Syntax (větná skladba)

nauka o mluvnické a významové stavbě věty, o stavbě souvětí, o výstavě souvislých texů

věta

  • slovní vyjádření myšlenky
  • má stránku významovou, mluvnickou – vztahy mezi větnými členy, zvukovou – věta je uzavřený zvukový celek, grafickou – začíná velkým písmenem, končí interpunkčním znaménkem
  • týž obsah věty lze vyjádřit různou formou (Jana se vracela z výletu a zpívala si. = Když se Jana vracela z výletu, zpívala si. = Jana si zpívala, když se vracela z výletu.)

výpověď

  • věta pronesená nebo napsaná v konkrétní komunikační situaci
  • jednotka jazykového projevu
  • (Řeknu to svým rodičům. – záleží na tom, jak větu proneseme – můžeme jí oznámit, říci naštvaně apod. -> záleží na konkrétní situaci)

věta jednoduchá

  • jednočlená a dvojčlená
  • holá a rozvitá

souvětí

  • souřadné (musí mít alespoň dvě věty hlavní) a podřadné

větný člen

  • nejmenší jednotka větné struktury

Aktuální členění výpovědi

  • postavení výpovědi v souvislém textu
  • určijeme východisko a jádro výpovědi – nazývá se aktuální, protože vyplývá z aktuální, momentální situace dané promluvy
  • východisko = téma výpovědi – to, co zpravidla známe z předcházející části projevu nebo předcházející situace
  • jádro = réma výpovědi – hlavní, nová část sdělení
  • (Její otec už dávno zemřel. – Žije ještě její otec? - už dávno zemřel – jádro, její otec – východisko)
  • (Do Prahy přijeli autobusem jihočeští učitelé. – jádro – autobusem a jihočeští učitelé, do Prahy – východisko; Někteří ztrávili včerejí den v prostorách pražského hradu. – někteří – východisko, zbytek- jádro; Tam navštívili Vladislavský sál a chrám sv. Víta. – Tam – východisko, zbytek – jádro)
  • většinou se postupuje od východiska k jádru = pořadí objektivní -v klidné výpovědi bez citového zabarvení, východisko nemusí být vyjádřeno, může být z předcházející věty, může být společné několika větám, může být slovně obměněno (učitelé -> oni), v běžné ozn. větě je jádro na konci
  • pořadí subjektivní – od jádra k východisku - citové zabarvení výpovědi, věty tázací, žádací, zvolací (Krásný den to byl.

Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti

věty oznamovací

  • vyjadřují informaci, sdělení
  • označeny tečkou
  • klesavá intonace
  • sloveso bývá často ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím

věty tázací

  • vyjadřují dotaz, otázku
  • na konci otazník
  • slovesný způsob – podmiňovací nebo oznamovací
  • intonace klesavá nebo stoupavá
  • otázky – doplňovací (vyjadřují úplnější odpověď), zjišťovací (stačí odpověď ano nebo ne), řečnické (nevyžadují odpověď – přepokládá se záporná odpověď), vylučovací (odpovídáme jenom částí otázky – Přijdeš k nám dnes nebo zítra?), rozvažovací (obracíme se sami k sobě)

věty žádací

  • rozkazovací (rozkaz, zákaz, výzva) – označení tečkou nebo vykřičníkem
  • přací (přání) – citové zabarvení, označeny vykříčníkem, odvozeny částicí (Ať, Nechť, Kéž)

věty zvolací

  • vyjadřují citový vztah
  • s vykřičníkem, někdy otazník s vykřičníkem (Dneska je ale nádherně!, To už si tu zas?!)

Věty kladné a záporné

· kladné: vyjadřují kladný vztah mluvčího ke skutečnosti¨

· záporné: záporné

· zápor:

o větný:

§ popírá celou větu

§ vyjádřen záporkou ne- (Ten dopis sem nedostal.), zápornými zájmeny, zápornými příslovci (Nikdo to neviděl., Nikdy mi o tom neřekl. – je zde i záporné sloveso – typický znak pro češtinu.)

o členský:

§ popíráme některý větný člen nebo část věty (Zdrželo se to ne mou vinou.)

· rušení záporu: jestliže se setkají ve větě různé druhy záporu. (Zpráva nebyla nepříjemná. – zápor se ruší a zpráva byla příjemná.)

· zesílení záporu: ani, vůbec (Vůbec si na to nevzpomíná.)

· formální zápor: používá se ve formální řeči (Nepodal byste mi jídelní lístek?

Věty podle členitosti

· dvojčlenné:

o mají část podmětovou a přísudkovou

o i když je podmět nevyjádřený, tak se jedná o větu dvojčlennou

o základní větné členy jsou holé nebo rozvité

o přísudek: jmenný – se sponou (Pavel je naučený. – sponou je sloveso být, bývat, stát, stávat se) nebo beze spony (Vztup zakázán., Vztupné dobrovolné., Kniha přítel člověka.), slovesný – sloveso je ve tvaru určitém (Slunce svítí.)

· jednočlené:

o nemají základní skladební dvojci

o mají jenom jeden základní člen, který je buď holý nebo rozvitý – neurčujeme ho jako podmět nebo přísudek

o dělí me je:

· slovesné:

· základem je slovesný tvar

· mohou vyjadřovat přírodní jevy (Prší., Hřmělo., Smráká se.), tělesné stavy (Bolí mě v zádech.), smyslové vjemy (Hoří., Zvoní.), věty, v nichž je tvar slovesa neosobní (Je dovoleno se nepřezouvat.), dále věty typu: Jede se na hory., Bylo o tom rozhodnuto., věty infinitivní (Zastavit stát., Nevyklánět se z oken.

· neslovesné:

· věty jmenné:

o substantivní: základem je podst. jméno (Veselé Vánoce), tituly, hesla, názvy

o adjektivní: Jak krásné!

· adverbiální:

o Všichni v pravo!

· citoslovečné:

o Ach!, Au!, Už!

· částicové:

o Ano., Ne., Ovšem., Zajisté.

· Transformace věty jednočlené: Sněží. – Padá sníh.

· Transformace věty dvojčlenné: Z komína ztoupá kouř. – Kouří.

Zvláštnosti větného členění

· do věty se mluvnicky nezačlěňují:

o oslovení: oddělují se čárkami (Milá Aničko, děkuji ti za dopis., To bys nevěřila, Aničko, co se stalo.)

o citoslovce: (Brr, to je zima.)

o samostatný větný člen: odděluje se čárkou (Knihy, ty mám ráda! – antepozice; postpozice – Lekla se jí, té postavy.)

o vsuvky: výraz nebo věta, která s obsahem věty souvisí jen významově – něco zpřesňuje, doplňuje; nesouvisí na žádném větném členu, přerušuje souvislé pásmo řeči, odděluje je čárkami, pomlčkami, závorkami; při čtení se přerušuje melodií a pauzami, vyjímku tvoří ustálené vsuvky jednoslovné, které se čárkami neoddělují (prosím, myslím, doufám, bohužel, snad, zřejmě, patrně)

o osamostatnělý větný člen: vyjadřování postupné (Bylo tam příjmené prostředí. A klid.)

Odchylky od pravidelné větné stavby

· odchylky, které nepovažujeme za chyby:

o elipsa = výpustka:

§ vynechání slova nebo více slov, které náležejí do větného schématu

§ (Vlak odjíždí v deset. – vynecháno hodin.; Musím brzo domů. – vynecháno jít)

§ věta s elipsou – věta eliptická = věta neúplná

o apoziopeze:

§ nedokončená výpověď

§ tři tečky

o atrakce:

§ v ustálených vyjádřeních

§ (Vezmi kde vezmi. – vezmeš)

· odchylky, které jsou chybami:

o anakolut:

§ vyšinutí z větné vazby

§ začátek větné konstrukce, poté je přerušena, přechází se k jiné konstrukci

§ (Kdo se přihlásí na zájezd, je třeba, aby zaplatil zálohu. – Kdo se přihlásí na zájezd, musí zaplatit zálohu.)

o zeugma:

§ zanedbání dvojí vazby – dva větné členy se spojují společnou vazbou, ikdyž každý ze členů vyžaduje vazbu jinou

§ (Udržujte čistotu uvnitř i před budovou. – uvnitř budovy i před budovou)

o kontaminace:

§ směšování, zkřížení vazeb, kdy správná vazba je zaměněna jinou, převzatou od slova podobného významu

§ (předložka mimo se pojí s 4.p., kromě – s 2.p. – Mimo Evu, kromě Evy -> mimo Evy)

Řeč přímá, nepřímá, nevlastní přímá, polopřímá

· přímá řeč:

o podává výpověď doslova tak, jak byla pronesena včetně časů a gramatických osob

o poměr přímé řeči ve větě uvozovací je volný, tedy spolu netvoří souvětí

o věta uvozovaví je na začátku, na konci nebo uprostřed přímé řeči

o (Eva navrhla: „Půjdu s tebou.“; „Půjdu s tebou,“ navrhla Eva., „Půjdu,“ navrhla Eva, „s tebou.“)

· nepřímá řeč:

o správa mluvčího o výroku jiného mluvčího

o mění se gramtická osoba, čas a někdy i slovesný způsob

o bývá vyjádřena vedlejší větou

o (Eva navrhla, že půjde se mnou.)

· dialog:

o střídání přímé řeči dvou a více osob

o každá nová replika by se měla uvádět na novém řádku

o někdy se zvýrazňuje pomlčkou

· pásmo vypraveče:

o v umělecké literatuře

o psáno formou monologu v ich formě nebo er formě – v té je to froma nepřímé řeči, v ich formě tzv. subjektivizované vypravování

· pásmo postav:

o bezprostědní hovor, který má podobu dialogu, monologu nebo vnitřního monologu

o umělecká literatura

· ve starší literatuře pásma ostře oddělena, moderní literatura - hranice se se stírají, prolínají

· vnitřní monolog:

o zachyvuje myšlenkový a citový vnitřní svět postavy v daném, určitém okamžiku

o nedává se do uvozovek

· nevlastní přímá řeč:

o podává něčí projev tak, jak byl pronesen, ale v písmu

o (Petr sice řekl Eve přijeď, ale nebyl si jist, zda bude doma.)

o není v uvozovkách

o projev má znaky hovorového stylu, ale využívá osob a čísel jako v přímé řeči

o splývá s pásmem vypraveče

· polopřímá řeč:

o řeč postav, která se včleňuje se do řeči autorské

o není vyznačena uvozovkami

o využívá třetí osoby čísla jednotného

o (Spěchal, nedíval se ani na hodinky, přece to musí stihnout. Musí doběhnout včas!)

Věty s polovětnými konstrukcemi

· významově tvoří samostatný celek oddělený čárkou nebo čárkami, ale mluvnicky není větou, protože tam není sloveso přísudku

· volný přívlastek adjektivní:

o rozvitý přívlastek, který stojí za postatným jménem

o základem je přídavné jméno, vyjadřuje samostatnou myšlenku, odděluje se čárkami

o (Loď, zcela naplněná zbožím, vyplula z přístavu.)

· přístavek = apozice:

o podstatné jméno rozvíjí jiné podstatné jméno

o = volně připojený přívlastek substantivní

o (Jan Hus, mistr pražské univerzity a kazatel, se stal mluvčím lidu.)

· přechodníková konstrukce:

o rozvitý přechodník

o větně se určuje jako doplněk

o především v písemným projevech

o má knižní ráz – často v díle Vančury

o (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)

· infinitivní konstrukce podmíková:

o šlo by ji přetransformovat ve vedlější větu příslovečnou podmínkovou

o (O tomhle vědět, zařídil bych se jinak. = Kdybych to věděl, zařídil bych se jinak.)

· přívlastek volný – podává pouze nějaké bližsí vysvětlení a nezůžuje význam podstatného jména, můžeme jej z věty vypustit, aniž by se změnil její význam, oddělujeme z obou stran čátkami

· přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou vlastnost podstatného jména, nelze jej z věty vypustit, protože jinak by se smysl věty zmenil, čárkami ho neoddělujeme

· .: Všechny chaty postavené v blízkosti Berounky byly při jarní povodni zaplaveny.; V zrcadle se odrazila jeho tvář, zkřivená bolestí.; Uprostřed návsi byl jen ubohý kachní rybníček, porostlý zeleným žabincem.; V zahradě stál velký dům, zařízený s veškerým pohodlím.; Meče pocházející z poslední čtvrtiny 11. století měly širokou čepel.; Starší chlapec, třináctiletý, se jmenuje Vašek.; Od starověku bylo vysloveno mnoho názorů týkajících se hmoty.; Národní muzeum, největší a nejstarší v ČR, bylo založeno v roce 1818.; Procesy probíhající v lidském těle jsou řízeny látkami se složitou chemickou strukturou.




Přidal: tess.for 4. 9. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 3163
Zhlédnuto: 53397 krát