Tematická výstavba literárního díla

Literární dílo představuje složitou strukturu. My jakožto čtenáři se snažíme dílo rozebírat a pomocí této analýzy pochopit, jak fungují jednotlivé složky a tím i celek. Rozbor nás vede k pochopení díla samého, jeho vztahu ke skutečnosti, k srovnávání s jinými díly. Mezi jednotlivými složkami existuje souvztažnost – tj. jsou spolu navzájem vázány vztahem nadřazenosti a podřazenosti. Mluvíme o hierarchii složek. Každá složka nabývá plného významu jen v souvislosti s celkem. Hierarchie složek liter. díla je nejvíce zřetelná v oblasti jazykové výstavby. Existuje i společná determinace jazykové a tematické výstavby.
Literární dílo je odrazem skutečnosti a je současně znakem, protože jde o komunikát, o druh sdělení. Účel literárního díla vždy spočívá v podání nějaké informace.

Autor

Autor je prvním článkem komunikačního procesu. Existují 2 hlediska pohledu na autora:

• psychologické – zájem o autorovu osobnost. Proces formování osobnosti začíná v okamžiku, kdy si jedinec uvědomuje sebe jako JÁ. Osobností se člověk stává, osobnost se vývojově proměňuje. Strukturu autorské osobnosti tvoří 2 základní složky:
• individuální
• sociální – role, kterou umělec hraje v dané společenské situaci, role vrozené a získané, vztažné role a nevztažné ( vyjádření bez ohledu na adresáta - umělec píše, aniž by věděl, kdo bude konkrétní příjemce, vyjádření neadresné – zaměření autora k nějakému adresátovi jenom v rovině obecné (oslovení „Milý čtenáři“).
• sociologické – hledisko společenské podmíněnosti nebo určenosti, autor je determinován svým společenským prostředím. Toto hledisko zkoumá sociální status, postavení umělce, jak je chápán a situován ve společnosti.

Úloha autora je velice důležitá, jeho osobnost se často stává zdrojem asociací. V umělecké lit. je autorova osobnost součástí kontextu uměleckého. V lyrice je autor literárním charakterem, v epice se lit. charakterem stává hrdina. Zvláštním případem aktualizace autorského subjektu jsou autostylizace, které vyplývají z četby díla. Některé informace o autorovi jsou dány již předem. Samotné jméno autora už čtenáři něco napovídá. Další informace vznikají během četby. Literární věda se ptá na 4 věci: 1)

• Jak je do struktury díla zapojeno autorovo „já“, tzn. které motivy v díle ukazují k autorovi.
2)
• Které jazykové prostředky poukazují k autorovi.
3)
• Kde jde o asociace dodatečné a kde o inherentní.
4)
• Problematika díla jako indexu (příznak).

Vztah autora k literární tradici není vždy stejný. Literární tvorba v historickém vývoji se ubírá směrem k napodobování vzorů (typické pro starořímskou lit., zákl. pojem imitatio), nebo naopak směrem k jejich přetváření.
Dnes se oceňuje 2. způsob, originalita. Nápodoba je charakteristická pro konvenční a epigonskou tvorbu.

Autorský postoj

Poznání struktury liter. díla předpokládá určení prvků, které danou strukturu tvoří, a zjištění, jak jsou spojeny v celek díla. Jedná se o výsledek autorova výběru. Jde vlastně o zkoumání vztahu díla ke skutečnosti, o autorův postoj ke skutečnosti, jenž determinuje výběr prvků a nepřímo i jejich kombinaci.
Každé dílo je svým způsobem subjektivní. Objektivnost je záležitostí formální. Autor není nestranný, staví se k zobrazované skutečnosti buď kladně (schvaluje ji), nebo záporně (odsuzuje ji).
V epice stojí autorovo „já“ v pozadí, příhoda je líčena zpravidla jako na autorovi nezávislá, v lyrice se naopak autorovo „já“ dostává do popředí, dílo je pak výpovědí především o autorovi samém – subjektivnost se zde oproti epice stupňuje.
V rámci postoje explicitně hodnotícího danou látku lze rozlišit několik postojů:

• Humoristický – autor vyzdvihuje směšné nedostatky, chyby postav, jeho vztah k postavám je veskrze kladný. Postava na čtenáře působí sympaticky (postoj J.Nerudy k postavám v Malostr. povídkách).
• Satirický – odsuzuje zobrazovaný jev jako nemravný a škodlivý (př. Haškovo odsouzení militarismu).
• Idylický – zobrazovaný jev vidí optimisticky, idealizuje jej (postoj městského člověka venkovskému životu – Babička B.Němcové).
S autorským postojem je těsně spjato i tragično a komično, jež náleží k základním estetickým kategoriím.
• Tragično – autor zachycuje pád něčeho, čemu připisuje vysokou mravní hodnotu. T. líčí postavy nadprůměrné a výjimečné v kladném slova smyslu, jsou vzorem lidského jednání.
• Komično – čtenář odsuzuje hrdinovy nedostatky, pohlíží na hrdinu s určitým nadhledem. Komičnost bývá doprovázena humorem, vtipem. Vtip se zakládá na rozporech v objektivní skutečnosti (nečekané spojení představ) nebo na rozporech v užití slov (slovní komika, slovní hříčka).
• S kategorií komična jsou také vázány kategorie groteskna, bizardna a absurdna.
• Groteskno – staví vedle sebe protiklady, které se navzájem vylučují.
• Bizardnost – fantastický, extravagantní, nižší stupeň groteskna.
• Absurdno – vyšší stupeň groteskna, odhaluje nepochopitelný, avšak závažný rozpor, působí spíše hrůzně než směšně.

Látka literárního díla

Termín látka označuje 2 věci:
• mimoliterární skutečnost, o které dílo vypovídá (př. v historickém románu je látkou konkrétní událost a prostředí, v němž se tato událost odehrála). Uplatňuje se při zkoumání vztahu lit. díla k objektivní skutečnosti.
• literární zpracování určité skutečnosti – zejména v literární komparatistice (zkoumáme působení 1 díla na jiné)
Dle některých teoretiků má látku jen dílo s dějem nebo postavami, nikoliv lyrika. Hrabák pokládá toto tvrzení za úzké.

Zvláštním problémem je, jakým způsobem určitá látka vstupuje do díla, jaký postoj zaujal autor k pramenům (čerpá z vlastních zkušeností, zážitků, obrací se k literárním předlohám), co z nich zpracoval tvůrčím způsobem, co převzal a co zamlčel. Čtenář tak zjišťuje, jaký je autorův postoj k realitě a jak se staví k literárním pramenům.
Literární věda hodnotila liter. díla zejména podle látkové původnosti. Co se týče látkové původnosti, setkáváme se s pojmem plagiát – literární krádež, autor převezme látku z jiného díla bez udání pramene, vydává ji za svůj výtvor. Oproti tomu napodobování formálních postupů je přijímáno – podmiňuje vznik nových liter. druhů. Je –li však cizí forma zcela napodobena – vzniká tzv. pastiš.
Dnes se lit. věda soustřeďuje na způsob výběru a způsob kombinování prvků, zájem o prameny je méně důležitý.

Někdy je termín látka ztotožňován s termínem téma. Ačkoliv téma jakožto hl.myšlenka je výsledek abstrakce, vyjadřuje smysl, k němuž směřují informace nižšího řádu, látku tvoří všechny tematické prvky obsažené v díle. Záměna je pravděpodobně způsobena tím, se termínem téma označuje předmět, o němž dílo vypovídá.

Téma

ústřední myšlenka spojující významové složky díla. Podobně jako látka označuje tento termín 2 věci:
• hlavní myšlenku díla
• předmět, o kterém se pojednává
Téma se odhaluje během četby. Je třeba ho chápat jako fakt ideologické povahy. V lit. díle rozlišujeme téma:
• hlavní (o čem dílo jako celek vypovídá)
• dílčí (konkretizuje a rozvíjí téma hlavní). U syžetových lit. druhů jsou nejdůležitější dílčí témata témata postav a prostředí:
• téma postavy – tvoří motivy zevnějšku, povahy, chování, jednání, citů apod. Tyto motivy mohou být uváděny vypravěčem nebo mohou být sdělovány jinými jednajícími postavami. Z hlediska celku díla rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší a epizodní. Vedlejší postavy tvoří buď součást celého příběhu, nebo jeho podstatné části. Epizodní postavy vstupují do díla jednorázově.
• téma prostředí – u syžetových děl tvoří motiv vnějšího světa, v němž se postavy pohybují (prostředí geografické, sociální a intelektuální). Prostředí je charakterizováno samotným vypravěčem nebo je zachyceno formou dialogů a monologů jednajících postav.
Hlavní idea díla je v díle buď přímo vyslovena (v závěru díla, na počátku ve formě motta), nebo je zde obsažena implicitně a autor předpokládá, že vnímatel ji identifikuje. Hlavní ideu můžeme odvodit již ze samotného titulu díla.
Hlavní idea a ideje vedlejší mohou být vysloveny v kterékoliv části díla a jakýmkoliv způsobem (monology a dialogy postav, autorský monolog, řeč vypravěče).
Všechna témata jsou však spojena základní myšlenkou ideologické povahy. Zde hovoříme o tzv. ideovětematickém základu díla. Ideová stránka se váže na sdělení věcné povahy.
Pořádajícím principem, na jehož základě jsou uspořádána jednotlivá témata do podoby syžetu nebo asyžetového textu, je kompozice.

Motiv

Termínem motiv Hrabák označuje nejmenší tematické stavební celky, je to nejnižší významová složka podávající věcnou informaci o situaci. Tento termín lze přeložit jako „důvod“ nebo „pohnutka“. V poetice je od tohoto významu odvozeno sloveso motivovat, tzn. odůvodnit něco. Motiv dostává estetickou a kompoziční hodnotu teprve v rámci textu, je však zcela konkrétní.
Definice motivu není v poetice jednotná. K Hrabákově definici se přiklání např. J.Mukařovský. Někdy je motiv definován jako typická situace, která se může opakovat .
(poznání osoby podle nějaké věci – prsten, bota). Toto vymezení motivu je vhodné pro lit. komparatistiku. Je –li motiv definován jako základní dynamická složka díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí, vstupuje do popředí zájem o to, jak je motiv vybrán s ohledem na začlenění do celku díla a jaká je hodnota motivu v celku díla.
Výběr motivu závisí samozřejmě na záměru autora, na tom, co a s jakým cílem chce čtenáři sdělit, tedy na hlavní ideji díla. Důležitá je také při výběru motivů jejich návaznost a zvolený žánr, který má vymezený okruh motivů.
U motivu se také zkoumá jeho funkce v díle a ve vztahu k vnímateli. Billeskov – Jansen zavádí pojem estetická hodnota motivu. Zaobírá se otázkou, zda existuje mezi motivem a skutečností, kterou motiv vyjadřuje, úzká vazba, aby mohl být považován za koherentní (obecná hodnota motivu), do jaké míry se motiv dotýká čtenáře v aktuální situaci (aktuální hodnota motivu). Billeskov – Jansen se zde však soustřeďuje na motiv jako statický jev, přestože motiv je hlavně složka dynamická.

Základní členění motivů je na hlavní (vůdčí) a na dílčí. Metoda výběru hlavních motivů je nám dobře známa. Čteme–li knihu, podtrhujeme si v textu významná místa, důležité pasáže, k nimž se pak můžeme zpětně vracet.
S výjimkou úvodního a závěrečného motivu poukazuje každý motiv současně kupředu i dozadu. Mnohé motivy však neznamenají změnu stavu. Rozlišují se motivy poukazující k nové situaci a motivy volné. Z tohoto hlediska dělíme motivy na:

• dynamické – dějové, přinášejí změnu stavu, charakteristické pro epiku
• statické – popisné, charakteristické pro lyriku
Toto dělení je důležité zejména z hlediska kompozičního, nikoli obsahového, protože týž motiv může v jednom kontextu plnit funkci motivu dynamického a v jiném zase statického.
Motivu je nadřazen topos = myšlenkové schéma přejímané z jednoho díla do druhého už z období antiky. Topos obsahuje určité ustálené představy. Studium topos je významné pro antickou a středověkou literaturu. Občas je znalost topiky důležitá pro poznání autorova vztahu ke skutečnosti. Oblíbeným topos bylo např. líčení skromnosti (viz prolog k Dalimilově kronice).

Čtenář jako součást struktury literárního díla

Čtenář – přijímač, dekódovatel – je posledním článkem komunikačního procesu. Čtenář je stejně jako autor součástí struktury literárního díla. Místo čtenáře v struktuře liter. sdělení je odlišné než místo autora – ten je reálný, zatímco čtenářova osobnost je potencionálního charakteru. Mezi autorem a čtenářem je vztah interakce. Z tohoto hlediska představuje liter. dílo jakýsi dialog, čtenář je vlastně oslovován.

Včlenění čtenáře do struktury

• dílo napsané na oslavu určité osoby či se k určité osobě obrací – adresát je v díle přímo zobrazen (časté zejména v antice a renesanci). Ve skutečnosti oslavovaná osoba není jediným čtenářem, dílo počítá s širším okruhem čtenářů.
• dílo někomu věnované, zpravidla jde o známou osobnost. I zde adresát vystupuje jako představitel určité skupiny čtenářů.
• zabudování čtenáře do díla ve formě apelu – v textu je přímo osloven (zejména ve starší literatuře).
Nejčastější způsob zabudování čtenáře do díla je nepřímý – je to autorova intence, jeho zaměření na určitý typ publika.


Čtenáře je možno třídit z různých hledisek:

• z hlediska intenzity četby –
• čtenáři, kteří čtou pravidelně, sledují literaturu
• čtenáři příležitostní
• čtenáři důkladní, kteří čtou pomalu, soustředí se na četbu.
• čtenáři povrchní, kteří čtou rychle, zběžně.
• z hlediska obsahového –
• čtenáři hledající poučení, nové poznatky.
• čtenáři hledající zábavu, rozptýlení.
Stejně jako u autora můžeme i u čtenáře rozlišit 2 přístupy: 1)
• psychologický - zaměřen na otázky procesu vnímání liter. díla a psychických dispozic, jaké se přitom uplatňují – tzn. zkoumá se psychická připravenost nebo citlivost čtenářů pro příjem liter. sdělení.
2)
• sociologický – pohlíží na čtenáře jako na produkt prostředí, zkoumá, jaký vliv na čtenáře mají vnější společenské podmínky – hl. prostředí, v němž čtenář žije.