2) Vývoj jazyka od praslovanštiny k češtině (hláskoslovný a tvaroslovný vývoj)
Od praslovanštiny k češtině
a) hláskoslovné rozdíly mezi slovanskými jazyky:
skupiny –or-, -ol-, -er-, -el- se mění v češtině na –ra-, -la-, -re-, -le-; golva (praslovansky) -> hlava (rusky golova), melko (praslovansky -> mléko (rusky moloko)
skupiny dj, tj, kt se v češtině mění na z, c; medja -> mez, svetja -> svíce
skupiny dt, tl – zůstaly jen v západoslovanských jazycích (čeština, slovenština); křídlo -> rusky krylo, pletl -> rusky plel, sádlo -> rusky salo
b) hláskoslovné změny na rozhraní praslovanského období a počátku vývoje češtiny:
stahování = kontrakce samohlásek – splývání 2 samohlásek, mezi nimiž bylo –j-, v jednu dlouhou samohlásku, v ruštině k tomu nedošlo: aja -> á (novaja -> nová), oje -> é (novoje -> nové), uju -> ú -> ou (novuju -> novú -> novou), aje -> á (děláješ -> děláš), ěje -> ie -> í (uměješ -> umieš -> umíš), oja -> á (stojať -> stát), ije -> í (znamenije -> znamení)
zánik nebo náhrada (vokalizace) jerů – jery = velmi krátké samohlásky, dochovali se v ruštině jako tvrdý a měkký znak – Ъ, Ь; v češtině zanikly podle Havlíkova jerového pravidla – sudé jery (počítáno od konce) se měnily na samohlásku, liché zanikly; dЬnЬ – den, šЬvЬcЬ – švec
zánik nosovek ê, ǫ (kromě polštiny) – ǫ -> u (rǫka - > ruka), ê -> ě, a (pêta -> pata)
změny v přízvuku – v praslovanštině je volný a pohyblivý stejně jako v ruštině, v češtině a slovenštině je ustálený na 1. slabice
zkracování samohlásek – v praslovanštině jsou stejně jako v češtině a slovenštině krátké i dlouhé samohlásky, v ostatních jazycích jen krátké
Hláskoslovný a tvaroslovný vývoj češtiny
vývoj souhlásek:
zánik párové měkkosti souhlásek – ď, ť, ň
zánik měkké r´-> ř; r´epa -> řepa, mor´e -> moře
změna g -> h; noga -> noha, glava -> hlava
vývoj samohlásek:
12. – 14. století
přehláska a -> ě, á -> ie po měkkých souhláskách; duša -> duše, ležati ->ležěti
přehláska u -> i, ú -> í po měkkých souhláskách; kryju -> kryji, slepicú -> slepicí
přehláska o -> ě, ó -> ie; kóňom -> koniem
ztráta jotace – změna ě -> e (kromě b, p, v, m); dušě -> duše
14. – 17. století
změna ó -> uo -> ů; kóň -> kuoň -> kůň; mój -> muoj -> můj
změna ú -> au -> ou; súd -> saud -> soud
úžení ie, é -> í; viera -> víra, obilé -> obilí
15. století
změna aj -> ej; vajce -> vejce, dělaj -> dělej
změna souhláskové skupiny šč -> šť; ščastný -> šťastný
vývoj tvarosloví:
zánik duálu – ve staročeském skloňování kromě čísla jednotného a množného také číslo dvojné – duál, a to pro jevy vyskytující se po dvou, v páru; v češtině se dochovali zbytky duálu číslovek – dva – dvě, oba – obě, dvou – dvěma
rozlišení podstatných jmen podle životnosti – původně nerozlišovali (vizu chlap, hrad -> vidím chlapa, hrad; u množného čísla 1. pád – jenom koncovka –i, -ové – koláči, hrobové)
zánik slovesných tvarů minulých – aorist a imperfektum, aorist – vyjadřuje minulý děj hlavní, imperfektum – vedlejší
rozšíření koncovky m – prošu -> prosím, dělaju -> dělám
Statistika