< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Získávání a zpracování informacíNauka o slovní zásobě (lexikologie)Mluvnice

Zvuková stránka jazyka

  • Zabývá se hláskoslovím
  • Hláskosloví – zabývá se dílčími disciplínami
  • Fonetika
    • zkoumá stavbu a činnost mluvidel
    • místo a způsob artikulace hlásek
    • zákonitosti spojování a podstatu základních zvukových jednotek ve vyšší zvukové celky
  • Fonologie – kombinace zvukových prostředků ve slově, větě a promluvě
    • foném
      • základní termín
      • hláska, která je schopna rozlišit význam slova (dal – dál; dráha – drahá, kosa - koza)
      • 36 fonémů (10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska – „ou“)
  • Ortofonie – zásady správného tvoření hlásek
  • Ortoepie – zabývá se správnou výslovností

Mluvidla

Tělesný orgán, který se účastní tvoření hlásek, vytvářejí artikulovanou řeč
Hlasivky – základní hlasový orgán – dva pružné svaly mezi chrupavkami hrtanu, jejich rozkmitáním vzniká tón, mezi hlasivkami při řeči vzniká hlasivková štěrbina
Artikulační orgány – hrtan a rezonanční dutiny aktivní (jazyk, rty, hlasivky) a pasivní (přední a zadní patro, dásně a zuby)
Na řeči se podílí i sluchové orgány – vnímáme zvuky od 20 Hz do 20 000 Hz, starší lidé neslyší vyšší tóny.

Soustava českých hlásek

  • Samohlásky – a, e, i, o, u
  • Souhlásky
Základ samohlásky je tón – ústa jsou pootevřená
Souhlásky – šumy – výdechový proud naráží na překážku, nedají se zpívat, ústa jsou přivřená

Samohlásky – vokály

10 fonémů – a, e , i, o, u, á, é, í, ó, ú
14 grafémů – a, e, i, o, u, á, é, í, ó, ú, y, ý, ů, ě
Dělí se na znělé a neznělé, na krátké a dlouhé.

Dvojhlásky – diftongy

Spojení dvou samohlásek
V češtině pouze jedna – „ou“

Vokalický trojúhelník

Rty nezaokrouhlenyRty široce otevř.Rty zaokrouhleny
VysokéAU
StředníEO
NízkéI
přednístřednízadní

Fonetická transkripce

  • Přepis určitého grafického systému do jazyka jiného
  • Snaha vystihnout výslovnost mluveného projevu
  • Pomáhá při studiu cizích jazyků a při zápisu dialektů
  • Pro evropské jazyky byl dohodnut systém API (francouzština) – IPA (angličtina) – mezinárodní fonetická asociace.
  • Přepis do hranatých závorek []
  • Používají se malá písmena d diakritickými znaménky
  • Délka samohlásek se značí dvojtečkou ([ku:ň])
  • Česká varianta – neoznačuje se přízvuk (je totiž vždy na první slabice), zachovává písmena s diakritickými znaménky, dlouhé samohlásky se píší s čárkou (sůl – [súl])
  • Měkká a tvrdá výslovnost – označuje se háčkem (nitě – [ňiťe], díky – [ďíki], nikdy – [ňigdy])

Souhlásky – konsonanty

V češtině máme 25 souhlásek
Foném „ch“ se skládá ze dvou grafémů („c“ a „h“)
V přejatých slovech se vyskytují grafémy „x“, „w“ a „q“
Znělév b d ď z ž g h
Nezněléfptťsškch
  • ř
    • znělé na začátku slova („řepa“), nebo je-li před ním samohláska nebo znělá souhláska („dřít“)
    • V ostatních případech je neznělé
  • c, č
    • znělé – leckde [ledzgde], léčba [lédžba]
    • Neznělé – noc, léčit
Ráz – vzniká tvrdým nasazením hlasu, označuje se apostrofem, sám o sobě není samostatným fonémem (s ‘okolím, ‘odejdi, matka ‘a otec)
Samohlásky nosové (n, ň) a ústní:
  • Obouretné - b, p, m
  • Retozubné - b, f
  • Zubodásňové
    • Přední - d, t, n
    • Zadní - č, ř, š
  • Předopatrové - ď, ť, ň, j
  • Zadopatrové - g, h, ch
Rozdělení podle měkkosti / tvrdosti:
  • Měkké - ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň
  • Tvrdé - h, ch, k, r, d, t, n
  • Obojetné - b, f, l, m, p, s, v, z

Seskupování hlásek

Slabika - sylaba - nejmenší jednotka řeči, část slova vyslovena jedním nárazem dechového proudu. Otevřené (končí samohláskou) a zavřené (končí souhláskou).
Slabikotvorné souhlásky: r („krtek“), l („vlna“, „mlha“), m („sedm“, „osm“)

Dělení slov na konci řádku

Rozdělovací znaménko můžeme umístit:
  • mezi slabiky,
  • mezi části složenin,
  • mezi předponu a slovní základ,
  • mezi příponu a slovní základ.

Spodoba hlásek - asimilace

Při spodobě znělosti se přizpůsobují znělé souhlásky neznělým a naopak – týká se párových souhlásek
(prosba – [prozba], zpívat [spívat])
Výjimku tvoří souhláska „v“ („svolat“)

Slovní přízvuk – akcent

V českých slovech na první slabice - hlavní přízvuk (škola)
Ve spojení předložky a dalšího slova – přízvuk kladen na předložku (ve škole)
Dvojslabičné předložky a jejich jednoslabičné podoby přízvuk nemají (mezi stromy)
V troj- a více slabičných slovesech se na liché slabice objevuje vedlejší přízvuk (nenasytný, nepředstavitelný)
V souvislé řeči nemají přízvuk:
  • Příklonky - krátké tvary zájmen (se, mi, tě, ji), nebo tvary pomocného slovesa být (jsem, jsou)
  • Předklonky - výrazy bez vlastního přízvuku, tvoří zvukovou jednotku s následujícím slovem (Pan Novák přišel.)

Hlavní zásady spisovné výslovnosti

Ortoepie – zásady výslovnosti
Logopedie – náprava výslovnosti.
Výslovnostní normu najdeme v příručkách: Výslovnost spisovné češtiny a Pravidla českého pravopisu – poučení ve výkladové části, ve slovníkové části v hranatých závorkách.
Stejná hláska se v písmu může označovat různým způsobem: [i] – i, y; [ú] – ú, ů; [mně] – mě, mně; [bje] – bje, bě; [vje] – vje, vě

Výslovnostní styly

  • Zvlášť pečlivá výslovnost - přednes, slavnostní projev
  • Základní (neutrální) - pečlivější než výslovnost v běžném hovoru – televize, škola, přednášky
  • Hovorová (běžná) - soukromé projevy ([děctví])
  • Nespisovná (ledabylá) - ([pívo])

Výslovnost souhlásek na konci slov

Místo znělé souhlásky se vyslovuje neznělá (sud – [sut], kov – [kof])

Výslovnost s rázem

Ráz má na předcházející souhlásku vliv jako souhláska neznělá (v okně – [f‘ okně], z oblohy – [s‘ oblaky])

Skupiny stejných souhlásek se vyslovují splývavě: měkký – [mňekí], činnost – [činost]
Neplatí to ale vždy: racci (od slova racek) x raci (rak), nejjasnější x nejasnější, uvědomme si.

Tvary slovesa být vyslovujeme bez „j“: jsem [sem], jsi [si].

V ostatních skupinách vyslovujeme pečlivě všechny hlásky – jablko, hřbitov, švestka, mladší.

Výslovnost cizích slov

  • Zdomácnělá, počeštěná slova – vyslovují se, jako se píší (hokej, rentgen, auto…)
  • Cizí slova psaná původním pravopisem – jako nezdomácnělá (adagio – [adádžo], Victor Hugo – [viktor igo])
  • Podle nejnovějších pravidel – u některých slov dvojí psaní i výslovnost – diskuse i diskuze, kapitalismus i kapitalizmus, resort i rezort, renesance i renezance
  • skupiny di, ti, ni se vyslovují tvrdě (diskuse – [dyskuse])
  • k [k] i [g] – inkoust - [inkoust] i [ingoust], plakát – [plakát] i [plagát]
  • x [ks] – xylofon – [ksilofon]

Zvuková podoba věty

Věta – celek myšlenkový, mluvnický i zvukový, členíme ji na větné úseky – frázování, mezi úseky vkládáme přestávky – pauzy – kvůli nádechu a k pochopení obsahu.
Větný přízvuk – důraz – některé slovo ve větě vyniká nad ostatními členy, v klidné výpovědi se věta dělí na východisko (to, co již známe) a jádro (nová informace) – má vliv ni na význam sdělení.
Větná melodie – intonace - změna výšky hlasu
  • stoupavá
  • klesavá
  • stoupavě klesavá



Přidal: jenikkozak 31. 8. 2009
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 965
Zhlédnuto: 5823 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Získávání a zpracování informacíNauka o slovní zásobě (lexikologie)Mluvnice