Po období, kdy byla ovlivňována žurnalistikou a lyrikou, se v próze od konce 20. let posiluje naopak epičnost. Prozaikové se – právě tak jako básníci – obracejí k obecným, hlouběji zakotveným vlastnostem člověka.
Historické, společenské (Majerová, Poláček, Křelina, Pujmanová, Vančura, Součková), psychologické (Hostovský, Havlíček) romány; regionální literatura (chodské romány Jana Vrby, díla Jana Morávka z Posázaví), zábavná humoristická próza (např. Jaroslav Žák).
Ve 30. letech se česká próza svým významem vyrovnává poezii a v dílech významných představitelů – Karla Čapka, Vladislava Vančury, Jaroslava Durycha, Ivana Olbrachta, Jana Čepa – dosahuje evropské úrovně.
Rozvíjející se skautské hnutí se obráží v napínavých klukovských prózách JAROSLAVA FOGLARA (Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu; V příhodách proslavených Rychlých šípů nešlo jen o dobrodružství, ale také o čestnost a fair play.)
Mnoho oddechové četby bylo orientováno k ženskému publiku. VLASTA JAVOŘICKÁ; edice Romány lásky, Růžová knihovna, Červená knihovna. V literatuře se také odrazily změny v postavení ženy, k nimž docházelo po první světové válce: zvyšuje se zaměstnanost žen, jejich uplatnění ve veřejném životě, ekonomická soběstačnost. (Film – Nataša Gollová, Lída Baarová). MILENA JESENSKÁ – špičková autorka fejetonů
a reportáží. Proměny ženské hrdinky – Pacientka doktora Hegela)
Dalším populárním žánrem, který se zformoval vlastně až na konci 20. let, byla detektivka. V českém prostředí psali první literárně hodnotné detektivky EMIL VACHEK (Tajemství obrazárny) a Karel Čapek v „kapesních povídkách“; Romány do kapsy – Rodokaps. R. 1940 vychází v časopise Ahoj nejznámější česká parodie na kovbojky, Limonádový Joe od JIŘÍHO BRDEČKY, v 60. letech úspěšně zfilmovaná.
- Balada se objevovala v české literatuře už od dob obrozeneckých počátků, jmenovitě v poezii. Odkazovala k mytickému řádu lidové tradice (Erben), později k tragickému osudu jedince v soudobém světě (Bezruč, Wolker).
- Josef Čapek – kulhavý poutník, Vladislav Vančura – Markéta Lazarová
JOSEF ČAPEK (1877 – 1945)
Narodil se v Hronově, dětství prožil v malých Svatoňovicích a v Úpici. Studoval ve Vrchlabí, pak v Praze uměleckoprůmyslovou školu =) malíř, expresionista, kubista; člen výtvarné supiny Tvrdošíjní ; spolupracoval s Vinohradským divadlem
Rozsáhlá novela Stín kapradiny – příběh dvou pytláků, kteří v afektu zastřelí hajného. Prchají lesem, dopouštějí se pak dalších zločinů, jsou nakonec obklíčeni
a umírají.; Příroda (les) je pro pytláky nejprve útočištěm, vlídným přítelem, pak se stává trestající mocí, která jim připomíná jejich vinu a jako v klasické baladě trestá.
Úvahová a meditativní literatura – kniha na pomezí eseje a prózy – Kulhavý poutník – celé dílo je pojato jako dialog – rozmluva vypravěče s poutníkem, vlastně rozhovor autora sama se sebou a se čtenářem. Stále znovu se objevují námitky, repliky, odbočující poznámky, je tu množství citátů, zejména ze strarozákonních knih, z čínské poezie, Shakespeara a Máchy.
IVAN OLBRACHT (1882 – 1952) – vl. jm. Kamil Zeman
- spisovatel a novinář; syn Antala Staška
Pocházel ze Semil. Studoval původně práva, potom filozofii, avšak ani tato studia nedokončil. Stal se novinářem: sociálně demokratických Dělnických novin ve Vídni, později pracoval v Právu lidu a v Rudém právu v Praze.
Olbracht zajížděl pravidelně na Podkarpatskou Rus od konce 20. let. Svět Rusínů (chudí, spjati s přírodou, křesťané), Židů, po r. 1918 i Čechů; - kniha reportáží Země beze jména (přepracováno na Hory a staletí)
Román - Nikolaj Šuhaj loupežník – prolíná se baladický a mytický svět se světem současnosti. Román má dvě polohy: nadčasovou, v níž se hrdina stává nezranitelným rekem, nadlidsky silným a tajemným, a reálnou – tou je obraz života a zvyků podkarpatských obyvatel za světové války a těsně po ní. Této dvojitosti odpovídá styl i jazyk . Na jedná straně přírodní obraznost, např. opakované charakteristiky postav (Nikola – vlk, medvěd, ras; Eržika – lasice, divoká kočka, voní višňovým dřevem) – na druhé straně užití prostředků až reportážně věcných. Události jsou zobrazovány z více hledisek: zrakem četníků, kteří se cítí v nepřátelském obklíčení a musí sledovat, jak jim „zločinec“ stále znovu uniká, jindy očima chudých Rusínů, kterým Nikola vyrůstá v pohádkového mstitele všech bezpráví, a potřetí podkarpatských Židů, jejich propletených obchodů a zájmů.
- volná muzikálová inscenace Divadla na provázku s názvem Balada pro banditu od Milana Uhdeho
Golet v údolí – trojice próz: Zázrak s Julčou, Událost v mikve, O smutných čích Hany Karadžičové (- Olbrachtovy blízký motiv – jeho matka, pocházející z židovské rodiny, se podobně z lásky zřekla své víry.)
KAREL ČAPEK (1890 – 1938)
Výlet do Španěl(1930), Obrazy z Holandska(1932), Cesta na sever(1936)
Dášeňka čili život štěněte (1933), Jak se co dělá (1938). Posmrtně vychází soubory O lidech, Obrázky z domova
Marsyas čili Na okraj literatury; Bajky a podpovídky
Devatero pohádek a jedna od Josefa Čapka návdavkem
1933 – 1935
- charakteristická filozofická tematika; díla slučuje pojem noetiky – vědy o poznání.
Klade si otázky, zda je možné poznat pravdu o světě, o sobě samém. Dospívá k závěru, že pravda je relativní, závisí na našich postřezích, zkušenostech, intelektu, Chce, aby se Češi postavili jednotně proti fašismu, protože jej žádná relativní pravda nemůže uznat dobrým.
„Noetická trilogie“ – Hordubal (1933), Povětroň (1934), Obyčejný život (1934) – jednotlivé díly nejsou propojeny tematicky, ale filozoficky
- pátrá se tu po možnostech poznání skutečnosti a druhých lidí. Autor, jako už ve svých dílech z dvacátých let, vyvrací představu, že je jen jediná, absolutní pravdy. Skutečnost je totiž vícevrstevná a každý z nás, poznamenán vlastními zkušenostmi a myšlenkami, ji vidí v jiném osvětlení. Je to právě mnohovrstevnost člověka jako jedince, která umožňuje porozumění druhým lidem a světu. Zakládá rovnost a bratrství, úctu k názorovým odlišnostem – podle Čapka také podmínku pluralitní demokracie.
1935 – 1938 (tzn. do smrti)
Hovory s T. G. Masarykem (1928 – 1935)
Válka s mloky (1936) – fejetonový román (člověk si vypěstuje mloky – pracovní sílu, kteří se ale obrátí proti člověku; 2. část knihy lze chápat jako alegorii fašismu)
Bílá nemoc (1937)
Matka (1938) – pojetí mužské (povinnost, ideály) a ženské (uchovat život); člověk se musí aktivně postavit proti zlu násilím – vrchol aktivního humanismu
První parta (1937) – hornické prostředí, zasypání horníků, solidarita je nejdůležitější, ale sám člověk nic nezmůže
Život a dílo skladatele Foltýna – nedokončený román; vztah umělce
a společnosti
JAKUB DEML (1878 – 1961)
- básník, prozaik, překladatel, katolický kněz (po vzoru Březiny)
Už v mládí byl okouzlen poezií O. Březiny, a nímž se později seznámil a s nímž si dopisoval, a výtvarným dílem sochaře Františka Bílka.
Na přelomu 20. a 30. let začala autorova hluboká krize a názorová proměna. Ostrá kritika předem uctívaného Masaryka a první republiky a pokračovala provokujícím Mým svědectvím o Otokaru Březinovi, knihou, kterou česká kulturní veřejnost až na výjimky tvrdě odsoudila. Deml zde mluvil bez obalu např. o Březinově antisemitismy
a jeho sympatiích k fašismu.
Tragickou událostí byla pro Demla smrt jeho nejbližší přítelkyně, spisovatelky Pavly Kytlicové. Sblížil se poté s německou hraběnkou Kateřinou Sporkovou, která však jej ponižujícím způsobem omítla. – Tehdy, když se cítil zklamán přáteli, „proklet českým
i německým národem“, zneuznán jako básník, napsal během několika dnů a nocí Zapomenuté světlo – název je podobenstvím: autor, osamělý ve svém velkém domě ráno zjistí, že nechal na schodišti svítit žárovku; je to obraz marnosti, světla v prázdnotě.
Kniha byla po vydání konfiskována a mohla se prodávat až po začernění několika „nemravných míst“.
film Zapomenuté světlo (1966) převzal z Demlovy prózy jen několik motivů
Již některé z baladických próz na poč. 30. let mířily i k zobrazení sociální problematiky. (Nikola Šuhaj loupežník) V popředí je jak vývoj jedince v složitých společenských procesech, tak zobrazení prostředí a množství postav – ty ztělesňují různé sociální skupiny, vrstvy, třídy, jež se navzájem střetávají. (A. M. Tilschová – Haldy; Pujmanová, Majerová, Křelina; Vančura: Rodina Horvatova)
VLADISLAV VANČURA (1891 – 1942) – popraven gestapem
- prozaik a dramatik meziválečné avantgardy
Pocházel ze staré evangelické rodiny; byl příbuzný Jiřího Mahena (dědečkové obou byli bratři). Vystudoval medicínu, zprvu působil jako lékař, později se věnoval jen literatuře.
Jeho zájem směřoval původně k výtvarnému umění – což našlo odraz ve vizuální obraznosti Vančurova stylu. Byl členem Devětsilu a jeho prvním předsedou. Sdílel úsilí avantgardy o nové umění a budování nového životního slohu.
Nezvyklý jazyk a styl. Používá výrazů knižních (třeba přechodníků i minulých, v přímé řeči), ale také vulgárních, zkratkovitého náznaku, odvážných metaforických srovnání. (Milan Kundera napsal, že kdyby si Vančura otevřel krámek s metaforami, mohl by jimi zásobovat několik generací básníků. Vančurův styl směřuje opačným směrem než Čapkův: Čapek tíhne ve 20. letech k mluvnímu, hovorovému jazyku, naopak Vančura tvoří své věty stylizovaně, složitě, někdy na způsob jazyka Kralické bible či humanistické periody.
Markéta Lazarová – středověký příběh o lásce a o bojích lapků s královským vojskem. Napínavý příběh je ovšem obetkán celou sítí promluv vypravěče, který jednání postav komentuje, schvaluje i odsuzuje, oslovuje hrdiny, čtenáře i prozřetelnost.
- námět u příbuzného Jiřího Mahena, měli být stejného rodu jako Markéta
- lidový jazyk, argot, vulgarismy,archaismy
- historizující dílo; román je aktualizován, sympatizuje s loupežníky (přímí, vášniví, živí) – nepřímo je konfrontuje se současnými maloměšťáky
Román - Útěk do Budína, Tři řeky, Konec starých časů (- zbytečný člověk, zchudlý, objíždí statky a vyjídá je)
Rodina Horvatova – obraz statkářské rodiny i veřejného dění před 1. sv. válkou; román měl být jen úvodem k široké epopeji Koně a vůz
KAREL POLÁČEK (1892 – 1944) – v koncentračním táboře v Osvětimi
- z rodiny židovského obchodníka z Rychnova nad Kněžnou (- předobrazem pro Okresní město); pracoval jako úředník, psal pro Lidové noviny
Muži v ofsajdu – fanoušci Slávie a Viktorky; Michelup a motocykl
Hlavní přelíčení – kriminální příběh
Románová pentalogie Okresní město, hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno – život měšťáků, úředníčků, židovských obchodníků před a za 1. sv. války; opakující se popisy, strnulá gesta, denní úkony, dokola omítané fráze, zkostnatělý životní styl – působí humorně, trapně, ale místy i děsivě a zrůdně
Román U kamenného stolu – vydal r. 1941 pod jménem ilustrátora Vlastimila Rady, kdy čekal na transport do koncentračního tábora
Bylo nás pět – vyšlo posmrtně; mísí stylistické roviny: knižní j. + hovorový + obecná čeština
„Ruralis“ = venkovský
Pojem „ruralismus“ razil poprvé Antonín Matula, který tím pojmenoval Holečkovo konzervativně selské vidění světa. Právě monumentální Holečkovi Naši s jejich oslavou selské tradice, půdy, národa, křesťanské víry a s jejich nedůvěrou k městské civilizaci
a pokrokářství – se stali ruralistům vzorem. V těchto hodnotách spatřovali hráz proti mravnímu rozkladu soudobého světa.
Kolem časopisu Sever a východ (- ruská a severská literatura); Josef Knap, Václav Prokůpek, František Křelina, Jan Knob; věkem náleželi ke generaci Devětsilu, ale zaměřovali se zcela opačně: ne ke krásám moderní civilizace, ale k venkovu, přírodě, selství, ke kořenům, k náboženské víře jako hlubině bezpečnosti. Již název revue naznačuje odvrat od západní a jižní orientace avantgardy a příklon k autorům severským a slovanským.
(Navazují na Ruchovce, ale jsou pesimističtější. Kdo není schopen se sžít s venkovskými tradicemi, je vykořeněn)
JOSEF KNAP (1900 – 1973)
- z Jičínska; redigoval časopis Sever a východ; katolík, po r. 1948 pronásledován
a vězněn
Réva na zdi, Muži a hory, Vysoké modré nebe (- o lásce manželů)
Puzsta – román o Češích, kteří přicházejí na Podkarpatskou Rus (viz Olbracht)
Literární kritiky – Alej srdcí – hodnotí válečnou poezii
Poslední dílo (r. 1946) – Vzdálená země (- psychologický román, katolické smýšlení) – 3 části Venkovský lékař, Přítel, Dívka po válce
FRANTIŠEK KŘELINA (1903 – 1976)
- učitel, psal pro Sever a východ; po r. 1948 vězněn
Román – Hlas na poušti, Hubená léta – roky hospodářské krize v Podještědí, kraji Karoliny Světlé; Puklý chrám
V době okupace: Dcera královská, blahoslavená Anežka česká na posilu vlastenectví; Amarů, syn hadí – boj indiánů a bělochů – i mezi nimi spravedliví lidé
Po válce: Má přítelkyně Dora, Každý své břímě, Bábel + Soud nad Bábelem – vyšel až r. 1995
Socialistický realismus:
Jaroslav Kratochvíl, Ivan Olbracht, Géza včelička, Jiří Weil, Marie Pujmanová, Marie Majerová, Petr Jilemnický, Fraňo Král‘
MARIE MAJEROVÁ (1882 – 1967)
20. léta – Nejkrásnější svět – o touze ženy po sebeurčení;
Přehrada; Siréna – obraz hutnického a hornického Kladenska od poloviny 19. stol. po 1. sv. válku. Sama zde žila od svých 12 let a zažila zde velkou stávku v r. 1900, kterou v románě popisuje.
Havířská balada – volně navazuje na Sirénu
r. 1940 kniha pro mládež – Robinsonka
MARIE PUJMANOVÁ (1893 – 1958)
- psychologická a sociální próza
Román Pacientka doktora Hegela – Karla se zamiluje do ženatého lékaře, který ji zachránil před smrtí,a čeká s ním dítě. Když si však plně uvědomí partnerovu povrchnost, rozchází se s Hegelem a přes všechny těžkosti se odhodlává k životu samostatné
a emancipované ženy.
Románová trilogie: Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952)
Povídka Předtucha – zajímavá studie dětských typů
- zaměřená k lidskému nitru. Psychologický román odkrýval opomíjené vnitřní děje v člověku, nově zachycoval především síly podvědomí (hlubinnou psychologií se již za
1. války inspiroval Olbrachtův Žalář nejtemnější)
JARMILA GLAZAROVÁ (1901 – 1977) – vl. jm. Jarmila Podivínská
V 1. sv. v. ztratila rodiče, odešla do Slezska k příbuzným, vdala se za bohatého muže
o mnoho staršího, ale byla spokojená; psychologická próza
Roky v kruhu – autobiografické dílo, román – reportáž; vydala své zápisy – harmonický vztah manželů; „Umění radovat se z drobných věcí přispívá k životnímu štěstí.“
Vlčí jáma – psychologický román
Advent, Chudá přadlena
JAROSLAV HAVLÍČEK (1896 – 1943)
Narozdíl od Glazarové, tíhnoucí u svých hrdinek k ideální kráse s čistotě, jsou Havlíčkovy postavy rozvrácené chorobnými vlastnostmi i neúprosným osudem; stopy naturalismu
Soubor milostných příběhů Neopatrné panny
Vyprahlé touhy (od 2. vydání – již Petrolejové lampy) – na konci 60. let zfilmovány
(s Petrem Čepkem)
Neviditelný - originálním autorovým postupem bylo, že vypravěčem, komentátorem
a sebeanalytikem – tedy postavou, která tradičně získává čtenářské porozumění – učinil záporného hrdinu.
Novela – Synáček; Ta třetí – starý mládenec má 2 rozdílné nevěsty, zvolí ovšem tu třetí – sebevraždu; novela – Máňa – autobiografická; Povídkový soubor – Zánik městečka Olšiny; Román – Helimadoe
EGON HOSTOVSKÝ (1908 – 1973)
- emigroval do USA, po 2. sv. v. se vrátil, ale r. 1948 musel opět emigrovat – do USA
- z asimilované židovské rodiny, jeho dílem se vine židovská tematika vykořeněnosti, viny, úzkosti a rozdvojení osobnosti. To jej přibližuje prózám Kafkovým a Weinerovým, ovšem i dobovému existencialismu a hlubinné psychologii. Hrdinové bývají obvykle uzavřené, citlivé bytosti, jejichž vnitřní svět se rozkládá a zároveň se v nich rodí druhé já. Pozornost v jeho dílech vzbuzuje i vizuální rozvržení barev – převládají šedá a černá – barvy postrádající světlo; opakující se motiv tmy, propasti, víru.
Román – Případ profesora Körnera – dozví se o manželčině nevěře a o své smrtelné nemoci =) hluboká vnitřní krize, diagnóza blízké smrti je mylná, ale on umírá nešťastnou náhodou
Novela – Žhář;zavřené dveře; romány – Nezvěstný; půlnoční pacient, Dobročinný večírek, Všeobecné spiknutí
Román – Dům bez pána – příběh osudů židovské rodiny
Psychologický román-Ghetto v nich
Listy z vyhnanství – forma dopisů
V letech 1937 – 38 nastal soumrak čs. demokracie.
Spory se vyhrotily kolem knihy franc. spisovatele André Gidea Návrat ze Sovětského svazu – nezamlčel v ní vážné výhrady k sovětskému systému, přestože byl jeho dřívějším sympatizantem. S. K. Neumann na Gideův Návrat ze Sovětského svazu reagoval pamfletem Anti-Gide.
Podobně jako v čase 1. sv. války vystupovali spisovatelé za národní uvědomění
a jednotu. Nové váhy nabýval odkaz legionářů, který se už zdál být jen předmětem oficiálních oslavných projevů – 1937 vyšel sborník Zborov, 1938 Od Zborova k Bachmači. V květnu 1938 iniciovali představitelé kultury petici Věrni zůstaneme. Podepsalo ji více než milion občanů. Josef Hora, Karel Čapek a další se jménem Obce čs. spisovatelů
i osobně obraceli k intelektuálům Evropy a vyzývali je k podpoře čs. demokracie. Zářijové prohlášení Čeští spisovatelé ke svědomí světa, jež apelovalo na světovou demokratickou veřejnost, podepsali téměř všichni významní autoři. V rozhlase jej 13. 9. 1928 uvedl František Halas.
Po Mnichovu nastalo půlroční období tzv. 2. republiky. Morální krize prostoupila celou společnost. Byly zpochybněny ideové a mravní hodnoty, na jejichž základě Československo vzniklo. Hledali se viníci národní katastrofy, stále tvrději byl napadán Beneš a pak i Masaryk. Objevoval se antisemitismus, útoky proti Voskovci a Werichovi, Karlu Čapkovi a jiným.
Účastnili se jich někteří katoličtí literáti a publicisté. V Mnichovu a kapitulaci Československa spatřovali potvrzení své kritiky 1. republiky. Jaroslav Durych v Národní obnově psal o spravedlivém trestu, který na národ dopadl. V článku Očista duše podrobil Durych kritice T. G. Masaryka a celou kulturní atmosféru 20. a 30. let.
Jakub Deml, který rovněž zaujímal ostře negativní stanovisko k „Hradu“,
K. Čapkovi, Langerovi a dalším, přičítá vinu za rozklad republiky „židozednářství“. Oba spisovatelé ovšem nikdy neklesli na úroveň kolaborant, nevyjadřovali sympatie k hitlerovskému fašismu; během německé okupace přestává Deml publikovat.
Šest let německé okupace bylo nejtěžším obdobím v novodobých dějinách – tím spíše, že následovalo po dvacetiletí poměrného klidu 1. republiky.
Němčina měla ve veřejném životě výsadní postavení (oficiální nápisy byly dvojjazyčně), pro občany hlásící se k německé národnosti byly zavedeny vyšší příděly potravin.
Německé perzekuce probíhaly v několika vlnách a citelně postihly českou kulturu
a literaturu. Hned v březnu 1939 došlo k prvnímu zatýkání „nespolehlivých živlů“, tedy demokratů, komunistů a socialistů, většinou z řad inteligence. Po vypuknutí války v září 1939 bylo zatčeno asi 10 000 osob, kteří byli jako rukojmí odsunuti do koncentračních táborů (mezi nimi Josef Čapek – píše své Básně z koncentračního tábora, Emil Filla, Ferdinand Peroutka).
Na jaře 1942 byli zatčeni i vedoucí představitelé odbojového Národního revolučního výboru inteligence Vladislav Vančura a Bedřich Václavek. (Jejich spolupracovníci František Halas a Václav Černý náhodou zatčení unikli.) Vančura byl poté popraven, Václavek zahynul v Osvětimi. Mezi zavražděnými Židy byl i Karel Poláček. Jiřího Ortena v létě 1941 smrtelně zranil německý vůz. Ještě v posledních týdnech války, či dokonce po jejím skončení tragicky umírá Jaroslav Kratochvíl; v Bergen-Belsenu podléhá tyfové epidemii Josef Čapek.
Pro literaturu znamenalo období okupace ztrátu plurality, jež byla příznačná pro léta 20. a 30. Nacistický dohled měl za následek značné ochuzení literárního života.Mnohé deníky a časopisy byly zastaveny.
Někteří spisovatelé odešli do exilu: Langer do Británie, Voskovec s Werichem
a Hostovský do USA, Nejedlý do SSSR. Mnozí další autoři nesměli publikovat.
Přísně zakázáno bylo „zvrhlé“, tj. avantgardní umění. Spisy Masarykovy, Čapků a dalších autorů byly vyřazovány z knihoven. Překlady z francouzštiny a angličtiny až na výjimky nevycházely, překlady z ruštiny se objevovaly ojediněle, po vstupu SSSR do války vůbec ne. Zakázáni byli ovšem i němečtí autoři židovští (Heine, Kafka) a protinacističtí (bratři Mannové).
Cenzura zpřísněla. V Němcové Babičce škrtla větu „Němec je bit“, v Máchově Máji namísto „Vůdce zhynul“ se muselo natisknout „Pán náš zhynul“.
Přelom 30. a 40. let také znamená faktické rozdělení české literatury do 3 větví – domácí veřejné, domácí ilegální a exilové. Toto rozdělení pak trvá – s mezidobím let 1945 – 1948 – vlastně až do konce r. 1989.
Ohrožení národa za okupace podnítilo ještě hlubší příklon k tradici, který začal už na sklonku první republiky a v době Mnichova. Vzniká množství knih, jejichž cílem je napřimovat národní sebevědomí a posilovat češství.
Dochází k několika novým vydáním Palackého a vznikají i reprezentativní kolektivní díla. Tohoto druhu měly být i Obrazy z dějin národa českého, které Vančura připravoval s několika spolupracovníky a nakonec napsal v podstatě sám.
Velmi často se připomínali i klasikové 19. století. Již na podzim 1938 byla převezeny pozůstatky K. H. Máchy ze zabraných Litoměřic do Prahy. (HOLANOVA báseň Návrat Máchův). Slavnostní uložení básníkova těla na Vyšehradě dalo v květnu 1938 podnět k mohutnému průvodu. V té době vznikla NEZVALOVA Óda na návrat Karla Hynka Máchy (ve sbírce Pět minut za městem). Podobně také ožívalo dílo Bedřicha Smetany,
i když z něho okupanti zakázali Libuši, Branibory, Tábor a Blaník, odkaz Aloise Jiráska
i Jana Nerudy. Mimořádnou pozornost vzbudila osobnost Boženy Němcové v roce jejího jubilea 1940. Byla natočena slavná filmová Babička s Terezií Brzkovou v hlavní roli. (Seifert – Vějíř Boženy Němcové; Halas – Naše paní Božena Němcová).
Ke konci okupace se česká kultura ocitala již na prahu likvidace. Prakticky přestaly vycházet hodnotné knihy, uzavřena byla divadla, muzea, výstavy, časopisy zastaveny.
VÁCLAV ŘEZÁČ (1901 – 1956) – vl. jm. Václav Voňavka
Pracoval jako úředník Státního úřadu statistického a v letech 1940 – 1945 redigoval Lidové noviny. Po válce řídil nakladatelství Československý spisovatel. Ve 30. letech začínal jako autor sociálně zaměřené prózy.
Dobrodružné knížky pro děti: Poplach v Kovářské uličce, Kluci, hurá za ním
Román: Větrná setba
V letech okupace vydal trojici psychologických románů: Černé světlo, Svědek, Rozhraní.
Poválečná díla – Bitva, Nástup – schematické romány; prokomunistický postoj; zfilmovány
(Vladimír Neff – Třináctá komnata, Jan Drda – Živá voda, Miroslav Hanuš – Méněcennost)
Dějiny se v tomto období stávaly – podobně jako za 1. sv. války – tvrzí české pospolitosti. A v době, kdy cenzura všechna současná témata potlačila, umožňovaly příběhy umístěné do minulosti oslovit přítomnost.
VLADISLAV VANČURA
Obrazy z dějin národa českého – usiloval o historicky věrné zobrazení českých dějin. Látku zpracovával za pomoci materiálu, který mu připravovali historikové – od nejstarších dob do konce 13. století, k vládě Václava II. Uprostřed práce byl v květnu 1942 zatčen gestapem a již 1. 6. popraven. Rukopis tak zůstal nedokončen uprostřed věty.
Vančura pracoval s různými typy vyprávění, od dokumentu po fikci. Využíval zhušťování děje, dramatizující opakování, lyrické náznaky, proměny rytmu. Jako celek měly být Obrazy z dějin – původně plánované jako kolektivní dílo – hrdinským zpěvem o dějinách národa, duchovní zbraní pro odpor vůči okupantům.
JAROSLAV DURYCH (1878 – 1961) – Služebníci neužiteční – o misionářích
FRANTIŠEK KŘELINA (1903 – 1976) – Amarú, syn hadí
KAREL SCHULZ (1899 – 1943)
- začínal jako prozaik Devětsilu; v polovině 20. let se literárně odmlčel. Vrchol jeho tvorby spadá do doby okupace, kdy vydal kratší prózy se současnými i historickými náměty – Peníz z noclehárny, Prsten královnin
Kámen a bolest – román – měl tvořit 1. díl trilogie o renesančním sochaři Michelangelovi; chaos a hrůzy doby – paralela k válečné situaci; román připomíná hudební symfonii; příkré protiklady; jazyk: často vyhrocen, pohybuje se mezi expresivitou, dramatickými dialogy, kronikářským vyprávěním, vnitřními monology
a lyrickým líčením.
(Jiří Mařánek, Karel Nový, Miloš Václav Kratochvíl, František Kubka, František Kožík – Největší z pierotů – francouzský mim a herec českého původu Deburau; Ivan Olbracht – Ze starých letopisů, Čtení z Biblí kralické)
JOSEF ŠTEFAN KUBÍN (1864 – 1965) – vl. jm. Josef Kubín
- sběratel folklóru, zvláště lidových pohádek z Podkrkonoší. Na rozdíl od jiných sběratelů texty neupravoval, nechával „nevhodné“ pasáže, např. drsnou erotiku.
Hrozná chvíle; Blesky nad hlavou – soubor próz
JAN DRDA (1915 – 1970)
- působil v Lidových novinách
Romány: Městečko na dlani (připomíná Chevallierovy Zvonokosy), Putování Petra Sedmilháře
JAROMÍR JOHN (1882 – 1952) – vl. jm. Bohumil Markalous
Román – Moudrý Engelbert
EDUARD BASS (1888 – 1946) – vl. jm. Eduard Schmidt
- spoluzakladatel kabaretu Červená sedma. Působil v Lidových novinách (fejetony, reportáže, soudničky). Vlastní literární tvorbě se začal naplno věnovat, až když byl jako angažovaný demokrat zbaven šéfredaktorského místa.
Ještě před okupací: Klapzubova jedenáctka
Čtení o roce osmačtyřicátém – r. 1848 – původně měl mít 3 díly, vyšel jen 1. a část 2.; vývoj české společnosti od 20. let do r. 1849 (osobnosti: Palacký, Rieger, Frič, Sabina, Perner)
Román – Cirkus Humberto – hl. postava Václav Karas – historická postava
Povídkový soubor Lidé z maringotek – 10 povídek, forma Boc. Dekameronu – příběhy si vypráví 10 artistů.
Obě tato Bassova díla s cirkusového prostředí byla zfilmována.