valence – schopnost slova (zvláště slovesa) vázat na sebe větné členy s určitým významem a v určitém tvaru. Sloveso je přísudek, bývá zleva doplňován většinou podmětem a zprava předmětem, příslovečným určením…
valenční pole – souhrn valenčních pozic, určovaných přísudkem
určité sloveso v přísudku je sémantickým i gramatickým základem věty, nejdůležitější centrální větný člen, je nadřazen i podmětu, nemůže být vypuštěn nebo nevyjádřen
sloveso rozhoduje o charakteru větné struktury, o tom, zda bude vyjádřen podmět nebo jestli může stát bez něho (Matka litovala děti. – někdo litovala někoho; Matce bylo líto dětí. – zde podmět není.)
slovesa jednovalenční - vážou na sebe podstatné jméno v 1. pádě (Otec spí.)
slovesa dvojvalenční - vážou k sobě 2 podstatná jména (Otec napsal dopis.)
slovesa trojvalenční - vážou na sebe 3 podstatná jména, většinou v 1., 2., a 4. pádě (Otec daroval synovi knihu.)
Základní větná struktura – základ věty – nejmenší část věty, která zachovává smysl – lze ji zapsat valenčním vzorcem
Základové větné členy – všechna významově nutná doplnění přísudkového slovesa – podmět, předmět, někdy i příslovečné určení, ostatní větné členy jsou nezákladové. Rozlišení není vždy jednoznačné. Příslovečné určení může být základovým i nezákladovým členem (Vlak vjíždí do nádraží. Chlapec zlobil (velmi, včera).)
Pozice obligatorní – pozice, které musí být obsazeny
Pozice potenciální – nemusí být obsazené
Pozice levovalenční – většinou podmět – to, co stojí nalevo
Pozice pravovalenční – to, co stojí napravo – většinou předmět a příslovečné určení
Postavení valenčního členu může být i vedlejší věta (Nedostavil se pro nemoc. – Nedostavil se, protože byl nemocný.)
Ze základových struktur se odvozují derivované – rozvíjení základových struktur, zmnožování větných členů. Větné struktury můžeme i transformovat (Učitel pochválil žáka. – aktivní konstrukce, pasivní konstrukce – Žák byl pochválen učitelem.)