Právo: Rozsudek pro uznání

• je upraven v § 153a OSŘ
  
  § 153a
  (1) Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.
  (2) Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).
  (3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).
  (4) Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
• tento zvláštní typ rozsudku patří spolu s platebním rozkazem a rozsudkem pro zmeškání do kategorie rozhodnutí vydávaných ve zkráceném či obdobném řízení
• společné jim je to, že jejich vydání nemusí předcházet řízení podle obecných pravidel občanského soudního řízení,
• společné je dále to, že mají charakter rozhodnutí meritorních (= rozhodnutí ve věci samé) a po nabytí právní moci mají tytéž účinky jako pravomocný rozsudek kontradiktorní (sporný)

Uznání nároku a fikce dle § 114b odst. 5

• k vydání rozsudku pro uznání vede procesní úkon uznání nároku, který je možné učinit kdykoliv za řízení
  o tento zvláštní druh rozsudku je tedy možné vydat, aniž by bylo nařízeno ústní jednání (tvoří tedy výjimku z ustanovení § 115 OSŘ) nebo kdykoliv za řízení až do okamžiku, kdy je vyhlášeno pravomocné rozhodnutí ( to platí nejen pro řízení v prvním stupni, ale pro řízení odvolací)
  o předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání tedy je, že žalovaný výslovným projevem uznal nárok, který je proti němu uplatňován nebo se aplikovala fikce dle § 114b odst. 5 OSŘ (o které dále řeknu více)
   Nyní něco k formě - uznání nároku může být dle komentáře provedeno písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem.U podání učiněného telegraficky, telefaxem nebo v elektronické podobě se přiměřeně použije ust. § 42 odst. 3
• v řízení, které končí vydáním rozsudku pro uznání se tedy nerozhoduje na základě zjištěného stavu věci (dle § 153 odst. 1), nýbrž pouze na základě uznání nároku žalovaným
• To pak má vliv i na provedené dokazování, neboť pokud již v řízení byly provedeny důkazy, není k nim přihlíženo, pokud byly pouze nařízeny, ale zatím neprovedeny, soud jejich provedení zruší
   Tento názor lze nalézt v judikatuře NS:
  32 Cdo 906/98
  Bez zřetele k tomu, že k uznání nároku podle § 153a o. s. ř. došlo v době, kdy soud již zcela nebo zčásti provedl ve věci dokazování, v rozsudku pro uznání nehodnotí výsledky dokazování.
  NS: Při vydání rozsudku pro uznání (§ 153a o. s. ř.) soud nepřihlíží k výsledkům provedeného dokazování
  o Další z právních názorů vytvořených judikaturou týkající se dokazování zní:
  12 Cmo 508/1996
  rozhodnutí vrchního soudu
  Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 153a o.s.ř.) nesmí soud žalobu zamítnout proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno.
   soud tedy nemůže žalobu zamítnout, pokud žalobce neunesl důkazní břemeno
• Skutková zjištění a právní posouzení u rozsudku pro uznání se tedy, na rozdíl od kontradiktorního řízení, omezují na splnění předpokladů pro vydání takového rozsudku, tzn. že z nich musí vyplývat, že tvrzení žalobce zakládají žalovatelný nárok. Pokud nejsou tyto předpoklady splněny, tedy pokud právní posouzení není správné nebo skutková zjištění jsou neúplná, je vysoká pravděpodobnost úspěchu žalovaného při napadnutí takového rozhodnutí
• Podmínkou pro vydání rozsudku pro uznání je, že může být vydán pouze ve věcech, ve kterých je přípustný soudní smír
  o smír (dle § 99 OSŘ) může být schválen pouze v případě, kdy mohou účastníci volně disponovat s předmětem řízení,
  o rozsudek pro uznání nemůže být vydán v řízení, které lze zahájit i bez návrhu
  o dalším předpokladem, který musí soud zkoumat je, zda vydání rozsudku není v rozporu s kogentními normami, pak by totiž bylo vydání rozsudku vyloučeno
  Soud se při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání musí zabývat i tím, zda vydání rozsudku není vyloučeno nejen povahou věci, ale ani rozporem s kogentními právními předpisy.
  o další případ, kdy nemůže soud o věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání je, jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení. (judikatura NS)

K rozsahu uznání nároku

• žalovaný může uznat buď nárok celý, jeho část, nebo jen základ nároku (tedy existenci nároku)
• v případě, že žalovaný uzná pouze základ nároku, vydá soud mezitímní rozsudek pro uznání viz § 152 odst. 2
• pokud žalovaný uzná nárok jen částečně, dle § 153a, odst. 1 OSŘ, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce
• pokud byl vydán částečný nebo mezitímní rozsudek, řízení nekončí, soud pokračuje v projednávání zbytku předmětu řízení a rozhodne o něm (fakt, že byl nárok uznán pouze z části nebrání tomu, aby byl dále uznán žalovaným i zbytek nároku nebo aby byl v tomto rozsahu účastníky uzavřen smír)
  o Smír může být uzavření a schválen i v průběhu odvolacího řízení, čemuž nebrání skutečnost, že soud prvního stupně ve věci rozhodl (v souladu se zákonem) rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a o. s. ř.
• v případě, že soud vydal konečný rozsudek pro uznání, rozhoduje též o náhradě nákladů řízení viz § 151 odst. 1
  o náhrada nákladů se i zde řídí zásadou úspěchu ve věci, při posuzování úspěchu ve věci (§ 142) se vychází z uznání žalovaného nebo fikce uznání

K nákladům je ještě nutné zmínit ustanovení § 41a odst. 2

• který stanoví, že se nepřihlíží k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, což v tomto případě znamená, že pokud nelze učinit uznání nároku podmíněně, např. pokud bude chtít žalovaný uznat nárok žalobce pouze za podmínky, že žalobci nebude přiznána náhrada nákladů řízení. Pokud bude žalovaný na takové podmínce trvat,. nemůže tento úkon vyvolat zamýšlené důsledky a soud podle něho nemůže rozhodnout.

Zvláštní charakter má situace, kdy je na žalované straně více osob:

• neboť v takovém případě je k uznání nároku třeba souhlasu všech, uznání nároku jedním zavazuje pouze jeho

Nyní něco k situaci, kdy bylo v žalobě uplatněno více nároků

Odvolání uznání nároku

Fikce

• V roce 2002 byla v § 114b odst. 5 zavedena fikce. Pokud se žalovaný k tvrzení žalobce o nároku nevyjádří nebo se neomluví se zdůvodněním, proč tak nemůže učinit, tak se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává.
• § 114b odst. 1 upravuje usnesení, kterým může předseda senátu žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Lhůta k takovému vyjádření nesmí být, ze zákona, kratší než 30 dnů. Tato lhůta je procesně-právní, neboť stačí, aby bylo vyjádření v den, kdy lhůta uplyne, podáno na poště
• Takové usnesení nelze vydat ve věcech v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b , tedy ve věcech ochrany osobnosti a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2.
• Usnesení musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení dle § 50 OSŘ je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Usnesení nemůže být vydáno po skončení prvního jednání ve věci, musí být tedy vydáno dříve.

Kdy se usnesení vydává?

• Zmíněná fikce tedy plní stejnou funkci jako uznání nároku, neboť předseda senátu (samosoudce) může, na jejím základě, vydat rozsudek pro uznání
• pokud žalovaný nepodal vyjádření ve věci ve stanovené lhůtě, zmíněná fikce uznání nároku se neuplatní jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
• Vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas.
• Dle judikatury vyjádření žalovaného k výzvě dle § 114b odst. 5 nezpůsobuje vznik fikce, i když se jedná o obranu nedostačující a bezvýznamnou
• Soud naopak rozsudkem pro uznání ve smyslu fikce uznání nároku rozhodne, pokud žalovaný takový vážný důvod nesdělil a fikce se aplikovala, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu

Vyhlášení a odůvodnění rozsudku

• soud nemá povinnost pro vydání rozsudku nařídit jednání ve věci, což představuje výjimku z ustanovení § 115 odst. 1
• přestože však jednání nebylo nařízeno, je nutno rozsudek vyhlásit veřejně viz § 156 odst. 1 a pořídit o tom protokol dle 40 odst. 1
• v odůvodnění rozsudku uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání

Opravné prostředky

řádné

• odvolání proti rozsudku je přípustné, byl-li vydán soudem prvního stupně
  o pak platí § 205 odst. 2 písm. a : Odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát,
• lze ho napadnout žalobou na obnovu řízení dle § 228 odst. 2