Eco, Umberto:Jméno růže, Praha, Odeon 1980

Kniha je rozdělena do kapitol. Tyto kapitoly pojednávají o 7 dnech, během nichž docházelo k záhadným úmrtím mnichů. Kniha je zajímavá nejen svou detektivní zápletkou,ale také spoustou filosofických myšlenek. Dílo patří do italského postmodernismu. Jako hlavní myšlenku příběhu by se dalo uvést hledání podstaty a smyslu středověké kultury a zároveň poznání, že cesta k pravdě je nekonečná, poznávání je hra a naopak hra je poznávání.

DĚJ PŘÍBĚHU:

Tajuplná úmrtí mnichů jak šli za sebou, podle kapitol:

1.Adelm (sebevražda)

2.Ventatius-sáhl na knihu napuštěnou jedem-zemřel

3.Berengar-začal také číst-zemřel

4.Severin-zabit Malachiášem

5.Malachiáš-zabil Severina,začal číst,zemřel

6.Jorge-zabit při pronásledování

Děj se odehrává v hornoitalském benediktinském opatství, v období teologických sporů ve 14.století.

Příběh vypravuje starý benediktýn Adso. Popisuje zde události, které se staly, když byl v klášteře coby 18-ti letý novic. V té době s jeho mistrem, františkánem Vilémem z Baskervillu, pátrali po stopách záhadných smrtí mladých mnichů. K těmto úmrtím docházelo den po dni. Lze to vysvětlovat jako 7 ran podle proroctví Apokalypsy (Zjevení Janovo).

Klášter ve kterém se příběh odehrává má jedno tajemnství- knihovnu, která se pro svoji neproniknutelnost nazývá labyrintem (název labyrint by se dal přirovnat k nekonečnému poznávání) Do knihovny je mnichům vstup zakázán, smí do ní vejít jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar. Mniši pomalu odhalují tajemství. Toto tajemství souvisí s vzácným, v klášteře ukrytým, rukopisem.

Čtvrtý den přijíždí do kláštera Minorité a císařská delegace- nejkrutější inkvizitoři kardinál z Pogetta a Bernard Gui.Inkvizitor, nepřítel Adsa, odváží Salvatora, kterého obviní z kacířství a Adsovu dívku, kterou obviní z čarodějnictví a má být upálena.

Poté dojde k dalšímu úmrtí -nad mrtvým Severinem je přistižen běsnící cellerarius. Je obviněn z vraždy a upálen. Další den obě delegace odjíždějí, protože nedosáhly žádného výsledku. Na ranní mši umírá starý knihovník Malachiáš.I on má černé prsty a jazyk.

Vyjde najevo, že tajemná kniha je zřejmě napuštěna jedem. Vilém se čistě náhodou dozví jak se dostat do Finis Africae. Naposledy se vydávají do labyrintu.

Za starým zrcadlem někdo je. Je to slepý Jorge, dávný knihovník, který věří v příchod Antikrista. Čte Aristotelovu knihu. Má to být druhý díl Poetiky, pojednávající o smíchu vedoucímu k pravdivému poznání. Vilém mu vyloží svůj závěr - v případě Adelma šlo o sebevraždu, neunesl psychicky tajemství labyrintu, Ventatius sáhl na knihu napuštěnou jedem, četl ji potají v noci, šel se napít vody a v kuchyni zemřel. Berengar ho našel, a aby nemusel vysvětlovat, jak se dostal do zamčené budovy, hodil ho do kádě. Sám pak začal číst a též se otrávil. Knihu ukryl v Severinově laboratoři. Rozhovor Viléma a Severina slyšel Malachiáš, Severina zabil, četl knihu a zemřel.

Jorge podává Vilémovi knihu, má na ni právo, zvítězil. Nandavá si rukavice a čte. Jorge očekává jeho brzkou smrt, Vilém mu přiznává, že má rukavice, což on nemůže vidět. Jorge sfoukne lampu a snaží se utéct. Začíná honička, Vilém uhodí starce a ten umírá, ze spadlé lampy se šíří požár.

Opatství hořelo tři dny a tři noci. Mniši odešli jinam.Také Vilém a Adso se rozloučili, Adso se vrátil do Melku.

Po mnoha letech byl vyslán do Itálie. Zašel se podívat na místo, kde stávalo opatství, zbylo jen spáleniště, pod sutinami našel zbytky pergamenů. Dokázal rozluštit, k jakým dílům patří a vytvořil z nich jakousi knihovničku útržků a citátů.

STAT ROSA PRISTINA NOMINE, NOMINA NUDA TENEMUS

Mimo jiné se tento román pokouší dešifrovat kulturu 13./14.století a znamenitě vystihuje velké ideologické spory, které předznamenaly konec středověku a vyústili v racionalistickou kulturu renesance. Setkáváme se zde s mnoha směry středověkého duchovního života a nejrůznějšími proudy myšlení emotivního, neboli mystického. Velké místo v Ecově románu zaujímá filosofie. Autor zde nepochybně straní ,,opozičním proudům.´´ Rozhodující úlohu zde nepochybně hrála averroistická filosofie, která západní Evropu seznámila s Aristotelovými myšlenkami a podala i jejich vlastní materialistickou interpretaci.

Aristotelovská filosofie se stala podezřelou a až do poloviny 13.stol. byla zakázána. Averroismus byl hlavním protivníkem církve. Prosazoval věčnost světa, úpadek duše spolu s úpadkem těla, rovnost lidského rozumu a determinismus vůle. Vrací se k Abelárdovu učení. Progresivní úlohu ve filosofii přikládá Eco hlavně Rogeru Baconovi a Vilému z Ockhamu. Bacon tvrdí, že poznání lze dosáhnout pouze pomocí matematiky. Prosazoval hlavně experimentální metodu. Ockham prosazoval zejména metodu indukce (od konkrétního k obecnému).

Jak kacířství, tak nové formy filosofie tvoří v Ecově románu náboj, který má zničit strukturu starého světa. Vyskytuje se zde též víra v příchod Antikrista, což je symbol, který ve středověku značil dobu sociálních převratů, a myšlenkových proměn. Svůj názor čerpali z proroctví Danielova a také z hrůzných vidin Apokalypsy. Román končí odhalením, že pod tajemnými úkazy se skrývá lidský činitel, marně se snažící zabránit neodvratným změnám. Ideu nového světa vyvstávajícího ze zkázy světa starého symbolizuje požár kláštera, který jakoby uzavíral celou epochu.

Kniha byla velmi zajímavá. Líbil se mi nejen tajuplný detektivní příběh, který má až jednoduché vysvětlení,ale také věrné zobrazení tehdejší doby.Velmi důvtipné je zejména pátrání po tom, proč mají oběti černé prsty a jazyk (protože když četli, slinili si prsty jazykem, aby mohli lépe obracet stránky). Dobrá je také přítomnost vysvětlivek na konci, protože pomáhá lépe se zorientovat v pojmech a cizích slovech…..