Satira v české literatuře 19. a 20. století
Satira v české literatuře 19. a 20. stol.
Satira – literární umělecké dílo odsuzující výsměchem, sarkasmem, ironií, vtipem a nadsázkou záporné společenské jevy, lidské vlastnosti, vztahy apod. Literární duhy. Píseň, aforismus, epigram, alegorický epos, humoristická povídka nebo román, parodie, pamflet, veselohra, fraška, satirická komedie, groteska aj.
Rozpor mezi tragickým a komickým se uplatňuje v humoru v různých etapách v různé síle. Humor se postupně diferencuje. Satira je preferována zvl. v obdobích křiklavých sociálních nesrovnalostí.
Od počátků k národnímu obrození
Počátky jsou poměrně nepočetné.
40. l. 14. stol. - Mastičkář – velikonoční hra – dochován zlomek; středověký trh, autor zesměšňuje prodej mastí; Vznikl na podkladě latinské obřadní hry + veršovaný překlad do češtiny + nové motivy (závěr: vzkříšení Izáka – mastičkář mu vylije kvasnice na zadek),hovorový jazyk, vulgarismy, germanismy
kolem r. 1340 - Hradecký rukopis: obsahuje latinské skladby
v Desatero kázanie božie – veršované kázání, autor útočí na hříšníky, kteří se provinili proti přikázání – hlavně okrádání a šizení, autor je na straně chudých
v Satiry o řemeslnících a konšelích – pekaři, kováři, lazebníci, řezníci, ševci; vyčítá, že šidí, a hrozí peklem
v Bajka o lišce a džbánu - i chytrák může na svou chytrost doplatit
Konec 14. st. - Podkoní a žák–živý spor–student a panský služebník,vypočítávají výhody svého postavení.
SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC – mluvčí konzervativní šlechty, z bohaté rodiny – jeho strýc – Arnošt z Pardubic. Nová rada (nové zpracování staré rady, která se nezachovala) – sněm zvířat má poradit lvovi, nastupujícímu králi (Václav IV.), jak má vládnout
Rada otce synovi – otec vykládá principy rytířské etiky
V době husitské se humor objevuje jen zřídka – kupodivu spíš na straně katolíků, útočících svými parodiemi na husity. Ti užívají satiru ve svých písních či pamfletech.
V období humanismu a renesance satiru najdeme jen výjimečně, např. u latinsky píšícího šlechtice BOHUSLAVA HASIŠTEJNSKÉHO Z LOBKOVIC (1462 – 1510), který dosáhl svými básněmi i prozaickou tvorbou evropské proslulosti.
Satira k sv. Václavu – kritizuje své současníky
V době baroka je živá pololidová (jarmareční písně, zábavné lidové čtení) a ústní lidová slovesnost (průpovědi, hádanky nebo lidové zpěvy, či divadlo loutkové). Písmáci.
19. století
V počátcích národního obrození o satiru usilují mnozí - v poezii: Š. HNÌVKOVSKÝ, F. L: HEK, F. L. ČELAKOVSKÝ (Ohlas písní českých), J. KOLLÁR; v próze V. M. KRAMERIUS, který v České expedici vydává knížky lidového čtení; i v dramatu: V. THÁM, PROKOP ŠEDIVÝ (Masné krámy, Pražští sládci), loutkař M. KOPECKÝ.
Prvním teoretikem českého humoru a satiry se stává J. JUNGMANN (Slovesnost)
V závěru národního obrození se bohatě rozvíjí žánr veselohry. Aktovky tvoří JAN NEPOMUK ŠTÌPÁNEK (Pivovar v Sojkově) nebo
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792 – 1859)
Pocházel z Chlumce nad Cidlinou, byl dramatickým předchůdcem Josefa Kajetána Tyla, který u něho v době studií v Hradci Králové bydlel. Klicpera učil na gymnáziu v Praze např. Hálka, Nerudu a Friče.
– 1. skutečný dramatik č. nár. obrození; historická dramata, komedie, frašky, hry ze současnosti, rytířské hry
Hadrián z římsu, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast, Zlý jelen
JOSEF KAJETÁN TYL (1808 – 1856) uplatňuje humor a satiru v hrách ze současnosti – např. Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka a zvláště pak v dramatické báchorce Strakonický dudák – lidová hra se zpěvy; Tyl zde ztělesňuje kladné i záporné vlastnosti českého člověka, jeho citovost, nestálost a touhu po rychlém zbohatnutí.
Realismus přeje politické satiře.
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (1821 – 1856)
Epigramy – věnuje je Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu
Král Lávra – vysmívá se králům i lidské hlouposti
Tyrolské elegie – popisuje svou cestu, pobyt a důvody pobytu v Brixenu; ironie, sarkasmus
Křest svatého Vladimíra – námět z Nestorova rukopisu, aktuální satira; nedokončen
Sympatické léčení – kritizuje panovníka, dělá si legraci z jeho špatných vlastností
JAN NERUDA (1834 – 1891) – májovec
- v jeho celém díle se prolíná ironie a satirický tón
Hřbitovní kvítí – přijata s odporem; pesimistická básnická sbírka – skeptik, ironik; sociální problematika – porovnává hroby bohatých s hroby nejchudších; provokace
Balady a romance – pokračovatel Erbena, záměrně však zaměňuje žánry balada
a romance; Erben krutě a neúměrně zločinům trestá za provinění proti osudu; Neruda – trestá hrdiny za provinění proti lidskosti
Balady:
- hodnotí obecně lidské vztahy
- český národní charakter – Romance o Karlu IV.
- látky biblické a legendární (Balada o svatbě v Kanaán)
Žerty hravé i dravé – fejetony
Povídky malostranské – 13 povídek z Malé Strany; detailní popis prostředí a postav, sociální rozvrstvení obyvatel; autobiografické povídky; humor, ironie, nostalgie
Snažil se psát dramata – neúspěch: Ženich z hladu, Prodaná láska
EMANUEL BOZDÌCH * 21. 7. 1841, † po 10. 2. 1889
- český dramatik a prozaik. V letech 1869 – 76 dramaturg Prozatímního divadla. Autor konverzačních komedií Světa pán v županu, Zkouška státníkova
FRANTIŠEK FERDINAND ŠAMBERK (1839 – 1904)
Pražské lokální frašky: Podskalák, Palackého třída 27, veselohry – Jedenácté přikázání
SVATOPLUK ČECH (1846 – 1908)
Zvířecí epos Hanuman – opičí král chce poevropštit opici
Pravý výlet páně Broučkův do měsíce – kritika soudobých literátů – směšní svým počínáním, hrají si na umělce, nemají dostatečné vzdělání, neupřímnost vlastenectví
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století – satira na měšťáka konce století
JAROSLAV VRCHLICKÝ (1853 – 1912) – vl. jm. Emil Frýda
Veselohra Noc na Karlštejně – hl. postava: manželka krále Karla IV. – Eliška - poruší zákaz pobytu žen na hradě
V období kritického realismu převažuje téma historické a venkovské. Přesto např. K. V. RAIS (1859 – 1926) napsal humorný román Pantáta Bezoušek o venkovanovi z podkrkonoší, poznávajícím Prahu.
L. STROUPEŽNICKÝ (1850 – 1892) proslul komedií z jihočeské vesnice Naši furianti.
Realistické tendence v tvorbě 90. let 19. stol. najdeme též u J. S. MACHARA (1864 – 1942) – Satiricon. F. GELNER (1881 – 1914) ve sbírkách Po nás ať přijde potopa!
a Radosti života chtěl šokovat soudobé měšťáky. V. DYK (1877 – 1931) se zaměřil na politickou satiru – Satiry a sarkasmy. Pohádky naší vesnice parodují Hálkovu sbírku
a současný český politický život.
20. století
20. stol. užívá humoru a satiry programově jako jednoho z nejvýraznějších prostředků, působících na čtenáře či diváka.
V první pol. 20. stol. najdeme humor a satiru v různých žánrech, minimálně však v poezii.
JAROSLAV HAŠEK (1883 – 1923)
Satiry: Trampoty pana Tenkráta, Můj obchod se psy a jiné humoresky
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – nejpřekládanější česká kniha (54 jazyků)
Švejk – je buď prohnaným chytrákem, který předstírá svou hloupost, nebo hlupákem, sloužícím vrchnosti. Je jeho hlupáctví uvědomělé či nikoliv, nebo si chce jen zachránit život? – jeho jednání je mnohoznačné; postavy můžeme rozdělit do dvou skupin: negativní typy rakouských důstojníků (starý svět) – zobrazeni očima grotesky – parodie; lidové typy – zobrazeny humorně, ale se sympatií
Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona
JAROSLAV VANČURA (1881 – 1942)
Rozmarné léto – humoristické vyprávění z maloměsta 20. stol., přiblížil se k poetismu – různé motivy, exotické prostředí komediantů; jazyková komika je dána hyperkorektností jazykových prostředků – postavy mluví přehnaně spisovně.
KAREL ČAPEK (1890 – 1938)
Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy – nejedná se o detektivky v pravém slova smyslu, spíš o pohled do duší zlodějíčků a dobráckých strážců. Lehkost podání je také kořeněna shovívavým humorem.
Loupežník – polemika se soudobým vitalismem (oslava života); 2 generace – profesor – konzervativní; loupežník, Mimi, její sestra;konfrontace mládí se stářím,pravda je uprostř.
Ze života hmyzu – napsal společně s bratrem Josefem; alegorie; satira na typické lidské vlastnosti
KAREL POLÁČEK (1892 – 1944)
V jeho humorných prózách vystupuje jako hl. postava maloměšťák, kterého Poláček hodnotí ze 2 pohledů: shovívavý pohled na jeho záliby a nebezpečí, které hrozí, když maloměšťák zneužije svou moc (podhoubí fašismu)
Povídky pana Kočkodana – vylíčení života na malém městě, charakteristika střední vrstvy (řemeslníci, obchodníci), popisuje jejich rodinný život a zájmy
Muži v ofsajdu – fanoušci Slávie a Viktorky
Michelup a motocykl – jedinou zálibou hl. hrdiny je nákup motocyklů
Dům na předměstí – hl. postava: bývalý strážník Jan Faktor si po odchodu do důchodu postaví dům, který pak pronajímá a terorizuje nájemníky omezeními; Varuje před maloměšťáky.
Románová pentalogie – 4 díly vyšly za autorova života, 5. díl se ztratil; Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno – život obyvatel 1 města před a za 1. sv.v.; zamyšlení nad kořeny maloměšťáctví, které pramení v Rakousku-U. a přetrvává i ve změněných podmínkách
Satiricko-tragický pohled, jazyk – nehybný, opakování faktů
Bylo nás pět – román, který vychází až posmrtně; Petr Bajza, Eda Kemlink, Antonín Bejval, Čeněk Jirsák, Zilvar z chudobince; jazyk mísí stylistické roviny: knižní + hovorový, obecná čeština
Za okupace vznikají povídky J. Š. KUBÍNA, které užívají bohatství lidového jazyka a optimistického humoru, - Jivínské rapsódie.
Osvobozené divadlo
- divadelní scéna v Praze, založená v roce 1925 amatérskými divadelníky jako scéna uměleckého sdružení Devětsil. K vůdčím osobnostem patřili režiséři J. Frejka, J. Honzl, E. F. Burian, hudebníci I. Krejčí, J. Ježek, choreografka M. Holzbachová aj., kteří inspirováni francouzskou a ruskou divadelní avantgardou hledali nové inscenační metody. V roce 1927 J. Frejka s E. F. Burianem založili divadlo Dada a do Osvobozeného divadla vstoupili J. Voskovec a J. Werich se svou inscenací Vest pocket revue; další vývoj Osvobozeného divadla byl pak zcela spojen s jejich autorskou a hereckou tvorbou, jakož i s hudební spoluprací J. Ježka. Repertoár tvořily revue, jejichž těžiště spočívalo v neopakovatelném humoru klaunské dvojice V+W. Uměleckého vrcholu dosáhlo divadlo ve 30. letech, kdy politickou satirou (Caesar, Osel a stín, Balada z hadrů, Těžká Barbora) vystoupilo na obranu demokracie proti fašismu. K významným spolupracovníkům Osvobozeného divadla patřili herci M. Nedbal, V. Trégl. F. Filipovský, L. Hermanová, H. Vítová, J. Plachta, Světla Svozilová (1906 – 1970), choreografové J. Jenčík, S. Machov, scénograf F. Zelenka aj. Pod tlakem politických událostí byla na podzim roku 1938 další činnost Osvobozeného divadla znemožněna. V poválečném vývoji byla poetikou Osvobozeného divadla významně ovlivněna zejm. generace divadelních umělců experimentálních scén.
Vest pocket revue (Publius Ruka, Sempronius Houska) – kritika a výsměch školám – smíchanina nepoužitelných vědomostí
Golem – historický námět – doba Rudolfa II. – soustředí kolem sebe umělce i podvodníky; hl. postavy: „stoprocentní muži“
Osel a stín – antický námět; zubař přijíždí na trh, chce vybrat od kramářů poplatky za místo, najme si osla a ulehne do jeho stínu, majitel však chce nájemná i za stín. Spor se dostává k soudu, soudce je nerozhodný, podléhá vyššímu knězi,.. osel je zabit a sněden
Caesar, Kat a blázen, Těžká Barbora – historka o dělu
Po r. 1945 se humoru a satiře daří ne vždy stejně. Básnická tvorba opustila vážné téma až v 60. letech (písňové texty – J. SUCHÝ, J. VODÒANSKÝ). J. KAINAR kritizuje maloměšťáka, např. ve sbírce Člověka hořce mám rád nebo ve výboru písňových textů Miss otis lituje.
V 70. letech lze jen krotce ironizovat: J. ŽÁČEK píše básně s prvky černého humoru, parodie, recese, či se zálibou v paradoxech (Mezi řečí, pro děti Aprílová škola aj.) a podobně píše i M. ČERNÍK (Mezivěk, plný aforismů). V próze inspiruje I. VYSKOČIL (v knížce Vždyť přece létat je tak snadné i dalších) jazykovými hříčkami, komikou situační, groteskně nadsazenou, pointovanou. Černého humoru využívá v řadě svých próz BOHUMIL HRABAL (např. Obsluhoval jsem anglického krále). Jemný humor je vlastní M. HORNÍČKOVI (Chvála pohybu) či F. NEPILOVI (Lipová alej). Ironii, satiru až grotesku obsahují prózy V. ŠKUTINY, vzpomínajícího na svůj pobyt ve vězení (Prezidentův vězeň, Na hradě plném bláznů).
Výrazné komedie se objevují až v 60. letech V. BLAŽEK pracuje s pohádkovou nadsázkou (Tři přání), metodu podobenství užil M. UHDE např. ve hře inspirované K. Havlíčkem Král Vávra. Typ absurdní parodie představují hry VÁCLAVA HAVLA (Zahradní slavnost). Parodický princip též široce rozvinul v 70. až 80. letech I. VYSKOČIL ve svém Nedivadle. Humoru a satiře se daří i v dalších divadlech malých forem: v Semaforu (Suchý, Šlitr, Šimek, Grossmann, Krampol), v divadle Y, v Ha-divadle, divadle (Husa) na provázku, v divadle Járy Cimrmana, později např. Sklep a dalších.
V těchto letech žánr satiry rozvíjeli svými texty i písničkáři (NOHAVICA, PLÍHAL, MERTA, HUTKA, NOS, PALEČEK, JANÍK, VODÒANSKÝ, SKOUMAL, BURIAN, DÌDEČEK a další).
Humor a satiru najdeme i v exilové či samizdatové literatuře. I. WERNISCH chápe poezii jako hru; postihuje např. grotesknost našeho každodenního snažení (Zasuté zahrady). L. VACULÍK prostřednictvím humoru odkrývá negativní jevy života (román Morčata), M. KUNDERA v románu Valčík na rozloučenou zdánlivě zábavnou formou konfrontuje ušlechtilost a vadalství.
Statistika