< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Próza a poezieAntická literaturaLiteratura

Nejstarší literární památky

Nejstarší literární památky měly charakter mluvený nebo zpívaný. Teprve vznik písma umožnil jejich zaznamenání na hliněné tabulky, do kamene, na papyrus… a nemusely se šířit jen ústně.

Písmo klínové

Jedno z prvních písem, vyvinuli ho Summerové z piktografických znaků – od počátku 4. tisíciletí př. n. l. v jižní Mezopotámii.
Písaři měli zvláštní rydla, jimiž zachycovali texty různého druhu – nejoblíbenější byly básně o Gilgamešovi, vládci města Urkuku, který nechal kolem města kolem roku 2700 postavit hradby.
V 18. století př. n. l. se kulturní centrum přesunulo ze Summeru do Babylonu a Asýrie a neznámý autor přepracoval původně samostatné a dějově nenavazující vyprávění do souvislého textu.

Epos o Gilgamešovi

Báseň o 12 zpěvech, není dílem jednoho člověka.
Vlastnímu eposu předchází prolog, který nastiňuje obsah básně, děj začíná ve městě Uruku, kde vládne Gilgameš, který byl ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, zpočátku vládne jako tyran, kdy bubnem budí poddané k těžké práci, aby pracovali na stavbě městské hradby. Obyvatelé požádají o pomoc bohy, ten vytvoří Enkidua – ten nejprve žil ve stepi se zvířaty, postupně se přemění v civilizovaného člověka – naučil se jíst chleba a pít pivo, nakonec se setkává s Gilgamešem a ten poznává, že Enkidu je silný a uzavírá s ním přátelství.
Gilgameš se rozhodl, že ze světa zprovodí zlo a nespravedlnost, které kolem sebe šíří Chumbaba, který žil v lese v horách. Nakonec se to Gilgamešovi podaří, Chumbabu zabijí a s jeho hlavou se vrátí zpět do Uruku.
Zanedlouho umírá Enkidu a Gilgameš chce hledat věčný život, proto odchází za svým předkem Uta-napištimem, což byl jediný z lidí, který byl nesmrtelný, žil daleko na ostrově v moři. Řekl Gilgamešovi, že nic na světě není věčné, že vše je při svém zrodu odsouzeno k zániku. Vypráví mu příběh, kde byl i motiv potopy světa. Potom řekl, že jediná možnost je, že vydrží bez spánku šest dní. Gilgameš usne, sotva se usadí, tak ztratil naději na věčný život. Uta-napištim prozradí tajemství rostliny života, která roste na dně oceánu. Gilgameš ji utrhne a vrací se s ní do Uruku. Položí ji u studánky, aby se osvěžil, a mezitím ji spolkne had. Nakonec jsou jeho útěchou jen hradby, byl na ně pyšný. Epos končí oslavou městské hradby.
12. zpěv byl k eposu přidán později, mluví o sestupu Enkidua do podsvětí.

Slovesná kultura starého Egypta

První památky jsou z 3. tisíciletí př. n. l. – tesané nápisy na stěnách kamenných hrobek panovníků a vysokých hodnostářů. Nápisy měly magický charakter. Cílem bylo zajistit při přechodu na onen svět dostatek potravy a nápojů. Jiné texty byly scény ze života řemeslníků a zemědělců – měli za úkol část úrody vyčlenit na své kněze.
Jiné byly životopisy zesnulých velmožů, knihy moudrých rad do života; vznikají i útvary podobné bajce.
Vlastní životopis Sinuhetův – krátká autobiografická povídka;
Texty pyramid – soubor zaříkadel a úvah založených na mytologii, na rozvinutém náboženství a kultu smrti;
Kniha mrtvých – náboženské texty, rady k zemřelému;
Egyptská naučení – soubory životních moudrostí a norem.

Indie

Třetí z nejstarších center kultury a slovesného umění se nacházelo na Dálném východě v Indii. Vývoj Indické literatury začíná na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. před příchodem Arjů.
Dávní obyvatelé Indie uctívají Matku Zemi Prthiví a Otce Země Djáu – nestárnoucí dvojice, která je ochraňovala od všeho zlého. Klanějí se slunci – dárci všeho života. Slunce se zjevuje lidem v mnoha podobách. Arjové uctívají také jitřenku, dceru Nebes. Byla to manželka slunce, která zahání temnotu a probouzí vše živé, odstraňuje nepřátele. Klaní se větru a dešti, který dává růst květinám a obdařuje lidi potravou. Hlavně uctívají oheň, který osvětluje temnotu a zahání zlé síly. Dokáže pohlcovat vše, co mu stojí v cestě a také je strážcem domácího krbu. Arjové přinášeli svým bohům obětní dary, obraceli se k nim s modlitbami a na jejich počest zpívali hymny. K nim byly později přidány bráhmany – prozaické výklady o smyslu obětí a obřadů. A upanišady – filozofické úvahy o lidském životě. Tak vznikla „literatura véd“ – vědění, které bylo prohlášeno za posvátné, jeho jednotlivé části byly sebrány, uspořádány a posléze i zapsány. 1. písemné památky pocházejí ze 3. stol. př. n. l. Do té doby se texty védu předávaly jen ústně. Véd byl také souhrnný název pro posvátná písma hinduismu, zahrnující 4 sbírky většinou hymnických textů. 1. sbírka obsahuje védy v užším slova smyslu; 2. bráhmany; 3. lesní knihy – zabývaly se úvahami o postavení člověka ve vesmíru; 4. upanišady. V době svého vzniku byla tato kniha ovlivňována jinými díly, sama na své okolí působila. Mnohé památky se nedochovaly nebo byly objeveny až dlouho po svém vzniku. Mnohdy museli vědci luštit písmo. I tyto památky se podílely na formování světového písemnictví.
Mahábhárata – jeden z nejrozsáhlejších eposů světa – asi 200 000 veršů; epos o válce, zahrnoval velké množství příběhů;
Rámajana – asi 48 000 veršů; vypráví o lásce Rámy a jeho manželky Síty.

Bible

Starý zákon

Dílo starých Izraelců. Po vzniku křesťanství byla v podobě SZ začleněna jako první díl do posvátné knihy Křesťanství. Jednotlivé texty SZ čerpaly z nejrůznějších zdrojů – příběhy ze života, historická vyprávění, milostné a duchovní žalmy, přísloví.
1. částí SZ je 5 knih Mojžíšových – Pentateuch nebo tóra (= zákon). Pojednává o stvoření světa, o prvních lidech, o vyvedení Izraelců z Egypta, o Mojžíšově setkání s Bohem a smlouvě s ním – základem smlouvy bylo desatero, dále vypráví o putování do zaslíbené země.
2. část – knihy prorocké – vyprávějí o vrcholném období v dějinách Izraelců spjaté s vládou králů Davida a Šalamouna, o válkách, které Izraelci vedli a které skončily pádem Jeruzaléma.
3. knihy královské, knihy moudrosti, kniha přísloví.
Konečnou podobu SZ dali Izraelští kněží mezi 5. – 2. stol. př. n. l. Autoři konečné verze SZ pojali svá vyprávění jako otázku o tom, kdo a jak řídí kroky člověka po této zemi a co způsobilo mnohé nezdary a tragédie, kterými je lidský život provázen. Odpověď nacházeli v přesvědčení, že o lidském osudu rozhoduje Bůh. A má-li člověk pocit, že žije jako za trest, tak je to proto, že porušuje smlouvu, kterou s Bohem uzavřel, a protiví se jeho vůli.

Nový zákon

Nový zákon vznikl jako dílo křesťanů v 1. a 2. století. Původně byl psán v řečtině. Zachycoval počátky a vznik křesťanské víry. Základ NZ tvoří vyprávění o životě a učení Ježíše Krista ve čtyřech podání jeho učedníků – Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Na základě toho vznikly 4 evangelia. Evangelium znamenalo radostnou zvěst. Křesťané to pojali jako svědectví o Ježíši Kristu. Patří sem skuty apoštolů, 21 epištol – listy, které obsahovaly výklad Ježíšova učení, apokalypsa – Zjevení Janovo – popisuje konec a zánik světa, poslední soud a příchod Krista na zem.

Čínská literatura

Další významná oblast – hlavní kulturní středisko v Číně. Číňané po dlouhá staletí ovlivňovali i písemnictví jiných národů – ty převzaly čínské písmo.
1. písemné památky čínské literatury pocházejí z posledních tří století 2. tis. př. n. l.
1. lit. Díla se zachovala z doby Čou – 1024 – 475 př. n. l. V jejich čele stojí Kniha písní – nejstarší sborník lid. písní a náboženských hymnů.
1. významnou básnickou osobností na Dálném východě – Čehü Jüan – 300 př. n. l. Tvůrce autografické básně „Setkání s hořkostí“.
Čínská próza se soustřeďovala na filosofické a mravní otázky. Nejznámější myslitel a prozaik Čuang – c‘ „Vnitřní kapitoly“.
Největší dějepisec Šma Čchien „Zápisy historika“ – historický výklad dějin vlastní a sousedních zemí a množství cenných životopisů osobností.
Na začátku n. l. se do Číny šíří učení Buddhovo. Nejznámější buddhistický básník – Chan Šan – žil v 2. stol. n .l. Ve svých básních oslavuje nezávislý život v přírodě.
V letech 220 – 1368 n. l. hovoříme o tzv. „době střední“ – dochází k velkému rozmachu písemnictví – za dynastie Tchang – 618 – 907 n. l. – sem spadá rozvoj klasické literatury.
Li Po – 701 – 762; tulácký život, pro Číňany symbol génia. Ve tchanské době se rozvíjí umělecká próza – milostné, hrdinské povídky. V následujícím období se Čína dostává pod nadvlády Mongolů – do děl proniká lidová tematika, rozvíjí se drama – bylo těsně spjaté s hudbou.

Arabská literatura

Na začátku 7. stol. byla celá oblast Předního východu pod nadvládou Arabů. Základem učení bylo učení Muhammadovo, později zapsané v Koránu – svatá kniha, základ muslimského náboženství – Islámu; základní dílo arabské literatury. Skládá se ze 114 kapitol sestavených podle délky od nejdelší. Toto uspořádání dostalo dílo až po Muhammadově smrti 645. Muhammad texty diktoval písařům, jeho žáci se je museli učit nazpaměť. Korán obsahuje všechny přikázání a zákony; i mnoho historických a legendárních příběhů i z Bible. Dílo je psáno rytmizovanou prózou, vytříbeným slohem. Stalo se vzorem pro arabský spisovný jazyk, hodně ovlivnilo islámskou kulturu.
Písemnictví, které Arabové tvořili, mělo učená charakter – zabývali se historií a gramatikou, pro širší veřejnost vzdělávací prózu. Např. Al-Džáhiz „Kniha lakomců“ – 1. velký arabský prozaik. Kulturní střed Arabů byl dlouho Bagdád.
Tisíc a jedna noc“ – soubor arabské lidové výpravné prózy, krom pohádek i milostné a humorné povídky, bajky, anekdoty. Spojené příběhem o králi Šahrijárovi a vezírově dceři Šahrazád.
Avicena: „Kánon lékařství



Přidal: jenikkozak 28. 10. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1425
Zhlédnuto: 9714 krát