< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Česká próza po r. 1918 a ve 20. letechŽeny v literatuře 19. a 20. stoletíLiteratura

Česká poezie po r. 1918 až do roku 1945

     Doznívání prožitku 1. sv. války: V. Dyk (Země mluví), Antonín Sova, Josef Toman, Fráňa Šrámek; Šrámkův vitalismus a naturismus, Křičkova poezie pokory a prostoty; civilismus – Neumann (Nové zpěvy), manifesty, fejetony (Ať žije život!)

     Návaznost na Šrámka – J. Wolker (Host do domu)

    

Proletářská poezie – vrcholí v 1. třetině 20. let. Nevymezovaly ji společné znaky básnického stylu, ale společná ideje: svět autoři vidí a hodnotí z hlediska revoluce, která smete kapitalismus a nastolí spravedlivou a šťastnou komunistickou společnost. Spisovatelé mají revoluci buď připravovat burcujícím slovem nebo ukazovat cestu budoucímu lidstvu, které z revoluce vyjde.

     Levicová orientace, přiblížit se k dělnictvu, boj proti sociálnímu útlaku, romantický pohled na revoluci, kolektivnost – básník se obrací k masám; tendenčnost – vidění problematiky jen z jedné strany

     Programový manifest – stať Jiřího Wolkera z r. 1922 otištěná v časopise Var – Proletářské umění.

     J. Wolker (Těžká hodina), Jaroslav Seifert (Město v slzách, Samá láska), Konstantin Biebel (Věrný hlas, Zlom), V. Nezval (1. básn. sbírka Most), Josef Hora (Pracující den), Jindřich Hořejší (Hudba na náměstí)

     (Přísný katolík Jaroslav Durych se napohled paradoxně blíží k proletářské poezii, orientované komunisticky. Chudoba však pro něj neznamená výzvu k zápasu o sociální spravedlnost, ale vyvolenost v duchu evangelií. Není krásy bez chudoby. )

 

     Literární skupina – založena na poč. r. 1921 v Přerově; básníci Josef Chaloupka, Zdeněk Kalista, prozaik Čestmír Jeřábek, dramatik Lev Blatný, kritik František Götz, dočasně i J. Wolker, K. Biebel

     1921 – 29 vydávali časopis Host, do něhož přispívali i členové Devětsilu

     Literární skupina se hlásila k poválečné „revoluční vlně životní a umělecké.“ Většina autorů měla blízko k expresionismu

 

     Umělecký svaz Devětsil – založen na podzim 1920, hl. základna – v Praze

a pobočka v Brně. Zprvu se hlásil k proletářskému umění, ale pod teoretickým vedením Karla Teiga se v něm záhy ustavil vlastní básnický směr – poetismus. Byl manifestačně vyhlášen r. 1924.

     Podobně jako proletářská poezie byl také poetismus spojen s vizí komunistické společnosti. Nechtěl však promlouvat k současné bídě a k boji o spravedlivější svět. Chtěl být předobrazem šťastného života. Usiloval o to, odstranit hranice umění a poetickým lyrismem prostoupit denní skutečnost. Proto se inspiroval nejen avantgardními směry (např. Guillaumem Apollinairem, dadaisty, surrealisty), ale i cirkusem a varieté, poutěmi, jazzem, filmem fotbalem. Nové umění podle představ jeho avantgardních tvůrců přestane být uměním, neboť básníkem se vlastně stane každý. (Proměnit svět v báseň!)

     Jednotlivé druhy umění nejsou od sebe odděleny, slovo, obraz, zvuk, pohyb se mají vzájemně umocňovat. Cílem devětsilovské avantgardy bylo utvářet nový životní a umělecký styl.

     Exotické, neobvyklé prostředí; bizardní téma, neklid doby, hledání jistot, hravost se slovy, s jazykem, veršem; bezstarostnost; volná asociace představ, poetizace všedních dní

     Vydávali časopisy: Disk, Pásmo, ReD (= Revue Devětsilu)

     V. Nezval (Podivuhodný kouzelník, Pantomima, Abeceda), J. Seifert (Na vlnách TSF, Poštovní holub, Slavík zpívá špatně), K. Biebel (Zloděj z Bagdadu, S lodí jež dováží čaj a kávu); F. Halas, dočasně J. Wolker (jenž vystoupil z Literární skupiny a později také z Devětsilu), prozaici Vladislav Vančura (Rozmarné léto, Luk královny Dorotky), Karel Kondrád, Jiří Weil; teoretici a kritici Karele Teige, Artuš Černík, Bedřich Václavek; malíři Šíma, Hoffmeister,Muzika, Štýrský, Toyen;divadelníci Honzl, Frejka, Voskovec, E.F.Burian

     I do básní poetistů pronikalo znepokojení, začaly se objevovat hořké, zpytující otázky, jak je vyslovil Mácha. Bezstarostné hříčky, klauni, tanečnice a exotické dálky nemohly zachytit celou rozlohu skutečnosti. Příznačné jsou delší básnické skladby.

V. Nezval (Akrobat, Edison – zařazeny pak do sbírky Básně noci), K. Biebel (Nový Ikaros), V. Závada (Panichida)

    

     Na přelomu 20. a 30. let dochází k proměně v literárním vývoji. Avantgardní generace dozrává, tvorba představitelů Devětsilu se rozbíhá různými směry. Do literatury vstupují noví autoři (Halas, Závada, Holan). Proměňuje se však i celá atmosféra doby. Nadšené představy z počátky 20. let o budoucím světě se vytrácejí, děsivost velké hospodářské krize a jevů s ní spojených staví do popředí problematické, tragické stránky života.

     Bolševizace KČS – koncem 20. let =) z řad komunistů vyloučeno i 7 spisovatelů, kteří proti novému vedení protestovali: Neumann, Majerová, Malířová, Hora, Olbracht, Vančura, Seifert.

     Velká hospodářská krize – začala v ČSR později než ve světě, trvala ovšem déle.

     Přelom 20. a 30. let – oživuje se odkaz baroka (vypjaté protiklady hrůzy, děsu, odpudivosti na jedné straně, krásy a čistoty na druhé), znovu se aktualizuje také dekadence a symbolismus, Baudelaire a reflexivní poezie Březinova.

 

     Surrealistická skupina – založena r. 1934 – neměla být jen básnickým, ale i šíře kulturním hnutím. Čeští surrealisté se inspirovali Freudem a jeho psychoanalýzou, obdivovali díla markýze de Sade, objevili jako svého předchůdce Karla Hynka Máchu.

V. Nezval (Žena v množném čísle, Praha s prsty deště, Pražský chodec), K. Biebel (Zrcadlo noci); režisér Honzl, výtvarníci Štýrský, Toyen, Makovský

 

30. léta – lyrika času a ticha – meditativní poezie – J. Hora (Struna ve větru, Tvůj hlas, Tonoucí stíny, Dvě minuty ticha, Máchovské variace), J. Seifert (Jablko z klína, Ruce Venušiny) F. Hrubín (Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě, země po polednách, Včelí plást)

 

Okupace – na aktuální dění reagovala jako obvykle pohotově poezie. Většina spisovatelů zaujala jednoznačný postoj na obranu ČSR. Předznamenávají to už motivy ze španělské války: F. Halas (Dokořán-báseň Don Quijot bojující),J. Hora (Španělsko v nás),

     J. Hora (básn. sbírka Domov – báseň Zpěv rodné zemi; Jan houslista), J. Seifert (Zhasněte světla, Železná košile Vějíř Boženy Němcové, Kamenný most), V. Holan (Září, Terezka Planetová),F. Halas (Torzo naděje), F. Hrubín (Zpěv hrobů a slunce, Včelí plást, Jobova noc), Jan Zahradníček (Korouhve)

     Znovu ožívají tradiční obrazy – vrch Říp (Domov), svatováclavský chorál (Torzo naděje), železná košile sv. Václava (Železná košile)

Velmi často se připomínali klasikové 19. století. Již na podzim 1938 byly převezeny pozůstatky K. H. Máchy ze zabraných Litoměřic do Prahy. (Holanova báseň Návrat Máchův). Slavnostní uložení básníkova těla na Vyšehradě dalo v květnu 1938 podnět k mohutnému průvodu. V té době vznikla Nezvalova Óda na návrat Karla Hynka Máchy (ve sbírce Pět minut za městem). Podobně také ožívalo dílo Bedřicha Smetany,

i když z něho okupanti zakázali Libuši, Branibory, Tábor a Blaník, odkaz Aloise Jiráska

i Jana Nerudy. Mimořádnou pozornost vzbudila osobnost Boženy Němcové v roce jejího jubilea 1940. Byla natočena slavná filmová Babička s Terezií Brzkovou v hlavní roli. (SeifertVějíř Boženy Němcové; HalasNaše paní Božena Němcová).

     Poezie se obracela jako předtím k národnímu kolektivu, nyní však spíše než jako zbraň sloužila jako útočiště. Básně oslavovaly vlast, uchovávaly hodnoty národní tradice. Mnohé verše působily již samou krásou českého jazyka, jako Nezvalova Manon Lescaut.

    

    

 

 

 

Během 2. sv. války se začaly formovat skupiny mladých básníků, jejichž tvorba vycházela až po r. 1945

  1. r. 1940 – skupina okolo Kamila Bednáře – programové prohlášení Slovo k mladým – formulace „nahý člověk“ – čl. oproštěný od umělých konvencí a ideologií, konkrétních společenských vazeb

-      básníci: Klement Bochořák, Jan Pilař, prozaici: Zdeněk Urbánek, Bohuslav Březovský

-      orientována na poezii Jiřího Ortena (- básn. sb. Ohnice); =) vydávala časopis Ohnice

2.  Skupina 42 – literárně-malířská; Jindřich Chalupecký (-literární kritik) – stanovil program skupiny: být záměrně nepoetičtí, odmítali lyrismus dojmů a nálad; scházeli se po ateliérech, zklamáni dobou, všímají si bídy okraje společnosti, inspirováni jazzem

-      malíř Kamil Lhoták; Josef Kainar, Jan Hanč, Jiřina Hauková, Ivan Blatný, Oldřich Mikulášek

3.  Skupina katolických autorů – vydávali revue Akord

-      Jan Zahradníček, Václav Vokolek, Bohuslav Reynek, Václav Renč

4.  Levicově orientovaná skupina okolo Mladé fronty

-      v čele Pavel Kohout; Jan Štern, Ivan Skála

5.  Frézistická skupina

-      Michal Sedloň

6.  Surrealisté – RA

-      Vladimír Effenberger, Ludvík Kundera, Jiří Kolář

7.  Existencialisté – časopis Listy

8.  Underground

-      Bohumil Hrabal, Egon Bondy

<:namespace prefix = v ns = "urn:schemas-microsoft-com:vml">

    

JIŘÍ WOLKER (1900 – 1924)

Pocházel z prostějovské měšťanské rodiny. Vystudoval gymnázium a odešel studovat práva do Prahy, ale navštěvoval také Šaldovy a nejedlého přednášky na Filozofické fakultě. Na jaře r. 1923, kdy se připravoval na zkoušky, u něho propukla tuberkulóza. Léčil se v Tatranské Poliance, avšak léčby nebyla úspěšná. Koncem r. 1923 si ho rodina odvezla domů a tam ve svých 24 letech zemřel.

     1. básn. sbírka Host do domu – původně ji pojmenoval Ráj srdce a jeho přítel spisovatel Zdeněk Kalista napsal sbírku Host do domu, ale nakonec si názvy vyměnili. Wolker i Kalista odpovídají na nedávné hrůzy války tím, že oslavují prosté denní, dary života. Básně jsou citově bezprostřední, plné družnosti a chlapecké otevřenosti světu. Stylovým prostředkem bývá průhledná metafora, především personifikace, zvláště Wolker s oblibou používá zdrobnělin. Navozuje to důvěrný, harmonický vztah k lidem, k přírodě i k obyčejným věcem, které člověka obklopují – ty pak nabývají až jakási svátečnosti – Poštovní schránka, Kamna, Věci ...

Často tu najdeme odkazy ke křesťanství a k evangeliím, které vyjadřují soucitnou lásku k bližním a trpícím

     - Prosté chlapecké vidění, pod vlivem vitalismu

     Svatý Kopeček – delší polytematická báseň; vliv Apollinairova Pásma; ve sledu volně navazujících výjevů a ve volném rýmovaném verši líčí básník jeden den, prožitý na návštěvě u babičky na Svatém Kopečku u Olomouce, a setkání s dávnými kamarády ze školních let. Báseň ústí ve výzvu k solidaritě všech, kdo jsou přesvědčeni o nutnosti proměny světa.

     Těžká hodina – chlapecké srdce se mění v muže, jedinec se začleňuje do kolektivu; sociální balady, epika; odvrhuje romantiku, zasvěcuje svůj život revoluci

- Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu (- sen o lepším světě, Jan a Marie tento sen zabijí tím, že ho společně s dalšími uskuteční), Balada o očích topičových, Slepí muzikanti, Tvář za sklem ...

     Povídky a moderní pohádky – O milionáři, který ukradl slunce, O kominíkovi

 

JOSEF HORA (1891 – 1945)

     - básník, prozaik, překladatel (Puškin, Jesenin)

Pocházel z rolnické rodiny, narodil se v Dobříni u Roudnice. Studoval práva v Praze, avšak po studiu se věnoval novinářství a literatuře (od r. 1919 působil v redakci Práva lidu, později v Rudém právu). R. 1929 se rozešel s KSČ, zůstal však přesvědčeným socialistou. 2. sv. v. prožil – již nemocný – v Praze.

v  Proletářská poezie: Pracující den (- báseň Dělnická Madona), Srdce a vřava, Bouřlivé jaro; Revoluce nemá být jen mocenským převratem a pomstou, ale hlavně vítězstvím spravedlnosti. Má vytvořit nový vztah ke světu, hledat hlubší duchovní orientaci

v  30. l. – reflexivní a meditativní poezie: motiv věčně plynoucího času, stesk nad tím, že život je pomíjivý; Itálie (- vliv poetismu); Struny ve větru – báseň – Čas, bratr mého srdce – věčně plynoucí čas, motiv země, materialismus

   Tonoucí stíny, Tvůj hlas – spiritualismus, odcizení, osamocenost člověka, vzpomínky

   Máchovské variace – 16 básní věnovaných Máchovi ke 100. výročí úmrtí (1936)

v  Po r. 1938 – optimističtější, vlastenecké verše, vyburcovat uvědomění českého národa: báseň Španělsko v nás – reakce na občanskou válku ve Španělsku, stojí na straně republikánů – záruka pokroku a demokracie

Domov – báseň – Zpěv rodné zemi – vlastenecká poezie, vyzdvihuje tradice

Jan houslista – lyricko-epická báseň, děj jen v náznacích; hrdina, světoznámý houslista, se v těžkých chvílích vrací do vlasti. Hledá a nachází zde jistotu, naplnění života a svého uměleckého poslání. ; narážky na okupaci, národní symboly (Vyšehrad, Hradčany, housle, lípa)

 

JINDŘICH HOŘEJŠÍ (1886 – 1941)

-      proletářská poezie, blízko k Wolkerovi, naivita, touha po romantice, motiv lásky ke všem lidem, sociální problematika, bída velkoměsta – periferie

Hudba na náměstí – inspirována velkoměstem, radostně proudícími davy, zoufalstvím vyvržených, jejich nenávistí a vzdorem

Korálový náhrdelník – sociální motivy

Den a noc

    

JAROSLAV SEIFERT (1901 – 1986)

     Narodil se v Praze na Žižkově. Studoval na gymnáziu, které nedokončil. Stal se žurnalistou a jako redaktor pracoval v komunistických novinách. Po bolševizaci KSČ opustil její řady. Redaktorské práci se věnoval až do poválečných let. Po r. 1948 byl nucen se několikrát odmlčet. Nechtěl být schematický, a tak se zaměřoval na tvorbu pro děti. V 60. letech se vrací k tvorbě pro dospělé. Po r. 1968 zákaz publikování. R. 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

v  Proletářská poezie: Město v slzách – věnována S. K. Neumannovi; záměrná jednoduchost, křiklavé nadsázky, naivismus, Samá láska

Na vlnách TSF – básně-obrazy, jež mají působit nejen slovem, ale i vizuálně, střídají se různé typy písma; TSF =bezdrátová telegrafie – rádio; Podobně jako vše pronikající vlny rádia prostupují i autorovy verše různými krajinami i kontinenty. Část sbírky inspirovala cesta do Francie a Itálie, v jiných básních se mihne New York, Jokohama či Afrika. Jednotlivé motivy, vzájemně odlehlé a nesourodé, spojuje často jen básníkova představivost, jeho volné asociace.

v  30. l. – reflexivní, intimní lyrika: Jablko z klína, Jaro, sbohem, Ruce Venušiny – melancholie, vzpomínky na dětství, matku, zklamání nad koncem dětství, rozpor snu a skutečnosti, zamyšlení nad smyslem lidského života, oslava č. krajiny, domova

Překládal poezii Paula Verlaina, která ho také ovlivňovala

Básně na příležitostná časová témata otiskoval v sociálně-demokratickém tisku, kde byl ve 30. l. zaměstnán – zejména v Právu lidu a Ranních novinách ( =) sbírka Zpíváno do rotačky)

v  1938 – 1945 – vědomí ohrožení národa, vlastenecké sbírky: Zhasněte světlareakce na Mnichov; pesimismus; Hledá jistotu a oporu – Vějíř Boženy Němcové – vzpomínka na krásnou ženu, která velmi trpěla – viz. Osudy národa

Hl. jistotou je Praha – symbol národa, město měst: Světlem oděná, Kamenný most (- symbol pevnosti)

    

VÍTÌZSLAV NEZVAL (1900 – 1958)

     Narodil se v moravských Biskoupkách, pocházel z učitelské rodiny. Dětství prožil v Šamikovicích u Třebíče a jeho šťastné dětství se stalo trvalou inspirací jeho díla. Studoval na gymnáziu, potom práva v Brně. Tam na něho silně zapůsobilo především přátelství s básníkem Jiřím Mahenem. Přešel do Prahy, ale ani tam nedostudoval. Stal se nezávislým spisovatelem. Ve 20. letech byl 1 z organizačních duchů Devětsilu. Byl předním představitelem poetismu a surrealismu – lze na něm pozorovat vývoj české poezie. Působil i jako dramaturg Osvobozeného divadla. Po r. 1945 – sestupná tendence.

v  1. básnická sbírka – Most – proletářská poezie, blízko k Wolkerovi; vzpomínky na dětství, citové zážitky, sociální vidění; melodické verše – připomínají melodický popěvek

v  r. 1922 – stává se členem Devětsilu – poetismus: básnická sbírka Pantomima  - manifest poetismu, - různorodá, hříčky, kaligramy; - Abeceda – báseň inspirovaná tvary písmen – volná asociace představ, hravost, barvy, obrazotvornost, polytematičnost

A

Nazváno buď prostou chatrčí

Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu!

Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí

A člověk neví kam by složil hlavu.

- Podivuhodný kouzelník – lyrickoepická skladba bez pevného děje; exotická postava – kouzelník prochází různými situacemi, na konci dospívá k revoluci; jednotlivé motivy básně za sebou následují bez vnější logiky. Převládají volné asociace, založené na překvapujících souvislostech tvarů, zvuků a nápadů.

     Motivy poetismu: kouzlo cestování a exotických dálek, revoluce jako dobrodružství a karneval radosti; krásy moderní civilizace ...

     Na Nezvala působili jak Březina a Deml, tak Čapkovy překlady francouzské poezie, zejména Apollinaire (Apollinairova próza Zahnívající čaroděj podnítila i název Podivuhodný kouzelník)

Menší růžová zahrada – básnická sbírka; motto: „Odevzdal jsem svůj lístek ve znamení revoluce.“ – symbol celé Nezvalovy tvorby; poetismus, hravost, chce přirozenost, svobodu, fantazii, citovost, prostor pro rozvoj osobnosti

 

Menší růžová zahrada

    Slunce se odráží v barevných kaskádách od lampiónů

  menší růžové zahrady.

    Střelec číhá za ekliptikou, probodávaje svým pomyslným

  šípem meruňky.

    Protknul jehlicí klobouk dámy, jež usnula v houpačce

  nad konvalinkami, jež zvolna uhořívají.

    Dech pampelišek.

    Škeble se otevřela před západem slunce v naplaveném

  písku jak pohádky.

    A čáp pluje na loďce středem potoka, tento vlašský básník

  z dob Petrarkových.

    Uzavřen břečťanem od zakouřených silnic, naplňuji se

  chvěním slunce a vzpomínka na lásku se podobá menší

  růžové zahradě, v níž lze číst na altánku romantické verše

   o věčnosti a tajemství.

    A vše se to podobá vzpomínce na uplynulé neděle dětství

  a vašim očím, jež zůstaly náhle na křižovatce automobilové

  dráhy široce otevřeny jako květiny měsíce září, tyto modré,

  měsíční květy, jež mi budou do smrti připomínati západy

  slunce mého domova a staré eposy, z nichž mám už jenom

  vzpomínku na jméno.

    

Poetistické sbírky: Básně na pohlednice,Nápisy na hroby, Blíženci, Snídaně v trávě

v  2. období poetismu: r. 1930 pod souborným názvem vydává Básně noci: skladby Edison, Akrobat, Signál času

Edison  - 5 částí: 1) obraz noční Prahy, pocity básníka, rozdvojení osobnosti; 2) Edisonovo mládí, dětské sny, zážitky; 3) práce vynálezců; 4) oslava Edisona i celé lidské práce; 5) básníkovy pocity

 - polytematická, cyklická skladba – vracejí se a obměňují základní motivy, volné řazení obrazů, obvykle spojených stejnou anaforou (typické nejen pro Edisona)

Akrobat – 3-dílná básnická skladba; podobenství o soudu poezie; akrobat kráčí po laně, lidé jej očekávají jako vykupitele, věří, že je zbaví nemoci a neštěstí. Akrobat, přestože je mistrem svého oboru, však padá z lana. Akrobatův úděl – poslání poezie

30. léta – poetistické motivy : Skleněný havelok, Pět prstů, Zpáteční lístek – vyzývá k návštěvě SSSR; divadelní hra – Milenci z kiosku

v  r. 1934 zakládá surrealistickou skupinu: cestoval do Francie, kde se setkal

s Bretonem a jeho přáteli; v surreal. Básních vycházel ze světa dětských zážitků, z erotických představ, ze snových a halucinačních stavů

Žena v množném čísle, Praha s prsty deště, Pražský chodec

v  Anonymní poezie: forma villonské balady - 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida – vydal je r. 1936 anonymně, ale byl rozpoznán, 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida, 70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida – sociální problematika

v  R. 1938 se rozešel se surrealistickou skupinou. Jedním z důvodů byly i spory kulturněpolitické a rozdílný postoj ke stalinismu, se kterým Nezval souhlasil

v  Reakce na okupaci: Matka naděje – osud matky – osud národa, o který má strach; Pět minut za městem – obsahuje báseň – Óda na návrat Karla Hynka Máchy, báseň Švábi – byla vyškrtnuta; Historický obraz

Dramata: Manon Lescaut – zpracování románu abbé Prévosta z 18. stol.; důraz na krásu č. jazyka (- Divadlo EF Buriana)

v  Poezie po r. 1945 – úpadková: poemy Stalin, Zpěv míru, básn. sb. Z domoviny, Veliký orloj – černobílé vidění, schematismus

r. 1948 se zastal Jakuba Demla, který tak nebyl politicky pronásledován

50. l. – verše milostné, intimní, úvahové, básn. sb. Chrpy a města, Křídla, Nedokončená

poslední dílo – drama – Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou – varuje před lidskou mocí

    

KONSTANTIN BIEBEL (1898 – 1951)

Pocházel ze Slavětína u Loun. Studoval reálku v Lounech a v Praze, narukoval, na balkánské frontě byl raněn, zajat a odsouzen k smrti. Podařilo se mu však uniknou prý za pomoci dívky, která se do něj zamilovala. (Tento příběh podnítil Jiřího Wolkera k povídce Ilda). Po návratu studoval na lékařské fakultě v Praze, ale studia nedokončil. Hodně cestoval: podnikl cestu na Sumatru, Ceylon, Jávu, do Alžíru a Tunisu. Ve 30. l. žil v Lounech a v Praze. Po osvobození pracoval na ministerstvu informací. Spáchal sebevraždu.

v  Proletářská poezie: básn. sb. Věrný hlas, Zlom – zážitky z války, sociální problematika

Biebel byl blízkým přítelem J. Wolkera, strávili spolu část prázdnin v Bašce v Dalmácii. Wolker však brzy poté podlehl tuberkulóze a na stejnou nemoc zemřeli i další přátelé, také Bieblova přítelkyně, s níž se v Bašce seznámil. Smrt obou blízkých jím otřásla. Sbírku Věrný hlas věnovat tedy „Drahé památce Jiřího Wolkera“

v  Poetismus: Válka a milostné motivy, melancholická, snivá nálada; Zloděj z Bagdadu (- ústředním tématem je smrt milované dívky)

Básn. sb. S lodí, jež dováží čaj a kávu – z větší části odezvou cesty na Cejlon

a Jávu. Exotiku milovali všichni avantgardní autoři, Biebel byl však jediný, kdo podnikl takovou dalekou plavbu.; obraznost, hravost, zkušenosti z války, vztah k domovu, rodné vlasti

Nový Ikaros – motivy a časové roviny se přeskupují, Zážitky z cest střídají obrazy z cest na Jávu, do erotických scén či výjevů denního života se vkliňují válečné hrůzy. Útržky dějů se prolínají se snovými, povědomými vidinami. Neustále se vrací válečná polnice, šílenství smrti.

    - odkaz k bájnému řeckému Ikarovi, který vzlétl k nebi, avšak spadl a utonul v moři (Stejného námětu využil i Hrubín po 2. sv. v. v Proměně). Moře se vbásni vynořuje několikrát, mj. v 2. zpěvu v podobě potopy světa, jež zaplavuje také Prahu. (Biebel předjal obraz katastrofické záplavy, jak se později v 70. a 80. letech objevil

u Bondyho, Hrabala, Brabcové a I. Klímy.

v  Surrealismus: básn. sb. – Zrcadlo noci

v  Básnická tvorba po r. 1945: poslední sb. – obsahuje verše za 10 let – Bez obav – různorodá (vzpomínky na válku, soc. problémy, tichomořské cesty, osobní zážitky, socialistické básně)

 

FRANTIŠEK HALAS (1901 – 1949)

     Pocházel z brněnské z brněnské dělnické rodiny, ale značnou část dětství strávil 

u Kunštátu na Vysočině – tento kraj pak líčí v básnické próze Já se tam vrátím. Jeho otec byl bouřlivák, socialista a pak komunista, často vězněný. V 8 letech mu zemřela maminka a ještě předtím několik sourozenců, smrt tu „byla skoro členem rodiny“ jak napsal Hrubín. Vyučil se knihkupcem a tak se dostal ke knihám. Byl členem brněnské pobočky Devětsilu. Ovlivnil ho Jiří Mahen.

    

v  20. – 30. léta – spiritualismus – duchovní složitá poezie

Sépie – prvotina; vliv poetismu a proletářského umění

Kohout plaší smrt – básn. sb.; opakují se motivy podzimu, zanikání, tmy a především smrti v různých variacích – život je nahlížen z hlediska smrti; vzpomínky na dětství, zapálení se pro víru v lepší budoucnost =) zklamání

Básn. sb. – Tvář, Hořec

Staré ženy – samostatně vydaná báseň; vystavěna po vzoru mariánské litanie barokní doby. Líčí se tu v 5 částech jednotlivé části těla – oči, ruce, vlasy, klín, tvář – a s nimi spojený úděl žen stojících na prahu smrti.

Na Staré Ženy reagoval S. K. Neumann básní Staří dělníci. Neumanna popudila údajná jednostrannost Halasova pohledu – pouze na biologické stárnutí, bez přihlédnutí k možnému společenskému začlenění a aktivitě. Vyčítá Halasovi, že zapomněl na „třídní aspekt stárnutí. Proto si Neumann nevybírá pro svoji báseň staré muže, ale staré dělníky. Halas odpovídá básní Dělnice. (Později Halas jako žertovný protějšek k proslulé tragické skladbě Staré ženy erotickou báseň Mladé ženy)

- Halasova forma: metafory, kakofonie – nelibozvučnost, změny rýmu, střídání stylů jazyka (archaismy, neologismy), abstraktní prvky, smyslovost

v  poezie od r. 1936 – vypuknutí občanské války ve Španělsku – Dokořán – ústřední báseň – Don Quiote bojující – probere se ze snu a jde bojovat

Angažovaná tvorba pokračuje reakcí na rok 1938 a na okupaci: Torzo naděje – reakce na Mnichov – 3 ústřední básně: Praze, Mobilizace, Zpěv úzkosti – ztráta spojenců, zklamání, naděje do budoucna

Naše paní Božena Němcová – přirovnává její život k osudu č. národa

Ladění – vzpomínky na dětství

Básn. próza – Já se tam vrátím – návrat k domovu, do kraje dětství na vysočině

v  Tvorba po r. 1945:

- za války působil v odboji a po osvobození se dal jako básník (a navíc i jako občan) do služeb nového státu. Pracoval ve vysokých veřejných funkcích, psal dokonce i texty budovatelských písní a agitační veršíky pro plakáty dvouletky. Už od r. 1946 však začínají vznikat texty zcela jiné, skeptické a úzkostné; V řadě

Své poslední básně ještě před smrtí v r. 1949 uspořádal do sbírky A co? (A co básník?), která však mohla vyjít až po 8 letech (r. 1957)

     Před 2. sv. v. byl Halas jedním z nejuznávanějších básníků. Nikdo neměl mezi mladými tolik žáků jako on. Po válce byla jeho poezie označena za „dekadentní, chorobnou a cizí našemu lidu ...“

 

     JIŘÍ ORTEN (1919 – 1941) – vl. jm. Jiří Ohrenstein

     Narodil se v Kutné Hoře v rodině židovského obchodníka. S 2 bratry prožili společně harmonické dětství. Po maturitě rok studoval jazyky, potom vstoupil na hereckou konzervatoř. V r. 1939 byl však z rasových důvodů vyloučen. Odmítl emigrovat pro lásku k dívce; ta ho však později opustila. Prošel různými zaměstnáními. Publikoval pod pseudonymem Karel Jílek a Jiří Jakub. V den svých 22. narozenin byl přejet německou sanitkou. Byl převezen do nejbližší nemocnice, ale tam jako Žid nesměl být ošetřen. Na následky úrazu zemřel.

     Čítanka jaro – připomíná Wolkrova Hosta do domu; něžné, důvěrné verše, chlapecký pohled na svět, láska ke všem lidem

     Další verše však již nabývají na strohosti a drsnosti. Drsnější jsou i autorovy životní zkušenosti. Cesta k mrazu (tzn. cesta ke smrti), Ohnice, Jeremiášův pláč

- tragika, smutek, zklamání, motiv smrti, tragicky pociťuje své židovství =) izolovanost, zklamaná láska, odcizení, nesmyslnost života; pravidelný rytmus, občas volný verš, slova cit. zabarvená, zdrobněliny

     Elegie – vyšla až po smrti; autor se vrací ke štěstí dětství, ale tento ráj je

ztracen. Hledá Boha, ale nenachází ho; je to jen poezie, jež může nahradit chybějící vyšší smysl žití.

     Ortenovy deníky: Modrá kniha, Žíhaná kniha, Červená kniha – zahrnují úvahy, výpisky z četby, vl. tvorba – básně – datovány

     (Psal i prózy: Čemu se báseň říká)

     Ortenovo dílo se stalo impulsem pro většinu mladých básníků, kteří nastupovali do české poezie po válce i pro generaci vstupující do literatury v 60. letech




Přidal: Betunka 30. 8. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 5282
Zhlédnuto: 8295 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Česká próza po r. 1918 a ve 20. letechŽeny v literatuře 19. a 20. stoletíLiteratura