Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Česká poezie po r. 1918 až do roku 1945Literatura

Česká próza po r. 1918 a ve 20. letech

 

     Léta 1918 – 1939 bývají často a právem považována za jeden z vrcholů české literatury.

V této době česká literatura jednoznačně dominuje. Kulturní živel německý

a židovskoněmecký, do té doby silně zastoupené, ustupují a ocitají se v pozadí. Československá republika a její literatura se tak jeví jako dovršení obrozeneckého úsilí

o rozhodující postavení češství ve společnosti a zvlášť v kultuře.

     Posláním české literatury od počátku obrození bývalo nahrazovat nedostatečně rozvinutý národní život. Z toho vyplývaly charakteristické rysy většiny děl: funkce národně výchovná, požadavek srozumitelnosti, zaměření na národní dějiny a metoda iluzivního realismu. Vznik samostatného československého státu literaturu zprostil národně nabádavého poslání. Umožnil v mnohem širší míře rozvinout svébytnou, estetickou funkci poezie, prózy i dramatu.

     Čeština se ve větší míře uplatňovala na veřejnosti, nově vznikala např. terminologie vojenská a poštovní. Literární výuka na školách a povinné veřejné knihovny v obcích šířily znalosti české literatury.

 

Ohlasy 1. světové války

    V prvních letech po převratu se stala válka stěžejním tématem mnoha děl, zvlášť prozaických – ať přímo, na základě frontových zkušeností, nebo nepřímo, v podobě obrazu v lidském myšlení – prózy mravní obrody – zachycovaly krizi a ohrožení, jejich tématem byla obvykle válka, avšak z bloudění a rozvratu nacházely cestu k scelení, integraci jedince, k novému smyslu života (IVAN OLBRACHT – Podivné přátelství herce Jesenia)

 

     Legionářská literatura

Legionáři byli čeští a slovenští vojáci, většinou zběhové a zajatci, bojující proti Rakousku a Německu. Vyznamenali se zvláště v Rusku v krvavých bitvách u Zborova a u Bachmače

Byli milováni a ctěni jako revoluční vojsko mladé republiky. Oslavy legií – podobně jako obdiv k Tomáši Masarykovi – vyvolávaly sentimentální pohnutí a také záplavu bezduchých frázovitých projevů. Představiteli oficiálně vyzdvihované „legionářské literatury“ byli hlavně Rudolf Medek, Josef Kopta a František Langer. Jejich prózy vyšly společně pod názvem Legionářské povídky.

 

     RUDOLF MEDEK (1890 – 1940)

- pocházel z Hradce Králové. Nejdříve byl učitelem, později se stal jedním z předních generálů legií v Rusku a posléze také ředitelem Památníku odboje. Jeho spisovatelské počátky sahají až k Moderní revue - dekadent.

-      již r. 1918 vydávají legionáři v Čeljabinsku jeho patetickou báseň Zborov (uveřejněna ve sbírce básní Lví srdce)

-      pětidílný cyklus – 1. část – Ohnivý drak – formování ruských legií, jejich sláva, sibiřská tažení; - rozsáhlá kronika – nepopisuje jenom válku, ale i těžký návrat domů a problematické zařazení do života.; z hlediska čtenářů – pouze historický význam – ne umělecký

-      drama – Plukovník Švec – 1 z nejúspěšnějších inscenací Národního divadla

 

JOSEF KOPTA (1894 – 1962)

-      český básník, dramatik, novinář, původním povoláním bankovní úředník

-      románový cyklus – trilogie: Třetí rota, Třetí rota na magistrále, Třetí rota doma – návrat domů, poválečná léta se ztrátou iluzí

-      román – Hlídač číslo 47 – hl. postava: traťový hlídač přechodně ohluchne, ale potom svou hluchotu předstírá dál, a tak odhaluje charaktery lidí kolem sebe; psychologický román

 

FRANTIŠEK LANGER (1888 – 1965)

-      český dramatik a prozaik; přítel a osobní lékař Karla Čapka

-      dramata: Vítězové, Jízdní hlídka – až z 30. let

-      soubor povídek: Železný vlk

 

JAROSLAV KRATOCHVÍL  (1885 – 1945) – zemřel v koncentračním táboře

-      kniha vzpomínek a dokumentů - Cesta revoluce – zdůrazňuje sociálně revoluční zaměření legionářského odboje

-      dvojdílný román – Prameny – rozsáhlé dílo, ale měly být jen úvodem k širšímu cyklu Řeka (Jako řeku nebo vítr zobrazuje zástupy vržené do války a revoluce. Vyniká v zachycení prostředí, líčení živelných zpola uvědomělých stavů.)

 

VÁCLAV KAPLICKÝ (1892 – 1982)

- román – reportáž – Gornostaj; román – Kladivo na čarodějnice – z 60. let

 

JAROSLAV HAŠEK (1883 – 1923)

     Začal neúspěšně studovat gymnázium, učil se drogistou a svou cestu za vzděláním ukončil na obchodní akademii. Pracoval v bance a současně se věnoval literární činnosti. Bývá často považován za prozaika, žurnalistu, ala také bohéma a anarchistu. Toulal se po střední Evropě a balkánských zemích. Ve válce se dostal na frontu do Ruska a v únoru 1918 přešel do řad Rudé armády a služeb socialistické revoluce. Za dva roky se vrátil zpět do vlasti, kde jeho revoluční aktivity umlkly. Usídlil se v Lipnici a věnoval se spisovatelské činnosti.

Satiry: Trampoty pana Tenkráta, Můj obchod se psy a jiné humoresky, Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války–nejvíce překládaná č. kniha (54 jazyků)

Švejk – je buď prohnaným chytrákem, který předstírá svou hloupost, nebo hlupákem, sloužícím vrchnosti. Je jeho hlupáctví uvědomělé či nikoliv, nebo si chce jen zachránit život? – jeho jednání je mnohoznačné; postavy můžeme rozdělit do dvou skupin: negativní typy rakouských důstojníků (starý svět) – zobrazeni očima grotesky – parodie; lidové typy – zobrazeny humorně, ale se sympatií

Komika je dána způsobem, jakým Švejk uplatňuje své zkušenosti, aniž chápe logiku; jazyk hovorový – zachycení mluveného projevu – Hašek toto dílo nepovažoval za literární

     Josef Švejk navazuje na typ mazaného prosťáčka, v literatuře už letitý (Nasredin, Enšpígl, Sancho Panza). Takové postavy se několikrát vynořily už v Haškově předválečném díle, dokonce i sama figura vojáka Švejka je doložena z jeho grotesek z let desátých a také kabaretních vystoupení.

     Autor nastoupil k pěšímu pluku v Českých Budějovicích, s nímž se dostal přes Bruck nad Litavou na haličskou frontu. (Stejnou cestou prochází i Josef Švejk.)

     Proti hrůzám války a proti světu, který ji stvořil, autor nevytyčuje obrazy lepšího světa, nevěří jiným ideologiím. Tím se liší od spisovatelů zaměřených nacionalisticky, socialisticky, komunisticky a katolicky. Skutečnost přijímá tak, jak je, bez iluzí a ideálů, smysl mají jen právě přítomné elementární hodnoty.

     Tento román nemá jednotnou zápletku, je komponován jako volný sled výjevů, rozhovorů a Švejkových vyprávění. Jednotlivé epizody, jež působí někdy improvizovaně, spojuje vlastně jen hlavní postava.

     Jazyk: mluvená čeština, vulgarismy, byrokratická a vojenská hantýrka, rakouská němčina, výrazy maďarské, polské, parodován jazyk lidových kalendářů i vědeckých pojednání. Na Haškův vyprávěcí styl navazuje Bohumil Hrabal.

     Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka vycházely původně v laciných sešitech na pokračování jako lidová četba. Knihkupci je odmítli prodávat jako „vulgární“ a většina kritiků je považovala za pouhé čtivo. První, kdo Osudy ocenili, byli Ivan Olbracht a pražští Němci Max Brod a Alfréd Fuchs.

 

    JAROMÍR JOHN (1882 – 1952) – vl. jm. Bohumil Markalous

Večery na slamníku – „denní provoz fronty“; komika, laskavý humor, ironie, satirická nadsázka; proti hlouposti a krutosti, jež sebou nese válka, stojí přirozenost obyčejných vojáků či civilů.

Jazyk: obecná čeština, nářečí, německé či jihoslovanské výrazy, vojenský slang, řeč úředních dokumentů i osobních dopisů. V užívaní neliterárních, ryze mluvnických prostředků John předešel Čapkovy Povídky z druhé kapsy a také Hrabalovy prózy.

Rajský ostrov – o stavbě Národního divadla

 

<:namespace prefix = v ns = "urn:schemas-microsoft-com:vml">

 

     IVAN OLBRACHT (1882 – 1952) – vl. jm. Kamil Zeman

- spisovatel a novinář; syn Antala Staška

Pocházel ze Semil. Studoval původně práva, potom filozofii, avšak ani tato studia nedokončil. Stal se novinářem: sociálně demokratických Dělnických novin ve Vídni, později pracoval v Právu lidu a v Rudém právu v Praze.

     Začínal s poezií, pokoušel se o drama, ale úspěch mu přinesla až kniha 3 povídek O zlých samotářích – lidé na okraji společnosti, která jimi opovrhuje, ale on jí také, bouří se proti ní. (Maxim Gorkij – tématika bosáctví)

- Josko, Forko a Paulína (- 3 tuláci – nikdo je nepřijímá), Rasík a pes (poprvé v literatuře postava rasů), Bratr Žak

Žalář nejtemnější – 1. Olbrachtův román – psychologický; v obrazech hrdinových představ, snů a halucinací se Olbracht – zřejmě jako první – inspiroval poznatky soudobé psychoanalýzy či hlubinné psychologie, jak je rozvíjeli S. Freud a jeho pokračovatelé C. G. Jung a A. Adler.

Podivné přátelství herce Jesenia – dobrodruh a egoista Jan veselý – pracovitý

a racionální Jiří Jesenius

Anna Proletářka, Zamřížované zrcadlo – román – reportáž

 

     KAREL POLÁČEK (1892 – 1944) – v koncentračním táboře v Osvětimi

- z rodiny židovského obchodníka z Rychnova nad Kněžnou (- předobrazem pro Okresní město); pracoval jako úředník, psal pro Lidové noviny

Když r. 1920 uveřejnil pod pseudonymem Kočkodan povídku Kolotoč (knižně povídky pana Kočkodana), v níž popsal nesmyslnou byrokracii instituce, velmi se podobající jeho úřadu, dostal výpověď.

Poláčkovy prózy mají některé vlastnosti sociálně psychologických studií. Detailně nahlížejí do světa různých skupin lidí vesměs středního stavu, drobných podnikatelů, živnostníků, úředníků. Dokáží je pronikavě pozorovat, zpřítomnit jejich chování, zvyky, způsob mluvy. Autorovou specialitou bylo zachycení židovské mentality. Zaujaly ho židovské anekdoty, které podle něho patří do stejné řady jako ruské byliny, bohatýrské zpěvy jižních Slovanů, středověké legendy.

Jazyková komika, opakující se promluvy, fráze a klišé obnažují konvenčnost, nesmyslnost postojů. Postavy nemají vlastní charakter, jsou řízeny stereotypem, podobají se až někdy k neživým automatům.

Román – Dům na předměstí – příběh majitele předměstského domu, nadstrážníka Faktora, malého tyrana toužícího po majetku a moci, a jeho nájemníků.

 

     VLADISLAV VANČURA (1891 – 1942) – popraven gestapem

- prozaik a dramatik meziválečné avantgardy

Pocházel ze staré evangelické rodiny; byl příbuzný Jiřího Mahena (dědečkové obou byli bratři). Vystudoval medicínu, zprvu působil jako lékař, později se věnoval jen literatuře.

     Jeho zájem směřoval původně k výtvarnému umění – což našlo odraz ve vizuální obraznosti Vančurova stylu. Byl členem Devětsilu a jeho prvním předsedou. Sdílel úsilí avantgardy o nové umění a budování nového životního slohu.

     Nezvyklý jazyk a styl. Používá výrazů knižních (třeba přechodníků i minulých, v přímé řeči), ale také vulgárních, zkratkovitého náznaku, odvážných metaforických srovnání. (Milan Kundera napsal, že kdyby si Vančura otevřel krámek s metaforami, mohl by jimi zásobovat několik generací básníků. Vančurův styl směřuje opačným směrem než Čapkův: Čapek tíhne ve 20. letech k mluvnímu, hovorovému jazyku, naopak Vančura tvoří své věty stylizovaně, složitě, někdy na způsob jazyka Kralické bible či humanistické periody.

     Soubor krátkých próz – Amazonský proud;

Dlouhý, Široký a Bystrozraký – připomínají básně v próze

     Pekař Jan Marhoul – modelem otec spisovatele Karla Nového; - pracovitý, snivý a bezelstný, družný, plný radosti – nehodí se do světa chladné vypočítavosti, který vše poměřuje ziskem; přijde na mizinu a v bídě umírá

     Pole orná a válečná – hl. hrdinou je vrah, který ve válce umírá, po smrti se dočká slávy jako válečný hrdina (odešel do ní jako vozataj a byl zabit)

- roztříštěná kompozice, volné scény na různých místech válčící Evropy – zrcadlí se chaotičnost války

     Rozmarné léto – humoristické vyprávění z maloměsta 20. stol., přiblížil se k poetismu – různé motivy, exotické prostředí komediantů; jazyková komika je dána hyperkorektností jazykových prostředků – postavy mluví přehnaně spisovně.

     Luk královny Dorotky – povídkový soubor

 

     JAROSLAV DURYCH (1878 – 1961)

Pocházel z katolické rodiny z Hradce Králové. V raném dětství ztratil matku a brzy potom také otce. Sám napsal, že „nikomu nepatřil, pozbyl domovské příslušnosti, toulal se světem“. To jej silně poznamenalo, v jeho díle se stále znovu vynořuje téma „bloudění“, putování a hledání ráje, v němž se erotická láska prolíná s touhou po věčnosti.

     Vystudoval medicínu, potom působil jako vojenský lékař a katolický publicista.

     Psal verše, povídky, romány, dramaty, básně v próze, eseje, kritiky, cestopisné knihy, překládal beletrii i teologické spisy.

     Durychovo pojetí katolicismu je jiné než Demlovo a Čepovo. Jeho Bůh není laskavý, ale vznešený, přísný až mrazivý. J. Durych byl barokně založený duch.

     Začíná jako autor poezie: Cikánčina smrt, Panenky, Eva – ke konci 20. let vyšly v 1 sbírce s názvem Básně – hrdinky jsou ženy, oslavuje je, příkladem je pro ně panna Marie; oslavuje ženu prostou a pokornou, která překonává svou fyzičnost

a obětuje se plně Bohu

     Povídkové soubory: Jarmark života, Tři dukáty, Tři troníčky (- motiv pokory

a chudoby i odpor vůči měšťáckému světu.

Kouzelná lampa – vyzdvihuje ideály křesťanství; „chudoba“ – nejvyšší ctnost

Román – Anežka Berková – ideál ženy

Novela Sedmikráska – mladík sedmkrát potkává tutéž chudobnou díku, vždy v jiné podobě a na jiném místě, nepoznává ji a vždycky znovu se do ní zamiluje. Až posedmé prohlédne; Některé situace připomínají pohádku, např. hledání zakleté princezny, sedmero opakování. Střídají se zde dvě roviny: svět střízlivý, tělesný

a pozemský (např. obrazy velkoměstské bídy) a nadzemská, metafyzická skutečnost, „láska věčná“. Nepoznávaná dívka je krásná žena, zároveň však symbolická bytost, ukazující cestu k milosti a ráji. Odpovídá tomu i styl – věcně reálný až naturalistický

+ lyricko-symbolický a vizionářský.

     Od druhé půli 20. let se Durych soustavně věnoval historickým námětům.

„větší valdštejnská trilogie“ – Bloudění – z doby 30tileté války – její hrůzy vedou hlavního hrdinu Jiřího, nositele kacířského vzdoru a pýchy, k vykoupení v podobě lásky Španělky Andělky, která ztělesňuje ráj srdce a milost.; kontrast – 2 principy: světlo (katolictví) – tma (kacířství)

„Menší valdštejnská trilogie“ – Rekviem – 3 povídky: Kurýr, Budějovická louka, Valtice

-      obě dvě díla čerpají z raného baroka. Jsou to barvité obrazy „světa opuštěného Bohem a zrazeného lidmi“.

 

 

 

     JAKUB DEML (1878 – 1961)

- básník, prozaik, překladatel, katolický kněz (po vzoru Březiny)

Už v mládí byl okouzlen poezií O. Březiny, a nímž se později seznámil a s nímž si dopisoval, a výtvarným dílem sochaře Františka Bílka.

Moji přátelé – básně v próze; oslovuje rostliny, stromy, keře; antromorfizace – zlidštění

Miriam (hebrejsky – Marie) – báseň v próze – osobní pozadí: autorův něžný vztah k sestře Matylce, postižené a předčasně umírající, láska k Elišce Wiesenbergerové

     Deml byl konfliktní osobností, neschopen kompromisů s denním životem. Roztržky s konzervativními představenými vedly k tomu, že mu nejprve zakázaly psaní

a překládání, pak nesměl vykonávat kněžské úkony a konečně byl ve 35 letech nuceně penzionován. Plné dramatických vztahů byly také Demlovy vztahy k ženám a k přátelům. Svědectví o tom přinášejí jeho texty, hlavně deníkové záznamy, promísené s dopisy, výpisky z četby, básněmi, polemikami, sny, fotografiemi, účty, texty přátel (Rosnička, Domů, Šlépěje)

     Deml vnáší do české literatury deníky (psal je už Mácha, ale šifrovaně a pro sebe; potom – Nezval- Neviditelná Moskva, Holan – Lemuria, Hadry, kosti, kůže, Orten,

J. Kolář, Vaculík- Český snář). Poprvé použil asociativní metody =) poetismus; Nezval ho jmenuje předchůdcem surrealismu – sny – literární žánr – pokus automatického textu

     (Miriam a Moji přátelé – knihy dne) Knihy noci: Hrad smrti, Tanec smrti

-      sublimuje ohrožení člověka vystavěného tlaku církevního aparátu, pokus o zničení člověka

-      Smrt tu není jako v symbolismu vznešeným tajemstvím, ale konkrétní a drsnou hrůzou. Vše bez rozlišení vplouvá do jednoho toku: osobní zážitky, malichernosti

i tragédie, metafyzická milost, vzpomínky, sny, anekdoty i smrt.

    

JAN ČEP (1902 – 1974)

Pocházel z chalupnické rodiny. Studoval na pražské Filozofické fakultě češtinu, angličtinu a francouzštinu – z těchto jazyků také nejvíce překládal. Nedostudoval však, stal se na čas spolupracovníkem Josefa Floriana ve Staré Říši a potom volným překladatelem a literátem. Psal pro časopis Sever a východ. (R. 1948 emigroval, působil v rádiu Svobodné Evropa a v nakladatelství Křesťanská akademie v Římě.)

     První dva svazky próz Dvojí život, Vigilie – vydal potom společně pod názvem Zeměžluč

     V Čepových povídkách bývají vnější děje omezeny na nejmenší míru; autor zpodobuje svět skrze vnitřní vnímání a vnitřní čas svých postav. Před obšírným realistickým záznamem dává přednost zkratce, zaměřuje se k mezním situacím (smrt, zvrat v životě).

     Čepovy prózy se odehrávají na venkově. Nejčastěji má scenerie obrysy krajiny autorova dětství kolem Litovle v Hornomoravském úvalu. Tradiční jistoty: rodný kraj, domov, společenství předků, křesťanská víra jako záruka smyslu života = lék vůči krizi moderního, nezakotveného a neklidného života, protiváha vůči nadvládě peněz

a hmotných statků.

     Romány: Jakub Kratochvíl (Letnice), Hranice stínů

Čepovy postavy: intelektuálové s autobiografickými rysy nebo vesničané, spojení denní prací se zemí a s přírodou. V jejich životě, v němž převládá bolest, nepochopení

a nenaplněná láska, dochází vždy k nějakému okamžiku zkoušky.

 

KAREL KONRÁD (1899 – 1971)

- spisovatel a novinář, člen Devětsilu

soubor 3 povídek Robinsonáda (Robinsonáda, Rinaldino, Dinah)

- kompoziční novátorství, roztříštěná kompozice, rychlé střídání záběrů

 

 

 

 

 

KAREL ČAPEK (1890 – 1938)

Na vzniku prvních významnějších děl se společně s Karlem podílel i bratr Josef

– 2 soubory krátkých próz Zářivé hlubiny(1916) (- název podle 1 povídky Zářivé hlubiny – zkáza lodi Titanicu; náhoda je někdy nad sebedokonalejší techniku), Krakonošova zahrada(1918) (rozmanité , podmětem jsou denní aktuality; základní téma - technická civilizace).

     Prvním samostatným dílem K. Čapka byla povídková kniha Boží muka(1917). Povídky prostupuje autorův pesimismus vyvěrající z přesvědčení, že lidé nemohou poznat absolutní pravdu. Víra v možnosti člověka byla navíc otřesena dobou 1. světové války. Nejznámější je povídka Šlépěj (2 muži objeví na poli, několik kroků od silnice, v čerstvé sněhu osamocenou lidskou stopu.)

Trapné povídky(1921)

     Loupežník(1920) – polemika se soudobým vitalismem – 2 generace: stará

a mladá

     R. 1920 vychází s předmluvou V. Nezvala kniha Francouzská poezie nové doby. Tady se Čapek představuje jako vynikající překladatel (zvláště Apollinairova Pásma).

     Ze života hmyzu(1921) – napsal ji společně s bratrem Josefem, alegorická komedie, ukazující špatné lidské vlastnosti prostřednictvím hmyzu

     R. U. R. (= Rossum’s Universal Robots) z r. 1921 – 1. dramatická utopie; název vytvořil Karel Čapek společně s Josefem. Drama pojednává o výrobě robotů, kteří se vzbouří a vyhladí lidstvo – až na svého tvůrce. Mezi dvěma roboty vznikne výhradně lidský cit – láska. A právě ta zaručuje lidskou nezničitelnost. Za R. U. R. obdržel Karel Čapek státní cenu; původně český neologismus „robot“ se stal mezinárodně užívaným slovem.

     Věc Makropulos(1922) – otázka nesmrtelnosti a naplnění života

     Továrna na absolutno(1922)

     Krakatit(1924) – utopický román; problém odpovědnosti vědce za svůj vynález. Inženýr Prokop, hl. postava Krakatitu vynalezl třaskavinu, jež by svými účinky mohla zničit celý svět. Uvědomuje si nebezpečí a návod na výrobu Krakatitu zlikviduje.

     Adam Stvořitel(1927) – divadelní hra, kterou napsal společně s bratrem Josefem – biblický námět

     Spisy – soubor fejetonů, novinových článků: Kritika slov, O věcech obecných neboli Zoon politicon – člověk je tvor společenský; nejslavnější esej Proč nejsem komunistou  - z r. 1924, vyšla časopisecky, kolovala v opisech a knižně mohla vyjít až po r. 1989

       Své dojmy z cest originálně a vtipně líčí v cestopisných fejetonech: Italské listy (1923),Anglické listy(1924),  

Inspirován denními zprávami =) Povídky z jedné kapsy, povídky z druhé kapsy (1929) – nejsou to klasické detektivky; pohled do nitra vyšetřovatelů i obžalovaných. Čapek se zde projevuje jako dokonalý znalec řeči příslušníků různých společenských vrstev a povolání.

     O věcech nejbližších (1925), Zahradníkův rok (1929),

 

     JOSEF ČAPEK (1877 – 1945)

Narodil se v Hronově, dětství prožil v malých Svatoňovicích a v Úpici. Studoval ve Vrchlabí, pak v Praze uměleckoprůmyslovou školu =) malíř, expresionista, kubista; člen výtvarné supiny Tvrdošíjní ; spolupracoval s Vinohradským divadlem

     Literární počátky spjaty s literární tvorbou bratra Karla

1. samostatná díla – povídky: Lelio, Pro delfína – protnuty smutkem a zoufalstvím




Přidal: Betunka 30. 8. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 3821
Zhlédnuto: 4603 krát
Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Česká poezie po r. 1918 až do roku 1945Literatura