< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >14. století – literatura vrcholného středověkuHumanismus a renesanceLiteratura

Literatura doby husitské

Na konci 14. století dochází k šíření češtiny jako literárního jazyka, píšou se i teologická pojednání. Vrcholným projevem je první úplný překlad Bible do češtiny. Vzrůstá zájem o křesťanské otázky.

Po smrti Karla IV. se vyhrocují rozpory mezi společenskými vrstvami a skupinami. Život byl poznamenán velkou morovou epidemií, která byla od roku 1370. Zásady křesťanské morálky byly překrývány bojem o moc – mezi lidmi je více hamižnosti. Tato situace se odráží v církvi – snahy o nápravu církve, snahy o návrat k původní podobě křesťanství. Vzniká husitství jako projev úsilí směřujícího k nápravě církve a společnosti.

Předchůdci Husovi

Tomáš Štítný ze Štítného
Konrád Waldhauser – německý augustinián, kázal německy i latinsky, k jeho posluchačům patřil český patriciát a okruh pražských studentů, kterým věnoval svou sbírku kázání Postila studentů svaté univerzity pražské.
Jan Milíč z Kroměříže – český kazatel, vzdal se místa v královské kanceláři, své postoje realizoval životem v chudobě, čímž si získal širší okruh posluchačů. Vytvořil sbírku kázání Abortivus – (Nedonošený plod)
Matěj z Janova – píše latinsky – Pravidla Starého a Nového zákona
Lidoví kazatelé – patřili k Milíčovým žákům, soustřeďovali se kolem Betlémské kaple – jejich tvorba se šířila ústně, proto naše informace o ní jsou omezené.

Právnická literatura

Ondřej z Dubé

Práva zemská česká – usiloval o omezení rostoucí moci panstva a o posílení moci krále. V jeho díle doznívaly politické koncepce rozkvětu českého státu v době vlády Karla IV.

Jan Hus

1371 – 1415
Pocházel z jihočeského Husince u Prachatic. Vzděláním patřil k univerzitnímu prostředí, pro své myšlenky si získal široký okruh vzdělanců z lidových vrstev, měšťanstva, šlechty i inteligence.
Vystudoval na Pražské univerzitě – bakalář svobodných umění a teologie, roku 1396 se stal Mistrem svobodných umění.
Roku 1401 byl vysvěcen na kněze. Působil i jako rektor Pražské univerzity. V roce 1409 se jako rektor Karlovy univerzity zasadil u Václava IV. o vydání Kutnohorského dekretu, kterým univerzita byla počeštěna. Němečtí pedagogové a studenti na protest opustili Prahu – tím se snížila prestiž univerzity.
Psal hlavně latinsky.
Od roku 1402 – kazatelské působení v Betlémské kapli – vystupoval proti špatnostem v církvi, odmítal touhu kněží po majetku, kritizoval rozmarnost zámožného panstva. Kázání strhovala široké vrstvy obyvatel, protože reagoval na nejsoudobější problémy. Vystupoval stále ostřeji – zesílily se útoky církve. Odpor vzbudil požadavek chudoby a obhajoba Viklefových knih – Jan Viklef – John Wycklif – anglický profesor Oxfordské univerzity – jeho názory byly v Čechách příznivě přijímány, dokazoval, že církev se odchýlila od učení prvních křesťanů, za jediný znak příslušnosti k církvi pokládal vzorný život, hlavní příčinu v úpadku církve viděl v hromadění majetku. Základem křesťanské nauky má být podle něho jen Bible, ostatní jsou jen výmysly kněží. Roku 1410 nechal pražský arcibiskup zkonfiskovat jeho knihy.
1412 vyvrcholilo napětí mezi Husem a jeho odpůrci. Papežův pověřenec zorganizoval v Praze prodávání odpustků.
Hus svými vystoupeními vyvolal pouliční nepokoje – způsobily, že byl dán do klatby a nad Prahou byl vyhlášen interdikt – byly zakázány církevní obřady. Hus ztratil podporu krále Václava IV. Opouští Prahu a uchyluje se na venkov na Kozí hrádek a na Krakovec. Tam psal česká díla a kázal venkovskému lidu.
1414 byl vyzván, aby se dostavil před církevní sněm do Kostnice, pozvání přijal, byl tam uvězněn, měl přiznat, že jeho myšlenky jsou kacířské, měl odvolat a podřídit se autoritě církve. Byl obviněn i z názorů, které nehlásal. Koncil odsoudil jeho spisy jako kacířské a jako kacíř byl 6. července 1415 upálen.
Po roce byl upálen i jeho přítel Jeroným Pražský – evropský učenec. O Husových osudech v Kostnici nechal podrobnou zprávu jeho žák Petr z MladoňovicZpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, která byla záhy přeložena do češtiny.
Dílo Mistra Jana Husa je spjato s jeho působením na univerzitě i s kázáním v kapli Betlémské. První skupina spisů je odborně teologických – psány latinsky.
O církvi
(1413), opíral se o Viklefovo učení – souhrn kritických názorů na církev, toto dílo se stalo podkladem obžaloby proti Husovi v Kostnici.
Knížky o svatokupectví
Jeden z jeho nejútočnějších spisů, reagoval na prodej odpustků, je kritizován, je brán jako úpadek soudobé církve, odsuzuje obsazování církevních úřadů za peníze a braní poplatků za náboženské úkony, kritizuje soudobou společnost.
Výklady Viery, Desatera a Páteře
(1412), úvahy o otázkách mravního života, podmět ke kritice společnosti, autor vylíčil zkázu mravů, kritizuje i sám sebe.
O šesti bludiech
(1413)
Postila
Výklad – „Postila, to jest výklad svatých čtení nedělních“ – vznikla v době, kdy bylo Husovi znemožněno kázat. Velký sborník kázání napsaný pro knižní účely. Postila je z latinského „post illa verba“ – „po oněch slovech“ – kázání následovalo po slovech evangelia jako jejich výklad – obvykle dokládán příklady z denního života – názorný obraz doby i života lidí.
Listy
Psal česky i latinsky svým přátelům a prostým lidem. Cenné jsou jeho listy vzniklé v Kostnici.

Hus zasáhl do vývoje spisovné češtiny – snažil se přiblížit jazyk svých spisů hovorové řeči, všímal si čistoty jazyka, zavedl diakritický pravopis.
Hus složil české duchovní písně, dával je zpívat při svých kázáních, posluchačům vštipoval zásady křesťanství – Bůh nečiní rozdíly mezi lidmi. Prostému lidu přizpůsobil i jazyk svých vystoupení – psal i kázal ve středočeském nářečí, nepoužíval zastaralé tvary aorist a imperfektum. Vyhýbal se slovům cizího původu, hlavně německým. Přispěl k psaní literatury v národním jazyce.
Husova smrt sjednotila národ k odporu proti církvi. Nejrevolučnější byla městská chudina vedená Janem Želivským.
Kazatelé kázali o blížícím se konci světa a novém uspořádání společnosti bez bohatých a chudých.
Bylo zde chiliastické hnutí – podle slov kazatelů se měli zachránit jen ti, kteří se shromáždí na osamělých místech, aby vyčkali Kristova příchodu.
Střediskem husitských radikálů se stalo město Tábor.
Zlidovění, úzké sepjetí se společenským bojem, díla byla časově zaměřena, z literatury mizí postava světce a rytíře, ztrácejí se útvary neodpovídající dobovým představám – mizí legenda, rytířský epos a drama. Rozvíjí se duchovní píseň s aktuálním obsahem, rozvíjí se satira, kroniky, historické zpěvy. Kroniky zachycují současnost. Objevují se traktáty – učené pojednání o náboženských otázkách, později i pojednání z filozofie, estetiky…
Rozvíjejí se polemiky, postily, rozvíjí se lidový zpěv – vznik nových písní k agitaci – měly obsah náboženský s politickým podtextem.

Jistebnický kancionál – sborník, dochovala se i píseň Kdož jsú boží bojovníci.

Husitská poezie

V poezii se řeší politické a náboženské otázky. Skladby jsou obsaženy ve sborníku Budyšínský rukopis – Žaloba Koruny české, Porok Koruny české, Hádání Prahy s Kutnou Horou. První dva oddíly se obracejí proti Zikmundovi a českým pánům, kteří si ho zvolili za krále bez souhlasu Prahy. Třetí skladba je nejvýznamnější – Praha v podobě krásné ženy symbolizuje oblíbenou formu sporu, naplňuje ji časovou látkou. Kutná Hora v podobě nevzhledné ženy hájí církev a Kostnický koncil. Báseň měla získat kolísavé vzdělance pro husitskou věc.
V německé a mezinárodní veřejnosti se husité obraceli ve spisech latinských – Vavřinec z Březové (1370 – 1437) napsal Báseň vznešené koruny české – oslavil jí vítězství husitů u Domažlic, patří k významným dílům husitské poezie; je i autorem Husitské kroniky – vypráví o událostech z let 1414 – 1422.
Dochovaly se i některé překlady Bible – první kompletní z počátku 15. století – byla nejčtenější knihou.
Husitství zasáhlo do našeho kulturního i společenského života. Čeština se stala řečí veřejných listin, soudních jednání, vytlačila latinu – naše země se dostává do izolace od zbytku Evropy.

40. léta – konec 60. let 15. století

Mají ráz přechodné doby. Zmenšena byla původní tvořivost. Autoři navazují na dobu předhusitskou, udržují se útvary typické pro husitství – kázání.
Byly boje mezi kališníky a Tábority a odezvy na novou Jednotu bratrskou.
Pokračuje záliba v cestopisech.

Petr Chelčický

(1390 - 1460)
Svobodný sedlák nebo zeman. Většinu života strávil v jihočeských Chelčicích. Měl blízký vztah k lidu. Ke vzdělání se dostal sám – četbou Bible, knih Štítného a Husa, četl překlady děl cizích reformátorů.
Podle něho zdrojem vyšších hodnot je tělesná práce, proto by se jí měl zabývat každý člověk. Měl rezervovaný vztah k vyššímu vzdělání – myslel, že prohlubuje propast mezi společenskými vrstvami. Ostře útočil proti katolické církvi, řídil se typickými zásadami lásky a odporování zlu. Věděl, jaké strádání přináší války, proto odmítal násilí a prosazoval myšlenku, že oprávněný je jen boj duchovní – tyto názory publikoval v knize O boji duchovním
O trojiem lidu řeč – zaměřeno proti středověkém rozdělení společnosti na stav rytířský, kněžský a robotní, hlásal rovnost.
Postila – úvahy psané formou kázání. Problémy vidí ostřeji než Hus – kněží se prý starají jen o hromadění majetku a život bohatých je jen životem lenochů Sieť viery pravé – nejdokonalejší jeho dílo, sítí míní církev a pravou křesťanskou víru, jíž se lidé zachraňují z hříchů jako ryby z moře. Hlavními ničiteli sítě byli papež a panovník. V první části sleduje zesvětštění církve – ukazuje, jak je církev v rozporu s křesťanskou naukou. Ve druhé části zkoumá, jak společenské vrstvy přestupují zásady křesťanství.
Stojí na straně rolníků a řemeslníků proti privilegovaným stavům, kritizoval vysoké feudály i měšťany, města jsou podle něho zdroj zkázy, spravedlivou společnost tvoří jen lidé tělesně pracující. Stát je zřízení pohanské, dočasně nezbytné. Odmítal válku i obrannou. Předběhl svými myšlenkami daleko svou dobu.

Vznik původních českých cestopisů obnovil styk s Evropou.
Václav Šašek z Bířkova: Dění o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a Blatné z Čech až na konec světa – Podklad Jiráskovy knihy – Z Čech až na konec světa. Původní zpracování se nedochovalo.

Jednota bratrská

V polovině 15. století vznikla skupina, která chtěla žít podle Chelčického. 1458 se usadila pod vedením mnicha Řehoře, zvaného Krajčí, ve vsi Kunvald u Žamberka ve východních Čechách na panství Jiřího z Poděbrad, pobyt jim vyjednal arcibiskup Jan Rokycana. Všichni tělesně pracovali, nedbali o vyšší vzdělání, odmítali vojenskou službu, soudy i účast ve veřejném životě, navzájem si říkali „bratři a sestry“, za jediné pravidlo uznávali Bibli, později si zvolili kněze – založili samostatnou církevní organizaci – Jednotu bratrskou – tu pronásledovali kališníci i katolíci, to ale nezlomilo vyznavače jejího učení, později mezi nimi vznikly spory, má-li se trvat na zásadách Chelčického – většina Jednoty i s příslušníky z měšťanstva a šlechty se odpoutávají od Chelčického a kladně se staví ke vzdělání – zakládají školy, rozvíjí se literární činnost. Členové Jednoty bratrské se během 16. století stali významnými nositeli kulturních a vzdělávacích snah – přispěly k tomu myšlenky humanismu z jiných zemí.




Přidal: jenikkozak 23. 11. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1614
Zhlédnuto: 4449 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >14. století – literatura vrcholného středověkuHumanismus a renesanceLiteratura