Společenskovědní seminář - 01) Sociologie a sociologický výzkum

SOCIOLOGIE A SOCIOLOGICKÝ VÝZKUM

Sociologie je věda, která se snaží podat celkový obraz společnosti, její strukturu a zákonitosti jejího vývoje. Snaží se formulovat obecně platné principy společenského vývoje a poznat pravidla života sociálních skupin. Slovo sociologie pochází z řeckého societas = společnost a logos = věda, rozum.

VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
Původně se tento obor nazýval sociální fyzikou a dělil se na sociální statiku a sociální dynamiku. Jako samostatná vědní disciplína vznikla sociologie v 1. pol. 19. stol. Za jejího zakladatele je považován francouzský filozof Auguste Comte, který dal tomuto vědnímu oboru název. Jeho sociologie je pojímána jako pozitivní věda o společenském pokroku stojící na vrcholu věd. Přibližně ve stejné době jako Comte zveřejňují své úvahy o vztazích ve společnosti a společenském vývoji Herbert Spencer a Karel Marx. Vedle těchto tří osobností patří do šestice sociologických klasiků ještě o generaci mladší Vilfredo Pareto, Ferdinand Tönnies, Émile Durkheim, Max Weber a Georg Simmel. V 90. letech 19. století se sociologie institucionalizovala, první nezávislou katedru sociologie založil A. W. Small v roce 1892 na univerzitě v Chicagu.

ČLENÌNÍ
Sociologie obecná:
– poskytuje obecný teoretický základ, stanoví předmět zkoumání, poskytuje vysvětlení základních pojmů.
– předkládá metody zkoumání
– určuje vztah k ostatním vědám
– zkoumá přírodní základy společenského života, problematiku života člověka a prostředí, sociální procesy, sociální vazby, společenské pospolitosti
– stanoví, jaké funkce má sociologie plnit
Sociologie speciální (aplikovaná):
- sociologie národů,etnických skupin, mládeže, inteligence, města, venkova, rodiny, výchovy, náboženství, …
- sociologie politiky (státu, práva, řízení, výzkumu veřejného mínění, mezinárodních vztahů)
- kriminální sociologie

PŘEDMÌT SOCIOLOGIE
Předmětem zkoumání sociologie je společnost a její struktura. Nálezy společenských věd mají pouze omezenou platnost, protože společnosti jsou na rozdíl od přírodního světa odlišné. Liší se kulturou, institucemi, jsou jinak sociálně organizovány a mají odlišnou sociální strukturu. Sociologické závěry tedy mohou platit pouze ve společnostech, z nichž pocházejí a nelze je aplikovat obecně.
Nejznámější vymezení předmětu sociologie pochází od francouzského sociologa Émila Durkheima a německého sociologa Maxe Webera.

Émile Durkheim definoval sociologii jako vědu o sociálních faktech. Ty jsou vymezena dvěma podmínkami:
1) jsou vůči člověku vnější
2) působí na člověka nátlakem
Sociální fakta jsou reálné skutečnosti nezávislé na lidském vědomí, které toto vědomí formují, a tak ovlivňují náš každodenní život. Durkheimovo vymezení předmětu sociologie se nazývá sociologický realismus.

Max Weber definoval sociologii jako vědu o sociálním jednání. Je definováno dvěma podmínkami:
1) je to smysluplné jednání, obvykle zaměřené na určitý cíl
2) je orientované na druhé lidi
Sociální jednání je tudíž spjato s aktivitami lidí, kteří svým každodenním jednáním, jemuž subjektivně přiřazují smysl a v němž berou ohled na druhé lidi, vytvářejí den po dni společnost. Sociologie se má podle Webera zabývat pouze takovým jednáním, kterému lidé přisuzují smysl a jež dělají s ohledem na druhé lidi. Toto vymezení předmětu sociologie se nazývá sociologický nominalismus.

V současné sociologii se Durkheimovo a Weberovo vymezení předmětu sociologie ve většině případů kombinuje. Lidé jsou při svých každodenních činnostech sice ovlivňováni stávajícími institucemi (sociálními fakty), nicméně právě svým jednáním tyto instituce udržují v chodu, potvrzují jejich platnost, ale také proměňují jejich povahu (sociální jednání).

Předmět sociologie dnes tvoří dva typy problémů:
Sociální problém
– je to, co určitá společnost za problém považuje.
- obvykle hovoříme o sociálních problémech, když něco ve společnosti nefunguje tak, jak by mělo.
- Sociální znamená, že se problém netýká pouze jednoho nebo několika lidí, ale že postihuje víc lidí, příp. celou společnost.

Sociologický problém
– týká se sociologie jako vědy.
- nejedná se o problém společnosti, že něco nefunguje přiměřeným způsobem, ale o problém, proč něco funguje právě určitým způsobem, a jaké vnitřní a vnější vztahy ve společnosti to způsobují.

METODY SOCIOLOGICKÉHO VÝZKUMU
Ke zkoumání odpovědí, které souvisejí se sociálními a sociologickými problémy, sociologie používá dvě výzkumné strategie – kvantitativní a kvalitativní výzkum.

Kvantitativní výzkum znamená testování pravdivosti nebo nepravdivosti dopředu vytvořených hypotéz na velkém vzorku respondentů (tázaných). Nic více než zjištění platnosti nebo neplatnosti dopředu zformulovaného tvrzení nám kvantitativní výzkum nedokáže poskytnout.
Metody kvantitativního výzkumu:
1) přímé pozorování – zaměřené a dobře plánované vnímání vybraných jevů, vše se pečlivě a systematicky zaznamenává
2) rozhovor – informace jsou získávány v přímé interakci s respondentem
3) dotazník – respondent odpovídá písemně na otázky v tištěném formuláři
4) analýza dokumentů – analýza jakýchkoli dokumentů nevytvořených za účelem výzkumu

Kvalitativní výzkum má jinou logiku. Nejde o testování hypotéz, ale o hledání motivů, které stojí za jednáním lidí, a hledání výzkumů, jež lidé přisuzují okolním věcem a událostem.
Metody kvalitativního výzkumu: 1) zúčastněné pozorování – výzkumník se podílí na každodenním životě lidí
2) analýza osobních dokumentů – respondentova výpověď o vlastním životě nebo úvaha o určité události nebo problému (deníky, dopisy, autobiografie …)
3) nestandardizovaný rozhovor – rozhovor mezi respondentem a tazatelem, pro který je stanoven jen velmi obecný plán


Příklad:
V sociologické literatuře najdeme tvrzení, že méně vzdělaní lidé se častěji rozvádějí.
1) Kvantitativní výzkum: Zformulujeme si hypotézu, která říká, že se vzrůstajícím vzděláním klesá rozvodovost. V této hypotéze jsou dvě proměnné: rodinný stav člověka a vzdělání. Tyto proměnné umístíme do dotazníku, který dáme lidem, a poté na získaných datech ověřujeme platnost nebo neplatnost tohoto tvrzení.
2) Kvalitativní výzkum:
Na základě dlouhých rozhovorů s rozvádějícími se lidmi může ukázat, co to znamená být rozvedený. Mapuje významy, které lidé svému jednání, okolním věcem nebo událostem přisuzují. Závěry se více dotýkají zkoumané skupiny nebo problematiky, nicméně jejich platnost je omezená pouze na danou skupinu nebo problematiku a nelze je, na rozdíl od kvantitativního výzkumu, zobecnit na širší populaci.

MÍSTO SOCIOLOGIE V SYSTÉMU VÌD
Sociologie úzce souvisí s ostatními společensko vědními disciplínami, např.:
S filozofií – mají společnou orientaci na člověka a podmínky jeho života
S historií – celé společenské dění probíhá v historickém kontextu
S ekonomií – ekonomický život je podstatnou složkou společenského života
S psychologií – psychické obtíže mají často sociální souvislost
S antropologií – obě vědy se zabývají kulturou a společenskými institucemi
S politologií – překrývají se při zkoumání témat jako je volební chování nebo neformální mocenské struktury
S ekologií – ekologické problémy se v současném světě stávají zásadními společenskými problémy

SOCIOLOGICKÉ TEORIE
Sociologie je vědou multiparadigmatickou. Sociologické poznání není kumulativní. Základní dělení rozlišuje sociologická paradigmata objektivistická a interpretativní.

Objektivisté považují sociální realitu za objektivní skutečnost existující vně individuí. Zabývá se zkoumáním socíálních faktů, sociálních změn, sociální struktury.
v Interpretativní sociologie považuje sociální realitu za konstrukt v myslích lidí a zajímá ji, jak je tento konstrukt lidmi vytvářen, chápán a interpretován.
Dělení sociologických paradigmat podle Ritzera:
1) paradigma sociálního faktu (např. pozitivismus, marxismus a další konfliktualistické teorie, strukturální funkcionalismus)
2) paradigma sociálního chování (např. behaviorismus, teorie sociání směny, sociobiologie)
3) paradigma sociální definice (interpretativní sociologie - např. fenomenologická sociologie, symbolický interakcionismus, etnometodologie, sociální konstruktivismus)