Stavovské divadlo

Stavovské divadlo

Stavovské divadlo (původní název Hraběcí Nosticovo divadlo, za komunismu Tylovo divadlo) je divadlo v Praze na Ovocném trhu. Budovu dal postavit jako scénu pro veřejnost osvícený patriot hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Plány divadla nakreslil hrabě Künigel a stavbu provedl dvorní stavitel Antonín Haffenecker. Stavba trvala dva roky, klasicistní budovu otevřela 21. dubna roku 1783 Lessingova tragédie Emilia Galotti. Divadlo tehdy pojalo jeden tisíc návštěvníků. časem byla kapacita, pro větší pohodlí diváků, snížena na dnešních 659 míst.
Původně měl hrabě Noszic-Rieneck představu uvádět v divadle německou činohru a italskou operu. Brzy však byl repertoár rozšířen i o českou produkci a to v lednu roku 1785 veselohrou Gottlieba Stephanieho Odběhlec z lásky synovské.
V divadle po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 vystoupil sám Mozart a na koncertě 20. ledna osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu, která ve Vídni nedosáhla úspěchu. Nadšení Pražanů bylo veliké. Mistr dojat srdečným přijetím, se rozhodl složit pro Prahu operu Don Giovanni. Premiéru této opery v roce 1787 opět sám dirigoval. Zejména tato opera divadlo proslavila a Mozartovými operami se stalo Stavovské divadlo známým po celém kulturním světě. Další premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito se odehrála při korunovaci císaře Leopolda II. českým králem roku 1791.
Později divadlo odkoupili od hraběte čeští stavové a přejmenovali Nosticovo divadlo na Stavovské. František Škroup se v roce 1827 stal druhým kapelníkem Stavovského divadla. Stavovské divadlo ve smyslu českém nabývá pak významu až po první světové válce, kdy bylo přičleněno k divadlu Národnímu.
Po revoluci v roce 1945 byla zahájena představení ve Stavovském divadle Jiráskovou hrou Lucerna. Současně s novým divadelním statutem dostalo dne v říjnu 1949 Stavovské divadlo i nové jméno – Tylovo divadlo.
Dnes je Stavovské divadlo druhou scénou Národního divadla. Vedle činoherního souboru zde působí také opera Národního divadla, která zde provozuje až na výjimky především mozartovský repertoár. Srdci českého člověka je blízké a drahé nejen jako dějiště desítky let trvajících bojů o české divadlo, ale především jako místo, kde poprvé zazněla naše národní hymna.