Stavba věty jednoduché

·  př. – Malá Věrka a Honzík od sousedů trhali včera u potoka žluté blatouchy. – věta jednoduchá, rozvitá, dvojčlená, oznamovací; část podmětová – Malá věrka a Honzík od sousedů, část přísudková – trhali včera u potoka žluté blatouchy;

·  syntaktické vztahy - vztahy mezi větnými členy ve větě nebo mezi větami v souvětí či souvislém textu

·  syntaktická = skladební dvojce – dvě slova, která k sobě významově i mluvnicky ve větě patří

·  základní syntaktická dvojce – spojení podmětu a přísudku, základ dvojčlenných vět

·  ostatní syntaktické dvojce – člen řídící a závislý

 

·  syntaktické vztahy významové:

o   v syntaktické dvojci:

§     přisuzování – meti přísudkem a podmětem – vztah vyjádřen shodou

§     určování – vztah mezi členy ostatních dvojic ve větě – člen závislý zpřesňuje význam členu řídícího

o   v syntaktické skupině:

§     spojení dvou či více členů v téže větněčlenské platnosti – členy jsou na sobě nezávislé

§     přiřazování:

·    mezi několikanásobnými větnými členamy - vztah slučovací (Věrka a Honzík), stupňovací (bylo teplo, ba už horko), odporovací (mluvil skromě, ale přesvědčivě), vylučovací (peníze nebo život), důvodový, příčinný (nepřipravené, neboť nepřipravené představení), důsledkový ( nepřipravené, proto neúpěšné představneí)

·    spojování několika přísudků – společný rozvíjející větný člen (Půjčoval si a četl knížky), oba jsou holé (Pes štěká a dovádí), přísudky mohou mít společnou sponu (Eva je pilná a svědomítá.), obě části mohou být rozvité (pes stále štěká a nebezpečně dovádí.)

·    mezi hlavními větami v souvětí souřadném – vztah slučovací (Po bouři se vše uklidnilo a ani lístek se nepohnul.), vylučovací (Zítra půjdeme na procházku nebo navšívíme výsavu.)

§     přistavování (=apozice):

·     označení téhož jevu dvojím způsobem

·     substantivní - přístavek vyjádřen podstatným jménem (Přijeli do Prahy, hlavního města České republiky.

·     adjektivní – přídavným jménem (Byl slušný, neschopný hrubosti.)

·     adverbiální – příslovcem (Jednal bezchybně, perfektně.)

·     připojuje se výrazy a to, tj., tedy, totiž, nebo jen čárkou

·     význam: hodnotící (Jan Neruda, významný český spisovatel), shrnující (Otec, matka a děti, zkrátka celá rodina, odjeli na dovolenou), zpřesňující (tím trpí ryby, zvlášť pstruzi), výčet (Uklidila celý byt, tj. oba pokoje, kuchyň, předsíň)

·     rozvitý, několikanásobný (Jan Neruda, básník a prozaik)

·     Jan Neruda, město Praha, chudák děda – určujeme ve větě jako přístavek nebo nominativ jmenovací

·  formální vyjadřování syntaktických vztahů:

o   v syntaktické dvojci:

§     schoda: člen závislý se shoduje se členem řídícím v pádě, čísle, rodě, osobě (Malá Věrka)

§     řízenost: člen řídící určuje pád závislého členu (Trhali blatouchy)

§     přimykání: tvar závislého členu není určován členem řídícím, přívlastek neshodný (Dům u nádraží)

o   v syntaktických skupinách:

§     vztah souřadící (Otec a matka)

§     vzrah podřadící (Otec s matkou)

 

 

Větné členy

 

·  základní (podmět a přísudek) a rozvíjející (předět, přívlastek, doplněk, přílovečé určení)

·  každý může být holý, rozvitý, několikanásobný

·  základní:

o   podmět:

§     nezávislý na jiném větném členu

§     shoduje se s přísudkem

§     vyjadřuje původce děje (Petr jde.) nebo nositele činnosti (Listí se zelená.), nositele vlastnosti (Obraz je krásný.), nositele stavu (Všichni jsou zdrávi.)

§     vyjádřen podstatným jménem, přídavným jménem (Nemocný si šel lehnout.), zájmenem, číslovkou (Moho lidí nepřišlo.), infinitivem (Pomáhat je lidské.), příslovce (Výborně se neslo sálem.)

§     podmět může být nevyjádřený, nebo všeobecný (Hlásili to v rozhlase.), neurčitý (To chumelí.)

§     zájmeno st dává při důrazu (Ty tam nepůjdeš!), nedo kontrastu (Já bych to neudělal, ale on ano.)

o   přísudek:

§     nezávislý na jiném větném členu

§     shoduje se s podmětem

§     vyjadřuje děj, činnost, vlastnost, stav

§     vyjádřen slovesem, jménem (podstatným nebo přídavným)+ sponovým slovesem, jmenný beze spony, sponou – být, bývat, stát se, stávat se

§     být zároveň i slovesem plnovýznamovým ve významu existovat (Před vchodem je záhon růží.)

§     může být vyjádřen modálním slovesem + infinitivem významového slovesa (muset, moct, chtít)

§     nebo fázovým + infinitivem, udávají počátek, průběh nebo konec děje

§     infinitiv určujeme jako část přísudku

§     přísudek neslovesný (Sliby chyby., Vzduch zdarma.)

§     může být vyjádřen i citoslovcem (Myš šup do díry.)

·  rozvíjející:

o   přívlastek:

§     závisí na podstatném jménu

§     shodný, neshodný

§     shodný - vyjádřen přídavným jménem, číslovkou, před podstatným jménem (antepozice), nebo za (postpozice)

§     neshodný – za podstatným jménem, v pádě prostém – bez předložky (Krásy hor.), s předložkou (Lyžaři z Prahy.), vyjádřen i infinitivem (Touha vyniknout.), příslovcem (Místo nahoře.)

o   předmět:

§     závisí na slovese (napsal dopis) nebo na přídavném jménu (schopný všeho)

§     ptáme se na něj pádovými otázkami kromě 1. a 5.

§     nejčastěji vyjádřen podstatným jménem v pádě prostém nebo předložkovém (Těším se na prázdniny.), vyjádřen také zájmenem (Viděl jsem ho.), infinitivem (dovede hospodařit)

§     nejčastěji ve 4. pádě

§     přílovečné určení má přednost před předmětem při určování

o   příslovečné určení:

§     závisí na slovese (pracoval dlouho), na přídavném jménu (Uskutečněný podle přání.), na příslovci (vypadá velmi dobře)

§     času, místa, způsobu, míry, podmínky, příčiny...

§     vyjadřuje různé okolnosti, děje a vztahy

§     vyjádřeno příslovcem (šel rychle), podstatným jménem (neomc trvala týden)

o   doplněk:

§     závisí zároveň na slovesu a podstatném jménu – to je v podmětu nebo předmětu

§     vyjádřen přídavným jménem (Otec se vrátil z práce domů unavený., Spatřili řidiče zraněného.), vyjádřen číslovkou (Petr doběhl do cíle první.), zájmenem (Zůstal sám.), přehodníkem (Hledal baterku chtěje ji posvítit.)

§     musí záviset na slovese plnovýznamovém