovat Sodomu kvůli hrstce spravedlivých, pak to muselo být s Akkonem velmi špatné. Velké znepokojení vyvolala také doba trvání první výpravy, nikoho z účastníků nikdy nenapadlo, že na výpravě stráví čtyři roky. Většina nešla do Svaté země s tím, se zde usídlit, a plánovala se po dobytí Jeruzaléma vrátit domů, jejich léna ale bez nich tak dlouho nemusela vydržet. Církev sice garantovala ochranu majetku v době nepřítomnosti, tato garance ale nebyla absolutní, např. území Roberta z Normandie se zmocnili jeho příbuzní z Anglie. Už při vyhlášení druhé výpravy se většina feudálů stavěla k tažení francouzského krále negativně, právě odvoláním na zmíněný problém. Křižáci po konsolidaci svých státečků ve Svaté zemi často přejímali jisté aspekty životního stylu domorodců, zejména co se týče hygieny, stravování, oblékáni (turbany), trávení volného času, postupně ovládli arabský jazyk aj. Pohoršení z úpadku mravů mělo velký vliv na evropské sezónní poutníky, kteří přišli do Svaté země jen na krátkou dobu a viděli, jak se jejich evropští bratři změnili. Sám Fulcher ze Chartres píše: „My, kdo jsme byli západní, jsme se stali východními“. Noví příchozí, často velmi agresivní a plní ideálů o masakrování božích nepřátel, zabíjeli i své muslimské spojence. často byli velmi znechuceni tím, že jejich západní bratři se s muslimy bratříčkují místo toho, aby je zabíjeli. Kompromisy s nevěřícími, započaté po neúspěchu druhé výpravy, by brali první křižáci a zároveň i poutníci do Palestiny jako svatokrádež. Znechucení vyvolávaly v Evropě i spory mezi samotným křižáky, zpočátku jen verbální napadání přerostlo po druhé výpravě do násilných potyček. Tak po pádu Akkonu není ve Zbraslavské kronice lítost, nýbrž hněv nad nesoudržností křižáků: „Ó zlořečená nesvornosti spolu bydlících…poznána byla nesvornost křižáků veliká“. Stejný účinek měly i přírodní podmínky, Jeruzalém byl líčen jako „země mlékem a strdím oplývající..“, jako „střed světa, země, která je úrodnější než kterákoli jiná, země, která je jako ráj, rozkoš a potěšení.“ Jak říká Urban II. ve své promluvě. Když křižáci k Jeruzalému dorazili, nebyl v okolí ani dostatek stromů na stavbu obléhacích strojů. O to horší byla zkušenost rytířů v těžkých zbrojích, potýkající se s neustálým horkem, sluncem, pískem a nedostatkem informací, vody a potravy. Značně nešťastným se také stal sňatek jeruzalémského krále Balduina I. s vdovou sicilských Normanů Adelheidou, kvůli tomu, že manželství zůstalo bezdětné, poslal Balduin Adelheidu domů, tento akt velmi pobouřil Sicilské Normany, kteří přestali křížové výpravy podporovat. Ztráta iluzí a obrat k individuálním a hmotným zájmům je i situace, kdy přichází roku 1268 zpráva o pádu Antiochie, která sice způsobila v Evropě zděšení, na druhou stranu hlavními dodavateli vojenského materiálu a zásob egyptského sultána ve 13. století byli Benátčané a Janované. Na toto nekřesťanské chování italských městských států reagoval už v roce 1215 Lateránský koncil: „dáváme do klatby a vylučujeme z církve falešné a bezbožné křesťany, kteří proti Kristovým zájmům a proti křesťanskému lidu kradou zbraně, železo nebo dřevo na stavbu lodí proti Saracénům, také ty, kteří jim prodávají galéry nebo lodě..“ Slib účasti na křížové výpravě byl závazný, první křížovou výpravu provázely dezerce způsobené hlavně útrapami ve Svaté zemi, před druhou výpravou se ale objevuje silná neochota nikam nejít, u třetí se jsou dezerce ještě před začátkem výpravy: „Statečná srdce mnohých rytířů zapálená pro tu cestu byla zbaběle ochladla.. nebo „Tito z knížat křesťanského rytířstva označených křížem však běda z různých příčin domácích válek a kvůli lákadlům starého nepřítele ucouvli porušivše svůj slib.“ Následuje výčet 14 feudálů, kteří si to ještě před začátkem výpravy „rozmysleli“ a svůj slib nesplnili. Tento fenomén stále narůstal, což dokazují např. kázání Jakuba z Vitry před pátou výpravou – tisíce mužů v severní Itálii složilo v zápalu náboženského nadšení slib, ale velmi brzy si to rozmysleli. Výprava Kroniky Reálně První výprava Až 500 000 100-150 000 Druhá výprava 100 000 50 000 Třetí výprava 47 000 čtvrtá 35 000 dle benátských záznamů o pronájmu lodí Reálně asi jedna třetina/polovina počtu Pátá 35 000-40 000 12 000 Šestá a sedmá 15-20 000 ZÁVěR Účast na křížových výpravách se i přes vhodné demografické, ekonomické a sociální podmínky stále snižovala. Příčiny lze spatřovat zejména ve změně motivů křížových výprav. čím více se motivy přesouvaly z roviny duchovní a náboženské do roviny individuální a materiální, tím více účast klesala. Stejně tak se naskýtaly jiné destinace, které začaly být přitažlivější, respektive se s nimi nepojilo tolik problémů, jako s dlouhou a namáhavou cestou do Svaté země (Španělsko, Východní Evropa, kacíři). Vystřízlivění z iluzí proběhlo už po dlouhé první výpravě. Komplikovala se i cesta, Byzantská říše postupně výpravy spíše sabotovala než podporovala a ztrátou Malé Asie se uzavřela suchozemská cesta do Svaté země. Vzájemná nevraživost vyvrcholila pádem Konstantinopole pod pátou výpravou (ne vždy je hodnoceno negativně, nap. Duggan to vnímá jako odplatu za zrádné chování Alexia Komnéna). Samotná Svatá země nebyla po první výpravě už tolik hmotně přitažlivá. Dalšími problémy byla oblasti mezinárodních vztahů, relativně klidný konec 11. století vystřídaly konflikty ve 12. a 13. století, často nebylo možné si dovolit strávit několik let mimo domov za mořem. Dobrý dojem nebudily ale rostoucí spory mezi křižáckými státy v Levantě, mnozí poutníci byli pobouřeni životním stylem křižáků a jejich postojem k muslimům. Stále lehkovážněji se bral i křižácký slib, který byl postupně v rostoucí míře porušován. Celkově lze říci, že velmi vysoká účast na první výpravě, která silně kontrastuje oproti následujícím výpravám, byla zapříčiněna souhrou náhod v oblasti politiky, církve (dominance papeže, Clunyjské hnutí), demografických, zemědělských a sociálních aspektů. Prameny a literatura Literatura BINKOVÁ, Simona – UBIETO ARTETA, Antonio: Dějiny Španělska. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002, 913 s. BRIDGE, Antony: Křížové výpravy. Praha, ACADEMIA 1995, 228 s. DRŠKA, Václav: - PICKOVÁ, Dana: Dějiny středověké Evropy. Praha, Aleš Skřivan ml. 2004, 364 s. DUGGAN, Alfred: Křižácké výprava. Praha, Orbis 1973, 214 s. FRANZEN, August: Malé církevní dějiny. V Kostelní Vydři, Karmelitánské nakladatelství 2006, 398 s. HROCH: Miroslav – HROCHOVÁ, Věra: Křižáci v Levantě. Praha, Mladá fronta 1975, 309 s. Le GOFF, Jacques – SCHMITT, Jean-Claude (eds.): Encyklopedie středověku. Praha, Vyšehrad 2002, 935 s. PASCAL, Acot: Historie a změny klimatu. Praha, Karolinum 2005, 237 s. PELCL, Josef: Kruciády 11.-13. století. Ostrava, Scholaforum 1997, 27 s. Polo de Beaulieu – Marie-Anne: Středověká Francie: od roku 1000 po černou smrt 1348. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2003, 281 s. READ, Piers Paul: Templáři. Praha, BB art 2001, 335 s. Prameny HROCHOVÁ, Věra: Křížový výpravy ve světle soudobých kronik. Praha, SPN 1982, 255 s. SOUKUP, Pavel (překlad, úvod): Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta. Příbram, Knihovna Jana Drdy 2003, 151 s. Zbraslavská kronika. Praha, Svoboda 1976, 597 s. Internetové zdroje HALSALL, Paul (editor pramenů): Internet Medieval Sourcebook. Fordham University Center for Medieval Studies. (http://www.fordham.edu/halsall/sbook.html)