< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Tematická výstavba literárního dílaLiteratura a kýčLiteratura

Literatura a komerce

Vznik, zveřejnění a šíření literárního díla a jeho existence jsou podmíněny psychickými, fyzickými, časovými a materiálními investicemi. Tyto investice nejsou v přímém vztahu k uměleckým kvalitám literárního díla. Skutečností však je, že původci literárních děl usilují o návratnost vynaložených investic, spojenou z pravidla s jistou mírou zisku, a to formou naturální nebo peněžní odměny. Stává-li se literární dílo zbožím, komercializuje-li se, podřizuje se zákonitostem trhu, zejména zákonu nabídky a poptávky.
Hodnota autorova jména i díla je vyjadřována pekuniárně, vyčíslují se finanční náklady na pořízení rukopisu díla a jeho kopií, na autorské honoráře, na výrobu literárního časopisu nebo knižní podoby literárního díla v určitém počtu výtisků, úrovni grafického a materiálního provedení (náklady na grafickou úpravu, ilustrace, papír, tisk a vazbu časopisu nebo knihy), na skladování, distribuci a prodej časopiseckého a knižního nákladu, na udržování časopisu či knihy ve veřejné i soukromé knihovně; v úvahu přichází též antikvární cena publikace a koneckonců i náklady na její zničení.
Komercionalizaci literatury mnozí autoři nesli a nesou s nelibostí; obdobně jako jiní umělci ostentativně opovrhují obchodem s uměleckými díly, třebaže nebo právě protože jsou na něm ekonomicky závislí. Psát „pro peníze“ se považuje za řemeslnou, pokleslou, ponižující literární aktivitu, zatímco skutečná umělecká tvorba má být motivována vyššími ušlechtilými pohnutkami, touhou uplatnit literární talent, radostí z literární tvorby.
Jsou vskutku beletristé píšící pouze z potřeby a touhy slovesně tvořit bez kontaktu se čtenářem, popř. jsou natolik sebekritičtí, že v testamentu odsoudí své literární dílo ke spálení (např. Franz Kafka – za svého života vydal jen několik kratších próz, vykonavatel Kafkovy poslední vůle Max Brod neuposlechl a veškeré jeho dílo vydal). Stejně tak existují autoři, kteří produkují svá početná díla řemeslně, ale s vysokým míněním o vlastním talentu, s plánovitým zřetelem ku vkusu málo vzdělaného čtenáře (např. Vlasta Javořická).
Obvykle bývá rozlišován poeta natus – rozený, tj. talentovaný básník, a poeta doctus – učený básník bez většího talentu, jehož vede k tvorbě filologické vzdělání. Mezi literárním řemeslníkem a tvůrcem je podobný rozdíl jako mezi kameníkem a sochařem.
Dokud neexistovalo autorské právo, byl spisovatel vydán napospas vydavatelům a knihkupcům. Podle římského práva měla kniha toliko cenu psacího materiálu a práce opisovače; literární podvrhy nebyly právně postižitelné. V pozdějších staletích hledali autoři ochranu královských privilegií a panstva, opatřujíce svá díla obšírnými dedikacemi a produkujíce oslavné příležitostné skladby. Po rozšíření knihtisku se autoři dohadovali s tiskaři, nezřídka vydávali svá díla vlastním nákladem a sami je prodávali. Ani dramatik nemohl počítat s odměnami (např. Moliére byl na rozmařilém dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. nebyl placen jako dramatik, ale jako královský tapetář).
Honorář, odměna za literární dílo sjednaná s jeho nakladatelem, je jevem poměrně novodobým. Antické Řecko nicméně živilo své básníky, autory starší literatury zbavovalo existenčních starostí církevní beneficium nebo mnišská kutna (Kosmas byl děkanem kapituly u sv.Víta nebo Francesco Petrarca byl kanovníkem 4 kapitul). Teprve až v renesanci se zrodily literární mecenáši a instituce dvorních básníků.
První literární honoráře se vyplácely v 16. a 17.století překladatelům, autoři se ucházeli o přízeň mecenášů. Za základ pro výplatu honoráře se braly napsané archy, nebo jím byla smluvená pevná částka, později také podíl z tržní realizace knihy.
Vznik autorského práva a masové šíření literatury vynesly některým autorům 19. a 20.století do té doby nebývalé zisky. Zvláště výnosným žánrem se stává román, otiskovaný někdy před knižním vydáním časopisecky na pokračování nebo vydávaný postupně v sešitech.
Autorské zákony jsou výhodné i pro nakladatele, umožňují totiž soudní postih veškerých přetisků a přepracování jimi vydaných děl. Nakladatel usiluje hlavně o autora „kmenového“, o získání výhradních a doživotních vydavatelských práv na dílo úspěšného autora a o bestseller, knihu schopnou dobýt světového, třebaže krátkodobého úspěchu. Zmýlí-li se však nakladatel ve svém odhadu autorovy úspěšnosti, nezřídka krachuje.
Literární proces je ve své recepční fázi ovlivňován vzdělaností a sociálními poměry čtenářských vrstev, tzv. literárních „konzumentů“. Je-li ekonomická situace národa všeobecně bídná, upadá jeho životní úroveň i vzdělanost, koupě knihy se stává nadbytečnou záležitostí, kterou si lidé nemohou dovolit. To zpětně ovlivňuje existenci literární obce. Ekonomické zákulisí tedy tvoří kooperující i konkurující si zájmy a vztahy jeho účastníků, od tvůrců literárních děl, přes jejich nakladatele, výrobce publikací, jejich distributory a prodejce až k jejich nabyvatelům, čtenářům. Tyto zájmy a vztahy by však měly respektovat tisícileté úsilí o dobrou literaturu a krásnou knihu.
Současná komercionalizace literatury vedla k uspořádání konference na téma Literatura a komerce (říjen 1993) v Olomouci. (prof. Jiří Fiala)
Základními pojmy v oblasti komerce jsou: okrajová literatura, komerční literatura, zábavná literatura, kýč, literární brak, triviální literatura, bulvární literatura a konvenční literatura.
Ke stanovení tří rovin z hlediska jejich umělecké hodnoty dospívá např. Gero von Wilpert, který stanovil stupnici vysoká (umělecká) literatura, zábavná literatura a triviální literatura. K podobným závěrům došel i Josef Hrabák, přidal ovšem ještě jednu rovinu : vedle literatury umělecké, zábavné a triviální zavedl ještě literaturu konvenční.
Uměleckou literaturu chápe jako tvorbu, která hledá nové možnosti výrazové i tematické, zábavnou literaturu ztotožňuje s literaturou komerční, považuje ji za produkci umělecké literatury ovšem pro širší pospolitosti. Je to druh literatury, který zachovává a úzkostlivě udržuje všechno, co se líbí, takže nadbíhá vkusu, a tím zpomaluje literární vývoj. Na nejnižší hodnotový stupeň staví literaturu triviální, kterou ztotožňuje s literaturou bulvární a s kýčem.
Potíže nastávají ve chvíli, kdy se mají stanovit charakteristiky jednotlivých rovin. Z hlediska celého literárního vývoje nelze opomenout fakt, že ve starší české literatuře k umělecké tvorbě patří díla s tradičním charakterem a která by nyní Hrabák jistě zařadil k tvorbě konvenční. Snaha o svébytnost autorského projevu byla považována za projev nevzdělanosti autora.
Ještě výraznější problémy nastávají, když máme charakterizovat pojem zábavná literatura. Vyvolává to předpoklad, že umělecká ani triviální literatura není zábavná, že existuje jen jeden typ literárních projevů, které mají rysy zábavnosti. Rys humornosti ovšem nelze považovat za hodnotící kritérium.
U literatury komerční je to ještě horší – komerční aspekty se nacházejí nejen u literatury triviální, ale i u literatury umělecké. Je nutno si uvědomit, že chápání komerční literatury jako nakladatelské produkce levných tisků je zjednodušující. Literatura je zbožím v celém svém vývoji. V obecné rovině těžko stanovíme hranici, za níž je dílo jen zábavné nebo jen komerční.
S pojmem okrajová literatura je to podobné. Lze ho spojovat s umělecky málo náročnou literaturou, ale jako okrajová díla mohou být chápána například díla experimentální, jejichž umělecká hodnota v dané vývojové etapě je sice nesporná, ale která zůstávají stranou zájmu publika.
Pojmy literatura zábavná, komerční a okrajová jsou příliš mnohoznačné na to, abychom je mohli využít jako stavební prvky pojmosloví při zkoumání vztahu literatury a komerce. Jsou pouze dva prvky, které jsou snadno vymezitelné, a to pojmy umělecká a triviální literatura.
Jako uměleckou literaturu chápeme takovou tvorbu, jejíž primární funkcí je zprostředkování estetických a myšlenkových hodnot. Gero von Wilpert se pokusil u triviální literatury vymezit její znaky: využití pseudonymu autora, zpracování na základě schématu, týmová spolupráce, estetická bezcennost, romantické kulisy, prestižní prostředí a obecná přístupnost jazyka se stereotypními obraty. Bulvární či brakovou literaturu chápe jako jednu ze součástí triviální literatury. Poněkud jinak charakterizuje triviální literaturu Hrabák, vymezuje tyto znaky: zaměření na laciné dějové efekty, výjimečné charaktery, snaha autora působit primitivními prostředky na city. Zařazuje sem tvorbu z první poloviny 20.stol. – westerny, poměrně primitivní detektivky, čtení pro ženy, ve druhé polovině 20. stol. pak science fiction, thriller, horor a pornografická literatura. Při definici triviální literatury se musíme opřít o méně dobově vázané znaky. Za prvotní z nich považujeme snahu autora dosáhnout co nejširšího ohlasu díla, autor vychází vstříc pokleslému vkusu širokého publika, vytváří text, jehož vnímání klade na čtenáře co nejmenší požadavky. Přesně vystihuje představu čtenáře o tom, v jakém světě by chtěl žít a jaký by chtěl být. Tento druh literatury uměleckou hodnotu pouze předstírá a jde o kýč.
Jinak je tomu u brakové literatury – ta nepředstírá umělecké hodnoty, ale zaměřuje se na jediné: na uspokojení požadavků širokého publika na senzačnost, na uspokojení pudové stránky jeho psychiky a na minimální zatížení jeho intelektu.
Umělecká literatura má vždy oblast tvorby tradiční a avantgardní (experimentální), dále oblast literatury triviální = ta se skládá z kýče, který záměrně budí zdání umělecké hodnoty, a braku, který plní jiné funkce nežli umělecká literatura, upouští dokonce i od předstírání jakékoliv estetické hodnoty. V postmoderním období vývoje umění lze zaznamenat tendenci ke stírání hranice mezi triviální a uměleckou literaturou ve využití postupů a žánrů v mnohem větší míře než kdykoliv předtím. Musíme právě proto souhlasit s pojetím Gera von Wilperta, který soudí, že triviální literatura se objevuje ve všech žánrech, tj. v těchž žánrech jako literatura umělecká.
Obecnější závěry vyplývající z předchozí pojmové analýzy:
  • Umělecká i triviální literatura pracují se shodnými žánry a do jisté míry mohou užívat shodné postupy
  • Chápání triviální literatury jako okrajové a umělecké literatury jako centrální je přijatelné z hlediska hodnoty, neplatí však z hlediska čtenářského zájmu (žánrová varianta, považovaná za triviální, se může dostat právě do centrálního proudu literárního vývoje)
  • Komerčnost nemůže být jednoznačně spojována pouze s triviální literaturou, i když právě v této oblasti vystupuje výrazněji do popředí
  • Hranice uvnitř literárního vývoje mezi tvorbou uměleckou a triviální literární produkcí, mezi literaturou centrálního literárního proudu a literaturou okrajovou jsou málo zřetelné, a proto je nutno pracovat s těmito pojmy velmi opatrně.
  • Tuto hranici nelze vést mezi triviální a uměleckou literaturou, protože obě oblasti jsou příliš těsně propojeny, ale mezi uměním a neuměním
  • závěr: není třeba bát se komerce. Bát se máme špatné, umělecky nehodnotné literatury a tu můžeme najít jak mezi díly tzv. umělecké literatury, tak v triviální literatuře (zde ještě ve větší míře)
V posledních letech jsou puncem komerce označovány především knihy Michala Viewegha nebo Haliny Pawlovské, jsou zárukou zábavy a většinou se stávají bestsellerem. Mohou to být i knihy Ireny Obermannové (Příručka pro poslušné ženy, Matky to chtěj taky) a také knihy, které následují po uvedení úspěšného seriálu (Pojišťovna štěstí, Rodinná pouta I-III).



Přidal: jenikkozak 29. 7. 2009
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1599
Zhlédnuto: 3937 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Tematická výstavba literárního dílaLiteratura a kýčLiteratura