Počátky rozpadu bloku SFRJ

Počátky rozpadu Jugoslávie můžeme datovat v posledních letech Titovy vlády, která nesla všechny znaky stagnace. Vládnoucí skupina se snažila předejít sociálním a politickým protestům a dokázala udržet stávající životní úroveň. Politika i ideologie se obracely jen k minulým úspěchům a již nedokázaly nabídnout přitažlivou perspektivu. Fungování politického systému stále více ovlivňovalo Titovo stáří. Jugoslávský vůdce nedopustil, aby za jeho života získal některý z jeho nejbližších spolupracovníků prioritní postavení. Titův kult byl sice záměrně a dovedně pěstován, ale svého vůdce-doživotního prezidenta zbožňovaly miliony Jugoslávských občanů. .května 1980 ve věku 88let v Lublaňské nemocnici umírá.
Po jeho smrti nikdo z nových vůdců neměl dostatek schopností k tomu, aby dokázal předložit reálný program k překonání narůstajících problémů a nabídl pro všechny jugoslávské národy přijatelnou koncepci dalšího vývoje státu. Titovy se sice podařilo zabránit tomu, aby po jeho smrti získala dominantní postavení jedna osobnost či politická frakce, ale současně také odstranil všechny výraznější politiky schopné řídit stát v počínající krizi. Narozdíl od některých států sovětského bloku neexistovaly na přelomu 70. A 80.let v SFRJ výraznější disidentské proudy jako Solidarita v Polsku nebo politická platforma připomínající československou Chartu 77. Ještě 35 let po skončení 2.světové války bylo v Jugoslávii pořád patrné, že komunistická vláda nebyla nastoleny zvenčí- partizánská tradice, boj za národní osvobození. Vnitřní poměry v socialistické Jugoslávii se navíc na počátku 80.let výrazně odlišovaly od situace v ostatních státech východního bloku.
Občané mohli volně cestovat do zahraničí, byla relativně svobodná umělecká tvorba, stát toleroval činnost menších soukromých podniků a zemědělských farem, posilovaly se vazby Jugoslávie k Evropskému společenství. Komunistický režim, který na počátku 80.let mocensky kontroloval Jugoslávskou společnost preventivně potlačovat jakýkoliv pokus o opoziční aktivitu. Nacionální koncepce byly živé zejména v části chorvatského etnika, které bylo pod vlivem exilových skupin ovládaných extrémními nacionalisty. Ekonomické problémy již počátkem 80.let překročily únosnou mez, zvýšily se hospodářské disproporce mezi svazovými republikami. Jednotné hospodářství se začalo rozpadat do šesti, stále samostatněji fungujících a jen částečně propojených ekonomických soustav.
Závažně sociálním fenoménem se stala více než 10% nezaměstnanost, hlubokou krizí procházelo i zemědělství. Zahraniční závazky se ztrojnásobily, zvýšila se vnitřní zadluženost. Hospodářský růst se v této době téměř zastavil.
Po roce 1984 se federální vláda odhodlala provést sanaci hospodářství a podepsala dohodu s mezinárodním měnovým fondem o poskytnutí půjčky o výši 3,5mld dolarů k podpoře perspektivních odvětví Jugoslávské ekonomiky. Krizi v Jugoslávii urychlil vývoj mezinárodní situace a především změny s nástupem Michaila Gorbačova do nejvyšší stranické funkce v SSSR. Zmírněním mezinárodního napětí zbavilo Jugoslávii postavení exkluzivního státu stojícího mimo bloky. Zásadní posun mezinárodní situace tak měl pro Jugoslávskou federaci katastrofální důsledky . Zápas již nebyl ochoten udržovat Jugoslávii za každou cenu nad hladinou. Vyspělé průmyslové země omezily hospodářskou pomoc SFRJ a začaly vyhledávat své miliardové pohledávky. Narůstající ekonomické a zahraničně politické problémy urychlily rozklad mocenského systému.
Pod vlivem změn ve východním bloku se od komunistického režimu začalo rychle odklánět mnoho jeho dřívějších přívrženců. K těm patřil i ambiciózní Srbský funkcionář Svobodan Miloševič. Aby získal sympatie voličů a upevnil své mocenské postavení hovořil o reformách hospodářství, které však nehodlal provést. Využil k tomu i vyostření situace v Kosovu. Většina srbské společnosti věřila, že Miloševič dokáže provést potřebné reformy a napravit údajně nerovnoprávné postavení srbského národa v Kosovu.
Miloševičovy a jeho spolupracovníkům šlo však jen o hegemonní postavení v celé Jugoslávii. V kosovu byl zaveden policejní režim, který brutálně potlačoval jakýkoliv odpor Albánců. Miloševič se nehodlal spokojit s dominantním postavením v Srbsku, Vojvodině a Černé hoře.
Chtěl získat mocenskou pozici, podobnou té, jakou měl Josip Broz-Tito. K dosažení svých cílů začal zneužívat srbské komunity v Bosně a Hercegovině a zejména v Chorvatsku. V průběhu roku 1989 se centrální moc rychle hroutila. Politická situace se v jednotlivých republikách začala výrazně lišit. Zatímco v Bosně a Hercegovině i v Makedonii zůstávalo vše při starém, Slovinsko vykročilo zcela jiným směrem. Narůstající demokratické hnutí ve Slovinsku odmítalo podřizování centrálním orgánům federace a přiklánělo se k názoru, že jejich země může prosperovat jen pokud odejde z federace.
25.června 1991vyhlasily Slovinsko a Chorvatsko úplnou nezávislost a suverenitu. 23.prosince 1991 požádaly Slovinsko, chorvatsko, Makedonie a Bosna a Hercegovina Evropskou unii o uznání nezávislosti. Srbsko a Černá hora tak odmítly učinit a prohlásily , že jejich suverenitu potvrdil již v roce 1878 berlínský kongres. V polovině ledna 1992 přestala SFRJ existovat i formálně.



Přidal: sheeni 20. 5. 2011
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 698
Zhlédnuto: 1771 krát