< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Nejstarší literární památkyStředověká literaturaLiteratura

Antická literatura

Řecko a Řím měly dobré podmínky pro rozvoj literatury – mírné klima, zeměpisnou polohu na břehu Středozemního moře – rychlý hospod. a společenský život. Tyto národy navazovaly kontakty se starověkými civilizacemi Asie a Afriky.
Umělecká slovesnost se člení do spousty druhů a žánrů. Mimořádný význam měla v Řecku hudba, která byla s tancem, zpěvem a gymnastikou základní složkou výchovy. V době homérských eposů byl oblíbený zpěv za doprovodu kithary – koncertní nástroj. Mýtický byl pěvec Orfeus. Řekové ctili světlo jako symbol života. Známý je mýtus o Prométheovi – ukradl na Olympu oheň, ale byl to i zloděj písma a řemesel. Řecko se vzdělaností stalo jedním ze zakladatelů evropské civilizace. Docházelo k velkému rozvoji slovesného umění – v různých dílech jsou místa si podobná či shodná – topoi – jsou charakteristická zvlášť pro začátky římské literatury.

Řecká literatura

Slovesná literatura starověkého Řecka vyrůstala jako slovesná kultura starověkých národů z mýtů – smyšlený příběh, chápán jako skutečný. Řekové spojovali původní vznik a existenci člověka se zvířecí říší. V další období začali bohy antropomorfizovat – na jejich místa dosazovali ne zvířata ale lidi. Připisovali jim kladné i záporné lidské vlastnosti. Představu o řecké mytologii podávají nejstarší památky z 8. až 7. století př. n. l. – eposy Illias a Odyssea – epické skladby původně jen v ústním podání. Uchovávali je a tradovali vypravěči pěvci – Aoidi, přednášeli je rabsódi. Nejznámější je historicky dochovaný řecký básník Hésiodos – 4. stol. př. n. l. – spořádal je do dvou veršovaných vyprávění – eposů – byly zaznamenány písmem. Za jejich autora je považován Homér.

Illias

Rozsáhlá skladba – přes 15 000 veršů, zachycuje 51 dní 10. roku trojské války. Základem děje je spor hlavního velitele řeckých vojsk Agamemnona s Achileem, jemuž Agamemnon odebral zajatkyni Beiseovnu, kterou Achiles dostal od vojska jako dar z kořisti. Achileus se rozhněval a odmítl dál bojovat. Jeho přítel Patroklos ho prosil, aby mu půjčil svou zbroj. Trojané se domnívali, že se Achieus vrátil do války. Patroklos nedodržel slib, který dal Achilovi, že se nevydá hlouběji do bitevní vřavy, zahynul rukou trojského hrdiny Hektora. Achileus chtěl smrt přítele pomstít v nové zbroji, kterou ukoval bůh Héfaistos, vyzval Hektora k boji, zabil ho a jeho mrtvolu nechal 9 dní vláčet za svým válečným vozem. Báseň končí vydáním těla Hektora jeho otci, starému králi Priamovi. Dílo obsahuje mnoho odboček od hlavního děje – barvitá a důkladná líčení bojových scén, mnoho výjevů z řeckého tábora, obležené Tróje i ze sídla olympských bohů.

Odyssea

Odyssea je dlouhá přes 12 000 veršů. Vypráví o dobrodružném návratu krále Odyssea z trojské války na rodný ostrov Ithaku. Pro nepřízeň Diova bratra Poseidona, boha moří, jemuž Odysseus oslepil syna Polyféma, se Odysseova cesta protáhla o deset let. Odysseus bez vojska, bez lodí a bez možnosti dostat se domů uvízl u krásné Kalypsy, ta ho přemlouvala, aby si ji vzal za ženu, slibovala mu za to nesmrtelnost a věčnou mladost. Bohyně Athéna nařídila, aby Kalypsa Odyssea propustila. Odysseus na vlastnoručně zhotoveném člunu ztroskotal a skončil v zemi blažených plavců Fajáků. O jeho dalších dobrodružstvích se dovídáme z Odysseova vyprávění na dvoře fajáckého krále Alkinona, o jeho setkání s bájnými Lótofagy, o setkání s lidožroutským Kyklopem Polyfémem, o čarodějnici Kirke. Fajákové odvezou Odyssea na Ithaku a Poseidon promění jejich loď ve skálu. V závěru Odysseus narazí na zpupné mladíky, kteří se v jeho nepřítomnosti usídlili v jeho domě, chtěli získat trůn i Odysseovu manželku Pénelopu. Ta mezitím slíbila svou ruku tomu, kdo dokáže vystřelit z Odysseova luku šíp tak, aby proletěl 12 oky sekyr. Nikdo neměl tolik síly. Athéna proměnila Odyssea v žebráka, po soutěži dostal luk do ruky, s vetřelci za pomoci svého syna Télemacha skoncoval. Nyní poznává Odyssea i Pénelopa a báseň končí setkáním Odyssea s jeho otcem a uzavírá mír mezi Odysseem a příbuznými zabitých.
V obou eposech je zobrazena doba, kdy pro řeckou společnost je charakteristické rodové zřízení. Děj i postavy jsou důkladně vyobrazeny. Je zde málo místa pro dohady a domýšlení děje. Čtenář nabývá dojmu, že je přímým členem příběhu. Oba eposy se staly vzorem pro epiku po dlouhá staletí.

Řecká lyrika

V 7. až 6. století př. n. l. dochází k rozpadu rodového zřízení. Mění se názory na svět, vysvětlují se přírodní zákony. Člověk byl nucen zaujímat vlastní názor k veřejným událostem. Byla potlačována epika, do popředí se dostávala lyrika
elegická – skladby vážného a pochmurného charakteru, představitel – Archilochos
monodická – určená pro sólový zpěv – písně milostné, představitelka – Sapfó
jambická – společensko kritické skladby, představitel Archilochos
anakreonská – téma – víno, zpěv, životní radosti – v 18. století i v Evropě; Anakreon
sborová – oslavy žijících i zemřelých osob formou ódy, představitel: Pindos

Archaické období

1. období vývoje řecké literatury

Atické období

Centrem se stávají Athény, rozvíjí se řecká filozofie, dějepisectví, řečnictví a drama. Vzniká umělecká próza.

Filozofie

Věda o zákonitostech vývoje přírody, společnosti a lidského myšlení.
Platón
(427 – 347 př. n. l.), všechny své názory vyložil dialogem. Dílo vyniká básnickou obrazností. Dělil skutečnost na oblast materiálních věcí a na oblast idejí – neměnné a nejlépe poznatelné, svět idejí je nadřazený světu smyslovému.
Aristoteles
(384 – 322 př. n. l.), napsal Rétoriku – odůvodnil význam řečnického umění, stanovil pravidla pro obsahové i slohové stránky řeči, ukázal, jak přesvědčivě promlouvat. V Poetice položil základy literatury. Dochovala se část týkající se tragédie a eposu, komedie se ztratila. Napodobení skutečnosti – základ lit. umění – mimesis. Domníval se, že ideje nejsou odděleny od věcí ale jsou jejich součástí.

Dějepisectví

Hérodotos
(asi 484 – 430 př. n. l.) – „Otec historie“. Autor knihy Dějiny – popsal spory mezi Evropou a Asií od bájných počátků až do perských válek. Vyprávění zpestřoval historkami a zásahy bohů.
Thúkydidés
(asi 460 – 396 př. n. l.). Napsal Dějiny peloponéské války – 1. historická monografie, psal dějiny doby současné, byl nestranný, kritizoval i politiku vlastního státu, vyhýbal se přímé charakteristice postav. Spor předváděl tak, že dával slovo oběma stranám.

Rétorika

Démosthenés
Vynikal vášnivými politickými proslovy, proslul svými filipikami – řečmi proti Filipovi II. Makedonskému.

Bajky

Ezop

Drama

Tragédie
Spjata s oslavami boha Dionýsa – tzv. dionýsie. Na jeho počest se z obřadních písní dithyrambů vyvinuly kozlí zpěvy – tragédie, nazvané podle lidí oblečených do kozlích kůží – znázorňovaly Dionýsovi průvodce – satyry. Původně vznikaly jednoduché zpěvy přednášené sborem, provázené hrou na hudební nástroje a tancem. Později byly obohaceny dalším hercem, který přednášel báji o Dionýsovi a odpovídal sboru – tak vznikl dialog – základ dramatu. Časem přibyli k prvnímu herci další dva, kteří ztvárňovali všechny role, tak vznikla tragedie – končila nezdarem hrdiny.
Komedie
Slavnosti na počest Dionýsa, které končily průvodem komos, při něm se zpívaly písně odé – vznikla komedie. Náměty byly z běžného života, cílem bylo pobavit obecenstvo. Stavba byla volnější, jazyk bližší běžné mluvě, vystupovalo zde více postav než v tragédii.
Aischylos
(525 – 456 př. n. l.) Je považován za zakladatele tragédie. Do dialogu mezi chórem a sólistou zavedl druhého herce – umožnil předvádění dramatické akce. Napsal kolem 90 tragédií, dochovalo se jich 7. Peršané – vítězství Řeků u Marathónu. Orestea – jediná dochovaná řecká trilogie. Vypráví o vraždě Agamemnona, kterou spáchala jeho žena Klystaimestra za to, že obětoval její dceru Ifigénii. Jejich syn Orestes na pokyn boha Apolóna matku zabije, pak u něj hledá ochranu. Bohyně ho chtěly ztrestat – Athéna je má rozsoudit, postoupí rozhodnutí nové soudní instituci, kterou sama zřídila, a která má soudit vraždy. Orestes byl osvobozen.
Sofoklés
(497/6 – 406 př. n. l.). Zpracoval stejnou látku ve své tragédii Élektra – za nepřítomnosti svého bratra Oresta se Élektra rozhodne potrestat otcovy vrahy sama. Orestes se nakonec vrací, s pomocí sestry trest vykoná. Trest je brán jako slavný a spravedlivý. Král Oidipús – drama člověka, který se snažil uniknout sudbě. Bohové prokleli jeho rod, určili mu, že má zavraždit svého otce a oženit se s vlastní matkou. Oidipús se nakonec oslepil. Antigona – její bratři se nemohli dohodnout o trůn ve městě Théby, oba padli. Nový vládce Kreón zakázal Polyneika pohřbít, protože pozvedl zbraně proti vlasti. Antigona se vzepřela, posvátnou službu brala jako mravní povinnost.
Eurípides
(485 – 406 př. n. l.) Élektra – mýtus o Oresteově pomstě Ifigénie v Tauridě Trójanky Médea – dcera kolchidského krále se zamilovala do Jásona. Kvůli lásce zabila bratra a opustila vlast, později se s Jásonem ocitne v Korintu a Jáson se chce oženit s dcerou krále Kreóna. Svým sňatkem sleduje zájem svých synů, kterým chtěl zajistit královský původ. Médea provede pomstu, otráví Jásonovu nevěstu, jejího otce a nakonec zabije i své syny. K rozuzlení děje používal Euripides mechanismu, kterým byl herec-bůh spouštěn na jeviště – deus ex machina
Aristofanés
Jezdci
Žáby
Lysistraté – Athénské a Spartské ženy se rozhodnou, že budou svým mužům odpírat manželské povinnosti, dokud neustanou ve válce. Athéňanky vedené Lýsistratou obsadí Akropoli, kde starci hlídali státní pokladnu. Takovému náporu bojovníci neodolali, byl sjednán mír a ženy se vrací ke svým mužům – komedie končí průvodem a sborovým zpěvem.

3. období – helénistické

Konec 4. století př. n. l. do 3. třetiny 1. století př. n. l. V důsledku výbojů Alexandra Makedonského se prosadil vliv řecké kultury až k východní hranici Indie, do západního Středomoří a severní Afriky. Centrum vzniklo v egyptské Alexandrii – pro ní je charakteristické prolínání řeckých představ o životě s východními názory, další ústup orientace na mýtus a božstva, zaměřuje pozornost na člověka – psychiku a soukromý život a snahy o internacionalizaci kultury.

Nová komedie

Hrdiny byly postavy ze středních vrstev lidu – rolníci, vojáci a otroci. Není zde takový zájem o sociálně-politické otázky jako v předchozím období. Představitel – Menandos

Idyla

Tématem bylo zachycení milostného vztahu v prostředí venkova. Představitel – Theokritos

Římská literatura

Vzniká ve 3. století př. n. l. Byla psána převážně latinsky, pod silným vlivem řeckého písemnictví. 1. písemnou památkou byl pro školní účely pořízený překlad Odyssee, jehož autorem je Livius Andronicus.

Nová komedie

Titus Macius Plautus
Psal komedie ze všedního života, postavami byli zamilovaní mladíci, hrabivé nevěsty, vychloubační vojáci. Děj byl založen na milostné zápletce, rozuzlené díky mazanosti otroka. Kromě mluveného slova a pohybu byl v Plautových komediích zastoupen i hudební prvek. Lišák Pseudolus, Vychloubačný voják, Komedie o hrnci. Jeho komedie vynikaly výraznou kresbou charakterů – lakomec, chytrý sluha – objevovali se v dramatech až do 18. století.

Řečnictví

Rozvíjí se v 1. století př. n. l.
Marcus Tullius Cicero
O řečníkovi – teoretický spis, jak má řečník vypadat – má být všestranně vzdělaný, měl by umět působit na posluchače, měl by umět promluvit na jakékoli téma, má být zdatný politik. Jeho spisy se dodnes studují jako vzory politické a filozofické. Ovlivňují i středověkou literaturu.

Dějepisectví

Titus Livius
Od založení města – spis, ve kterém zpracoval římské dějiny až do své současnosti
Gaius Julius Caesar
Zápisky o válce galské – cenný pramen poznání dějin Německa, Francie a Anglie.
Publius Cornelius Tacitus
Letopisy a Dějiny – uchovaly se v podobě torza. Chronologicky uspořádal svědectví o době císařství, zaměřil se na líčení osudů významných osobností.

Poezie

Navazuje na řecké tradice, vzniká hlavně milostná lyrika
Gaius Valerius Catullus
Jeho verše zachycují různé podoby lásky a citů k milence Lesbii, dochovalo se 116 básní. Rozpory v lásce formoval rčením Odi et amo – nenávidím ale miluji
Publius Ovidius Naso
Největší římský básník. Listy heroin – pomyslné dopisy žen vzdáleným milencům a manželům. Umění milovat – sbírka didaktické poezie – rady mužům a ženám jak udržovat lásku Proměny (Metamorfózy) – 250 řeckých a římských mýtických příběhů. Motivem je proměna člověka v rostlinu, zvíře… Tvoří souvislý celek, chronologicky uspořádaný. Začíná tím, jak vznikl svět a končí proměnou Caesara ve vlasatici. Používá rámcovou kompozici.
Publius Vergilius Maro
Aeneis – pojednává o osudech zakladatele řeckého státu Aenea.
Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické – ovlivněn Teokritem a jeho idylami, zobrazuje i dobové problémy – střádání rolníků v severní Itálii, odkud pocházel, praktické rady zemědělcům, chce přispět k obnově venkova.
Quintus Horatius Flaccus
Ódy, Satiry, Listy Pisonům - názory na utváření básnického díla. Zlatá střední cesta.

Postklasické období

Začíná stříbrným věkem Augustovi následníci nastolili bezohlednou a krvavou tyranii, přestala existovat svoboda projevu. V literatuře sílí pesimismus, rozvíjí se filozofie.

Filozofie

Seneca
O duševním klidu – psáno ve formě odpovědi na dopis přítele hledajícího pomoc a rady, jak prožít život vyrovnaně v souladu se řádem přírody Propagoval myšlenku rovnosti lidí včetně otroků.

Satiry

Martialis a Iuvenalis - básníci
Petronius
Prozaik. Satyrikon – dobrodružný román, nedochoval se celý, zachycoval soudobou římskou společnost.



Přidal: jenikkozak 29. 10. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1937
Zhlédnuto: 6751 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Nejstarší literární památkyStředověká literaturaLiteratura