Literatura a kýč

Poznání obrazu může způsobit, že budeme okolní svět vnímat jako krásnější. Umělec transformuje téma svého zobrazení takovým způsobem, že výsledný obraz evokuje cosi, čeho bychom si nevšimli, cosi, co jsme předtím nepociťovali.
Když na plátnech malířů rozeznáváme zobrazená témata, spontánně se nám vybavují prožitky a asociace, které jsou s těmito tématy spojeny. Běžné asociace vztahující se k tématu jsou z paměti vyvolány, jakmile toto téma v obrazu identifikujeme. To platí o všech druzích obrazů. Když odcházíme z výstavy význačného umělce, svět, do kterého vcházíme, není totožný se světem, z něhož jsme přišli, vidíme všechno jinak. Obohacení o transformace asociací lze dosáhnout různými způsoby. Surrealismus například využívá napětí mezi zobrazenými předměty, jejichž detaily a způsob provedení svým naturalismem působí uklidňujícím dojmem, a jejich kombinací, která je zpravidla svou nepřirozeností znepokojující. Impresionisté nám rozložením objektu do fragmentujících tahů štětce a nesouvislých skvrn čistých prizmatických barev a zdůrazněním okamžitosti měnících se efektů dopadu světla nejen obohatili naše asociace, pomohli nám též vnímat okolní svět intenzivnějším a vytříbenějším způsobem. Standartní asociace mohou být obohaceny i tím, je–li nám zobrazený objekt reprezentován z neobvyklého zorného úhlu který akcentuje některé jeho opomíjené aspekty.
Způsoby jakými obrazy obohacují standardní asociace, mohou být různé. Kýč však do této kategorie nepatří. Nevyužívá totiž možnosti rozšíření a prohloubení výrazového potenciálu, zdůraznění jedinečných aspektů, interpretace a inovace. Asociace vztahující se k zobrazenému předmětu nejsou kýčem ani zostřeny, ani obohaceny, či jinak transformovány. Zatímco umění naši smyslovou zkušenost světa zintenzivňuje, kýč ji uspává. To, co v kýčovitém obraze vidíme na první pohled, je vše, co v něm lze vidět. S určitým zjednodušením můžeme říci, že pokud by k obrazům byly připevněny slovní jmenovky „smutný klaun“, „plačící dítě“ mělo by pro kýč platit následující pravidlo: asociace vyvolané obrazem budou v podstatě stejné jako asociace vyvolané jmenovkou.
Dostáváme se tak k definici obrazového kýče:
  • Kýč zobrazuje objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné anebo které mají jasný emocionální náboj.
  • Tyto objekty a témata musejí být okamžitě identifikovatelné.
  • Kýč neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.
Každá z těchto podmínek je nutná – pokud malíř nesplní kteroukoli z nich, nepovede se mu kýč. Splní-li všechny, vytvoří kýč. Pojetí kýče musí být dostatečně flexibilní, neboť jeho použití v různých historických obdobích a v různých společnostech se mohou podstatně lišit. To, co dnes nazýváme kýčem, nebylo třeba za kýč považováno před sto lety nebo ve společnosti, která se od naší kultury liší. Dnešní a včerejší kýč, právě tak jako kýč zdejší a tamnější, se mohou též značně lišit.
Podívejme se na první podmínku, týkající se emocionálního náboje zobrazeného tématu – může být v různých společnostech různé. Obrázek štíhlé, dlouhonohé, obnažené dívky hrající na housle na mořském břehu, nám tuto podmínku splňuje. V západní civilizaci bude tudíž považován za typický kýč. U Beduínů, kde je podmínkou pojetí ženské krásy určitá tělnatost, však tento obrázek žádoucí emocionální efekt vyvolá.
Co se týká druhé podmínky, tak okamžitá identifikovatelnost zobrazeného tématu závisí na tom, do jaké míry jsme zvyklí na danou zobrazovací konvenci. Radikálně nové způsoby provedení identifikovatelnosti ztěžují.
Třetí podmínka je také kontextuálně podmíněna. Zdali obraz obohatí naše asociace vztahující se k zobrazenému tématu, zdali nám oněm „řekne“ něco nového, závisí na tom, co o něm víme.
Líbivost kýče spočívá v emocionálním náboji jeho lehce identifikovatelného tématu, ke kterému jsme pozitivně naladění. Kýč je bytostně parazitní, jako takový krásu nevytváří. Jeho líbivost není způsobena jeho estetickými kvalitami, ale jeho emocionální vlezlostí. Seriózní umělci se dnes zpravidla vyhýbají citově nabitým tématům. Pravý umělec nemá zájem o předem zaručený efekt.
Rozlišení mezi estetickou a uměleckou hodnotou spolu s explikací logické struktury estetických hodnotových soudů ukazují, že kýč postrádá jak hodnotu uměleckou, tak i hodnotu estetickou. Kýč se zásadně liší nejen od umění kvalitního, ale i od prací průměrných a podprůměrných. Rozdíl mezi kýčem a uměním není tedy jen kvantitativní, ale i kvalitativní. Proto je kýč nutno pojímat jako kategorii diskontinuální s jinými druhy estetických či uměleckých neúspěchů. Od špatného umění dělí kýč jeho transparentnost, která vyplývá z nedostatku estetické intenzity. Kýč totiž postrádá právě tu vazbu k specifickým vlastnostem svého provedení, která je umění (ať kvalitnímu či průměrnému) bytostně vlastní.
Explikace estetické intenzity jako vztahu mezi esteticky významnými alteracemi ukázala, že hlavní defekt kýče spočívá ve zvláštním druhu redundance jeho konstitutivních prvků. Kromě rysů, které tvoří jeho kýčový efekt, jsou jeho specifické vlastnosti téměř bez omezení volitelné. Nejde však o nadbytečnost v jednoduchém slova smyslu. Specifičnost jeho rysů je redundantní v tom smyslu, že tyto rysy jsou zaměnitelné s velkým množstvím alternativ. Kýč tudíž, obrazně řečeno, odmítá přijmout zodpovědnost za specifickou partikularitu svých prvků. Přitom jsou však tyto prvky tak specifické, jak jen mohou být. Toto je podstatou klamu kýče. Přestože kýč má všechny formální vlastnosti uměleckého díla, neplní jeho funkci.
Kýč je zde tudíž pojímán jako transparentní znak, jehož úspěch je zcela závislý na jeho referenciální funkci. Jeho efekt nezávisí na specifických kvalitách znaku samého, ale na tom, co označuje. Typický konzument kýče se, obrazně řečeno, dívá skrze znak přímo na jeho referenta. Myslí si, že se mu líbí, a že jej označuje pro jeho estetické vlastnosti, co na něj však skutečně působí, je citový náboj tématu. Kýč soustřeďuje pozornost na téma samo, nikoli na jeho provedení. Na rozdíl od skutečného umění jde zde CO na úkor JAK.
Lze tedy považovat symbolickou funkci kýče za funkci estetickou a jeho líbivost za přitažlivost estetickou? Postrádá-li kýč jak hodnotu uměleckou, tak i hodnotu uměleckou, je zřejmé, že jeho přitažlivost nemůže pramenit z jeho estetických kvalit.
Závěr, že kýč není de facto esteticky funkční, lze též podpořit závěry Nelsona Goodmana, který upozorňuje, že „zdůraznění transparentnosti uměleckého díla, tj. důraz na primárnost znaku vůči tomu, co označuje“ je jednou z nejdůležitějších charakteristik estetické funkce. Goodman vysvětluje, že to, co je specificky estetické ve vlastnostech uměleckého díla je, že: „Tyto vlastnosti soustřeďují pozornost více na samotný znak, než na to, co označuje. Nemůžeme se prostě dívat skrze znak na jeho referenta, jako je tomu například u dopravních světel. Musíme stále věnovat pozornost symbolu samotnému.
Kýč sice není znakem tak transparentním, jako jsou dopravní světla, nicméně je jasné, že kritéria estetické funkce nesplňuje. To jej odděluje od kvalitních uměleckých děl stejně jako od prací průměrných a podprůměrných. Nemůže tudíž být chápán jako pokračování průměrného umění, jako dílo, které je jen horší než díla jiná.
Závěry ve vztahu ke kýči v malířství, mají svou obdobu i v jiných uměleckých disciplínách. Ten samý druh transparence, který je charakteristický pro kýč malovaný, se projevuje i u kýče literárního. Jeho nezávislost na specifických vlastnostech provedení, kterou lze u vizuálního kýče demonstrovat například s poukazem n zaměnitelnost barev, lze ukázat u literárního kýče s poukazem na jeho odolnost vůči parafrázi. V souvislosti s hudbou, architekturou a abstraktním uměním vůbec jsme viděli, že kýč je možný i tam, kde nejde o reprezentaci. Kýč může parazitovat nejen na emocionálním náboji zobrazeného tématu, ale i na designu úspěšných uměleckých děl. Kýč může být považován za negaci umění a umění za negaci kýče. Kýč hraje ve vztahu k umění roli Antikrista. Umění pak můžeme definovat jako snahu o překonání kýče.



Přidal: jenikkozak 29. 7. 2009
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1167
Zhlédnuto: 3396 krát