Slovo hindu je Íránského původu a je odvozené ze slova Sindhu, což je tradiční název řeky Indu. Termín hinduismus se začal používat poměrně nedávno a označuje nejen náboženství, ale i celou indickou civilizaci. Hinduistické náboženství dnes uznává asi 700 miliónů lidí. Je rozšířeno zejména v jihovýchodní Asii, zvláště v Indii a na Bali. Z miliardy indického obyvatelstva jsou osmdesát procent hinduisté. Další desítky milionů stoupenců nalezneme po celém světě.

Na rozdíl od Buddhismu, křesťanství či islámu nemá hinduismus žádnou základní postavu jako zakladatele, učitele nebo proroka. V posledních stoletích je hinduismus chápán jako jednolité náboženství, ale ve skutečnosti je tomu naopak. Na Zemi existují stovky vnitřních rozdělení, utvářených kastou, geografickou polohou, komunitou a jazykem. Všechny skupiny ale spojuje základní princip Brahma.

Již v letech 300-1800př.Kr. vzkvétala vyspělá civilizace v povodí řeky Indu, v Indii. Archeologové zde objevily mnoho nalezišť, z nichž nejznámější jsou asi Móhendžó-daró a Harappa. Okolo roku 1000 do Indie začínají přes Íránskou vysočinu pronikat indoevropské kmeny Árjů. Ti se usazovali na severu čímž vytlačili původní obyvatele (Drávidy) na jih.

Árjové s sebou přinesli nejen indoevropskou kulturu, ale také náboženství. Toto náboženství bylo sepsáno ve sbírce 1028 véd (chvalozpěvů), které se později staly posvátnou knihou hinduismu. Védy jsou napsány sanskrtem (dokonalým jazykem), který je dodnes uctíván jako svaté písmo. Poté začaly vznikat nové otázky ohledně vzniku světa, které se lidé snažili zodpovědět pomocí dvou nových pojmů -brahma a átman. Podrobné odpovědi na tyto otázky a základní učení védských hymnů najdeme v dalších spisech, v tzv.upanišadách, které vznikaly v brahmanských védských školách od roku 1000 př.Kr. Tím je ukončena konstitutivní fáze hinduismu, tzv. védanta (v překladu-konec véd).

V následujícím klasickém období se rozvíjí šest náboženských systémů:

Mímánsa: Mímánsa podává filosofické odůvodnění rituálů a mluví o neomylnosti a nadřazenosti véd. véd. Sanskrt prý není jen jazykem, ale také zvukovou manifestací absolutna. Ze sanskrtu vyrůstá síla manter, stejně jako z obětních úkonů, popisovaných ve védách.

Védanta: Védanta vyvinula několik škol, které zastupují různé stupně mezi brahma a átman.

Sánkhja: Patří s jógou dohromady, kdy sánkhja přináší filosofický základ a jógy a přináší cestu spásy. Dle sánkhji jsou dva kosmické principy- duše a hmota. Když se duše spojí s hmotou, tak se s ní nesprávně ztotožňuje a zapomíná na věčné bytí.

Jóga: Jóga předepisuje očistná tělesná cvičení a meditační techniky při nichž se duše osvobozuje od neznalosti sama sebe a tím od koloběhu nových zrození.

Vaišéšika: Vaišéšika učí atomistickou kosmonologii. Ta rozděluje přírodu na substance- zemi, vodu, oheň, vzduch a éter, které vystupují v různých kvalitách složených z barvy, chuti, počtu a spojení. Ze spojení předešlých substancí vzniká jevový svět. V různých etapách vzniku a zániku světa si duše uchovávají zlé a dobré skutky a ve spojení s atomy začínají nový tvůrčí cyklus.

Njája: Njája učí logice-jako cestě za poznáním a základem je materialistický systém vaišéšiky.

Všechny tyto systémy popisují neomylnost véd a uznávají jejich je jako nejvyšší autoritu.

Nejdůležitějším kulturním počinem Árjů bylo napsání Ramajány a Mahábháraty, dvou eposů, pojednávajících o etice a jednání každého člověka. Rozdělují povinnosti, tedy že povinností kněze je cesta poznání absolutna, učení ritům a svatého písma; povinností knížete je ochrana země; povinností obchodníka je příprava hmotného zboží a povinností rolníka je podřídit se vyšším kastám. Eposy se také zabývají tématikou spravedlivého panovníka. Jako vzor jsou zde dvě postavy- Ráma a Kršna. (viz kapitola posvátné texty)

Postupem času se začaly tři funkce absolutna formovat na jednotlivé bohy. V popředí začali stát Brahma (stvořitel světa), Višnu (udržovatel světa) a Šiva (ničitel světa). Mimo brahmanismu se začali vyvíjet další dva směry-šivaismus a višnuismus, v nichž má buď bůh Višnu nebo Šiva funkci absolutna.

Z višnuismu se postupem času vyvinulo další-bhaktické hnutí, které se soustřeďuje na uctívání Rámy a Kršny. Toto hnutím se vyvíjelo hlavně v době nadvlády islámu a proto má také mnoho společného se sikhismem a islámskou mystikou. Během 19.století, tedy v koloniální době začali do Indie pronikat křesťanští misionáři, což podnítilo vznik hinduistických reformních hnutí, které se pokusily oživit hinduistickou víru a očistit ji od vulgárních výstřelků a povznést tedy její pronikavou teologii.

Mahátma Gándhí (18691948)- indický politik a národní vůdce, který vycházel z hinduismu a snažil se proměnit dávné hinduistické ideály vegetariánství, nenásilí a celibátu v praktický mravní řád. Stal se inspirací pro bojovníky za občanská práva a ekologické aktivisty.

Staroindický epos, který obsahuje asi 100 000 dvojverší. Je to nejrozsáhlejší dílo světové literatury, připisované světci Vjásovi. Připojováním dalších témat vznikala v rozmezí od 400 př.Kr. do asi 400 po Kr. Epos je rozdělen do 18 kapitol a líčí nepřátelství a boj mezi rody Kuruovců a Pánduovců. Existuje zde spousta vedlejších témat a příběhů. Takovým nejznámějším příběhem je O králi Nal a princezně Damajantí.

Kdysi se narodil princ zvaný Ráma. Byl synem Dašarathy, vládce Kóšalska v severní Indii. Jako malý zabil strašlivého démona a jako dospělý získal ruku princezny Síty. Ráma byl silný, spravedlivý, odvážný, pohledný a ctnostný. Přesto že jeho otec chtěl Rámu za následovníka musel dát přednost synovi své manželky Bharatovi. Ráma musel odejít z království. Po odchodu z paláce přišel do začarovaného lesa Bandaka, kde osvobodil řadu svatých mužů z moci zlých duchů. Tím rozzuřil správce lesa Rávanu a ten za to unesl Sítu. Ráma tak přišel o své spojence, ale přišla mu na pomoc armáda medvědů a opic a tak Ráma porazil Rávanu v bitvě. Sítu už si však zpět vzít nechtěl. Bál se, že byla poskvrněna její ctnost. Síta se mu ale jen vysmála. Po návratu do Ajódhje, hlavního města byl Ráma korunován králem. Pořád ale pochyboval o Sítině čistotě a tak ji vyhnal do lesů. V lesích se jí ujal mudrc Válmiki, který je pravděpodobným autorem eposu. Zde Síta porodila dva syny a rodina opět žila pohromadě. Ráma měl neustále pochybnosti a tak Síta požádala zem aby ji pozřela. Ráma přenechal panování synům a vystoupil do nebes.

Epos vznikal během let 200 př.Kr do 200 po Kr. Je rozdělen do sedmi zpěvů a obsahuje 24 000 dvojverší. Rámájána se stala inspirací pro řadu uměleckých děl.