< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekŽeny v literatuře 19. a 20. stoletíLiteratura

Česká próza ve 30. letech a v době okupace

30. léta

     Po období, kdy byla ovlivňována žurnalistikou a lyrikou, se v próze od konce 20. let posiluje naopak epičnost. Prozaikové se – právě tak jako básníci – obracejí k obecným, hlouběji zakotveným vlastnostem člověka.

     Historické, společenské (Majerová, Poláček, Křelina, Pujmanová, Vančura, Součková), psychologické (Hostovský, Havlíček) romány; regionální literatura (chodské romány Jana Vrby, díla Jana Morávka z Posázaví), zábavná humoristická próza (např. Jaroslav Žák).

     Ve 30. letech se česká próza svým významem vyrovnává poezii a v dílech významných představitelů – Karla Čapka, Vladislava Vančury, Jaroslava Durycha, Ivana Olbrachta, Jana Čepa – dosahuje evropské úrovně.

     Rozvíjející se skautské hnutí se obráží v napínavých klukovských prózách JAROSLAVA FOGLARA (Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu; V příhodách proslavených Rychlých šípů nešlo jen o dobrodružství, ale také o čestnost a fair play.)

     Mnoho oddechové četby bylo orientováno k ženskému publiku. VLASTA JAVOŘICKÁ; edice Romány lásky, Růžová knihovna, Červená knihovna. V literatuře se také odrazily změny v postavení ženy, k nimž docházelo po první světové válce: zvyšuje se zaměstnanost žen, jejich uplatnění ve veřejném životě, ekonomická soběstačnost. (Film – Nataša Gollová, Lída Baarová). MILENA JESENSKÁ – špičková autorka fejetonů

a reportáží. Proměny ženské hrdinky – Pacientka doktora Hegela)

     Dalším populárním žánrem, který se zformoval vlastně až na konci 20. let, byla detektivka. V českém prostředí psali první literárně hodnotné detektivky EMIL VACHEK (Tajemství obrazárny) a Karel Čapek v „kapesních povídkách“; Romány do kapsy – Rodokaps. R. 1940 vychází v časopise Ahoj nejznámější česká parodie na kovbojky, Limonádový Joe od JIŘÍHO BRDEČKY, v 60. letech úspěšně zfilmovaná.

 

Baladická próza:

-     Balada se objevovala v české literatuře už od dob obrozeneckých počátků, jmenovitě v poezii. Odkazovala k mytickému řádu lidové tradice (Erben), později k tragickému osudu jedince v soudobém světě (Bezruč, Wolker).

-     Josef Čapek – kulhavý poutník, Vladislav Vančura – Markéta Lazarová

 

JOSEF ČAPEK (1877 – 1945)

Narodil se v Hronově, dětství prožil v malých Svatoňovicích a v Úpici. Studoval ve Vrchlabí, pak v Praze uměleckoprůmyslovou školu =) malíř, expresionista, kubista; člen výtvarné supiny Tvrdošíjní ; spolupracoval s Vinohradským divadlem

     Rozsáhlá novela Stín kapradiny – příběh dvou pytláků, kteří v afektu zastřelí hajného. Prchají lesem, dopouštějí se pak dalších zločinů, jsou nakonec obklíčeni

a umírají.; Příroda (les) je pro pytláky nejprve útočištěm, vlídným přítelem, pak se stává trestající mocí, která jim připomíná jejich vinu a jako v klasické baladě trestá.

     Úvahová a meditativní literatura – kniha na pomezí eseje a prózy – Kulhavý poutník – celé dílo je pojato jako dialog – rozmluva vypravěče s poutníkem, vlastně rozhovor autora sama se sebou a se čtenářem. Stále znovu se objevují námitky, repliky, odbočující poznámky, je tu množství citátů, zejména ze strarozákonních knih, z čínské poezie, Shakespeara a Máchy.

 

<:namespace prefix = v ns = "urn:schemas-microsoft-com:vml">

       IVAN OLBRACHT (1882 – 1952) – vl. jm. Kamil Zeman

- spisovatel a novinář; syn Antala Staška

Pocházel ze Semil. Studoval původně práva, potom filozofii, avšak ani tato studia nedokončil. Stal se novinářem: sociálně demokratických Dělnických novin ve Vídni, později pracoval v Právu lidu a v Rudém právu v Praze.

     Olbracht zajížděl pravidelně na Podkarpatskou Rus od konce 20. let. Svět Rusínů (chudí, spjati s přírodou, křesťané), Židů, po r. 1918 i Čechů; - kniha reportáží  Země beze jména (přepracováno na Hory a staletí)

Román - Nikolaj Šuhaj loupežník – prolíná se baladický a mytický svět se světem současnosti. Román má dvě polohy: nadčasovou, v níž se hrdina stává nezranitelným rekem, nadlidsky silným a tajemným, a reálnou – tou je obraz života a zvyků podkarpatských obyvatel za světové války a těsně po ní. Této dvojitosti odpovídá styl i jazyk . Na jedná straně přírodní obraznost, např. opakované charakteristiky postav (Nikola – vlk, medvěd, ras; Eržika – lasice, divoká kočka, voní višňovým dřevem) – na druhé straně užití prostředků až reportážně věcných. Události jsou zobrazovány z více hledisek: zrakem četníků, kteří se cítí v nepřátelském obklíčení a musí sledovat, jak jim „zločinec“ stále znovu uniká, jindy očima chudých Rusínů, kterým Nikola vyrůstá v pohádkového mstitele všech bezpráví, a potřetí podkarpatských Židů, jejich propletených obchodů a zájmů.

     - volná muzikálová inscenace Divadla na provázku s názvem Balada pro banditu od Milana Uhdeho

     Golet v údolí – trojice próz: Zázrak s Julčou, Událost v mikve, O smutných čích Hany Karadžičové (- Olbrachtovy blízký motiv – jeho matka, pocházející z židovské rodiny, se podobně z lásky zřekla své víry.)

 

     KAREL ČAPEK (1890 – 1938)

Výlet do Španěl(1930), Obrazy z Holandska(1932), Cesta na sever(1936)     

Dášeňka čili život štěněte (1933), Jak se co dělá (1938). Posmrtně vychází soubory O lidech, Obrázky z domova

     Marsyas čili Na okraj literatury; Bajky a podpovídky

    Devatero pohádek a jedna od Josefa Čapka návdavkem

1933 – 1935

- charakteristická filozofická tematika; díla slučuje pojem noetiky – vědy o poznání.

Klade si otázky, zda je možné poznat pravdu o světě, o sobě samém. Dospívá k závěru, že pravda je relativní, závisí na našich postřezích, zkušenostech, intelektu, Chce, aby se Češi postavili jednotně proti fašismu, protože jej žádná relativní pravda nemůže uznat dobrým.

    „Noetická trilogie“ – Hordubal (1933), Povětroň (1934), Obyčejný život (1934) – jednotlivé díly nejsou propojeny tematicky, ale filozoficky

- pátrá se tu po možnostech poznání skutečnosti a druhých lidí. Autor, jako už ve svých dílech z dvacátých let, vyvrací představu, že je jen jediná, absolutní pravdy. Skutečnost je totiž vícevrstevná a každý z nás, poznamenán vlastními zkušenostmi a myšlenkami, ji vidí v jiném osvětlení. Je to právě mnohovrstevnost člověka jako jedince, která umožňuje porozumění druhým lidem a světu. Zakládá rovnost a bratrství, úctu k názorovým odlišnostem – podle Čapka také podmínku pluralitní demokracie.

1935 – 1938 (tzn. do smrti)

Hovory s T. G. Masarykem (1928 – 1935)

Válka s mloky (1936) – fejetonový román (člověk si vypěstuje mloky – pracovní sílu, kteří se ale obrátí proti člověku; 2. část knihy lze chápat jako alegorii fašismu)

Bílá nemoc (1937)

Matka (1938) – pojetí mužské (povinnost, ideály) a ženské (uchovat život); člověk se musí aktivně postavit proti zlu násilím – vrchol aktivního humanismu

První parta (1937) – hornické prostředí, zasypání horníků, solidarita je nejdůležitější, ale sám člověk nic nezmůže

Život a dílo skladatele Foltýna – nedokončený román; vztah umělce

a společnosti

 

    JAKUB DEML (1878 – 1961)

- básník, prozaik, překladatel, katolický kněz (po vzoru Březiny)

Už v mládí byl okouzlen poezií O. Březiny, a nímž se později seznámil a s nímž si dopisoval, a výtvarným dílem sochaře Františka Bílka.

    Na přelomu 20. a 30. let začala autorova hluboká krize a názorová proměna. Ostrá kritika předem uctívaného Masaryka a první republiky a pokračovala provokujícím Mým svědectvím o Otokaru Březinovi, knihou, kterou česká kulturní veřejnost až na výjimky tvrdě odsoudila. Deml zde mluvil bez obalu např. o Březinově antisemitismy

a jeho sympatiích k fašismu.

     Tragickou událostí byla pro Demla smrt jeho nejbližší přítelkyně, spisovatelky Pavly Kytlicové. Sblížil se poté s německou hraběnkou Kateřinou Sporkovou, která však jej ponižujícím způsobem omítla. – Tehdy, když se cítil zklamán přáteli, „proklet českým

i německým národem“, zneuznán jako básník, napsal během několika dnů a nocí Zapomenuté světlo – název je podobenstvím: autor, osamělý ve svém velkém domě ráno zjistí, že nechal na schodišti svítit žárovku; je to obraz marnosti, světla v prázdnotě.

Kniha byla po vydání konfiskována a mohla se prodávat až po začernění několika „nemravných míst“.

film Zapomenuté světlo (1966) převzal z Demlovy prózy jen několik motivů

Společenský román:

     Již některé z baladických próz na poč. 30. let mířily i k zobrazení sociální problematiky. (Nikola Šuhaj loupežník) V popředí je jak vývoj jedince v složitých společenských procesech, tak zobrazení prostředí a množství postav – ty ztělesňují různé sociální skupiny, vrstvy, třídy, jež se navzájem střetávají. (A. M. Tilschová – Haldy; Pujmanová, Majerová, Křelina; Vančura: Rodina Horvatova)

 

     VLADISLAV VANČURA (1891 – 1942) – popraven gestapem

- prozaik a dramatik meziválečné avantgardy

Pocházel ze staré evangelické rodiny; byl příbuzný Jiřího Mahena (dědečkové obou byli bratři). Vystudoval medicínu, zprvu působil jako lékař, později se věnoval jen literatuře.

     Jeho zájem směřoval původně k výtvarnému umění – což našlo odraz ve vizuální obraznosti Vančurova stylu. Byl členem Devětsilu a jeho prvním předsedou. Sdílel úsilí avantgardy o nové umění a budování nového životního slohu.

     Nezvyklý jazyk a styl. Používá výrazů knižních (třeba přechodníků i minulých, v přímé řeči), ale také vulgárních, zkratkovitého náznaku, odvážných metaforických srovnání. (Milan Kundera napsal, že kdyby si Vančura otevřel krámek s metaforami, mohl by jimi zásobovat několik generací básníků. Vančurův styl směřuje opačným směrem než Čapkův: Čapek tíhne ve 20. letech k mluvnímu, hovorovému jazyku, naopak Vančura tvoří své věty stylizovaně, složitě, někdy na způsob jazyka Kralické bible či humanistické periody.

     Markéta Lazarová – středověký příběh o lásce a o bojích lapků s královským vojskem. Napínavý příběh je ovšem obetkán celou sítí promluv vypravěče, který jednání postav komentuje, schvaluje i odsuzuje, oslovuje hrdiny, čtenáře i prozřetelnost.

-     námět u příbuzného Jiřího Mahena, měli být stejného rodu jako Markéta

-     lidový jazyk, argot, vulgarismy,archaismy

-     historizující dílo; román je aktualizován, sympatizuje s loupežníky (přímí, vášniví, živí) – nepřímo je konfrontuje se současnými maloměšťáky

Román - Útěk do Budína, Tři řeky, Konec starých časů (- zbytečný člověk, zchudlý, objíždí statky a vyjídá je)

Rodina Horvatova – obraz statkářské rodiny i veřejného dění před 1. sv. válkou; román měl být jen úvodem k široké epopeji Koně a vůz

 

 

 

 

     KAREL POLÁČEK (1892 – 1944) – v koncentračním táboře v Osvětimi

- z rodiny židovského obchodníka z Rychnova nad Kněžnou (- předobrazem pro Okresní město); pracoval jako úředník, psal pro Lidové noviny

     Muži v ofsajdu – fanoušci Slávie a Viktorky; Michelup a motocykl

Hlavní přelíčení – kriminální příběh

     Románová pentalogie Okresní město, hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno – život měšťáků, úředníčků, židovských obchodníků před a za 1. sv. války; opakující se popisy, strnulá gesta, denní úkony, dokola omítané fráze, zkostnatělý životní styl – působí humorně, trapně, ale místy i děsivě a zrůdně

     Román U kamenného stolu – vydal r. 1941 pod jménem ilustrátora Vlastimila Rady, kdy čekal na transport do koncentračního tábora

     Bylo nás pět – vyšlo posmrtně; mísí stylistické roviny: knižní j. + hovorový + obecná čeština

Ruralismus:

     „Ruralis“ = venkovský    

Pojem „ruralismus“ razil poprvé Antonín Matula, který tím pojmenoval Holečkovo konzervativně selské vidění světa. Právě monumentální Holečkovi Naši s jejich oslavou selské tradice, půdy, národa, křesťanské víry a s jejich nedůvěrou k městské civilizaci

a pokrokářství – se stali ruralistům vzorem. V těchto hodnotách spatřovali hráz proti mravnímu rozkladu soudobého světa.

Kolem časopisu Sever a východ (- ruská a severská literatura); Josef Knap, Václav Prokůpek, František Křelina, Jan Knob; věkem náleželi ke generaci Devětsilu, ale zaměřovali se zcela opačně: ne ke krásám moderní civilizace, ale k venkovu, přírodě, selství, ke kořenům, k náboženské víře jako hlubině bezpečnosti. Již název revue naznačuje odvrat od západní a jižní orientace avantgardy a příklon k autorům severským a slovanským.

(Navazují na Ruchovce, ale jsou pesimističtější. Kdo není schopen se sžít s venkovskými tradicemi, je vykořeněn)

 

JOSEF KNAP (1900 – 1973)

- z Jičínska; redigoval časopis Sever a východ; katolík, po r. 1948 pronásledován

a vězněn

Réva na zdi, Muži a hory, Vysoké modré nebe (- o lásce manželů)

Puzsta – román o Češích, kteří přicházejí na Podkarpatskou Rus (viz Olbracht)

Literární kritiky – Alej srdcí – hodnotí válečnou poezii

     Poslední dílo (r. 1946) – Vzdálená země (- psychologický román, katolické smýšlení) – 3 části Venkovský lékař, Přítel, Dívka po válce

 

     FRANTIŠEK KŘELINA (1903 – 1976)

- učitel, psal pro Sever a východ; po r. 1948 vězněn

Román – Hlas na poušti, Hubená léta – roky hospodářské krize v Podještědí, kraji Karoliny Světlé; Puklý chrám

V době okupace: Dcera královská, blahoslavená Anežka česká  na posilu vlastenectví; Amarů, syn hadí – boj indiánů a bělochů – i mezi nimi spravedliví lidé

Po válce: Má přítelkyně Dora, Každý své břímě, Bábel + Soud nad Bábelem – vyšel až r. 1995

 

 

 

 

 

 

Socialistický realismus:

     Obraceli se nejčastěji k městu, hlavním tématem byl život proletariátu a jeho revoluční perspektiva. Socialistický realismus měl být syntézou proletářské a avantgardní literatury. Vzorem byla hlavně díla ruské sovětské literatury (Maxim Gorkij, Michail Šolochov)

    Jaroslav Kratochvíl, Ivan Olbracht, Géza včelička, Jiří Weil, Marie Pujmanová, Marie Majerová, Petr Jilemnický, Fraňo Král‘

 

     MARIE MAJEROVÁ (1882 – 1967)

20. léta – Nejkrásnější svět – o touze ženy po sebeurčení;

Přehrada; Siréna – obraz hutnického a hornického Kladenska od poloviny 19. stol. po 1. sv. válku. Sama zde žila od svých 12 let a zažila zde velkou stávku v r. 1900, kterou v románě popisuje.

Havířská balada – volně navazuje na Sirénu

r. 1940 kniha pro mládež – Robinsonka

 

     MARIE PUJMANOVÁ (1893 – 1958)

-     psychologická a sociální próza

Román Pacientka doktora Hegela – Karla se zamiluje do ženatého lékaře, který ji zachránil před smrtí,a čeká s ním dítě. Když si však plně uvědomí partnerovu povrchnost, rozchází se s Hegelem a přes všechny těžkosti se odhodlává k životu samostatné

a emancipované ženy.

Románová trilogie:  Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952)

Povídka Předtucha – zajímavá studie dětských typů

Psychologická próza:

- zaměřená k lidskému nitru. Psychologický román odkrýval opomíjené vnitřní děje v člověku, nově zachycoval především síly podvědomí (hlubinnou psychologií se již za

1. války inspiroval Olbrachtův Žalář nejtemnější)

 

     JARMILA GLAZAROVÁ (1901 – 1977) – vl. jm. Jarmila Podivínská

V 1. sv. v. ztratila rodiče, odešla do Slezska k příbuzným, vdala se za bohatého muže

o mnoho staršího, ale byla spokojená; psychologická próza

Roky v kruhu – autobiografické dílo, román – reportáž; vydala své zápisy – harmonický vztah manželů; „Umění radovat se z drobných věcí přispívá k životnímu štěstí.“

Vlčí jáma – psychologický román

Advent, Chudá přadlena

 

     JAROSLAV HAVLÍČEK (1896 – 1943)

Narozdíl od Glazarové, tíhnoucí u svých hrdinek k ideální kráse s čistotě, jsou Havlíčkovy postavy rozvrácené chorobnými vlastnostmi i neúprosným osudem; stopy naturalismu

     Soubor milostných příběhů Neopatrné panny

Vyprahlé touhy (od 2. vydání – již Petrolejové lampy) – na konci 60. let zfilmovány

(s Petrem Čepkem)

Neviditelný  - originálním autorovým postupem bylo, že vypravěčem, komentátorem

a sebeanalytikem – tedy postavou, která tradičně získává čtenářské porozumění – učinil záporného hrdinu.

Novela – Synáček; Ta třetí – starý mládenec má 2 rozdílné nevěsty, zvolí ovšem tu třetí – sebevraždu; novela – Máňa – autobiografická; Povídkový soubor – Zánik městečka Olšiny; Román – Helimadoe

 

    

 

EGON HOSTOVSKÝ (1908 – 1973)

- emigroval do USA, po 2. sv. v. se vrátil, ale r. 1948 musel opět emigrovat – do USA

- z asimilované židovské rodiny, jeho dílem se vine židovská tematika vykořeněnosti, viny, úzkosti a rozdvojení osobnosti. To jej přibližuje prózám Kafkovým a Weinerovým, ovšem i dobovému existencialismu a hlubinné psychologii. Hrdinové bývají obvykle uzavřené, citlivé bytosti, jejichž vnitřní svět se rozkládá a zároveň se v nich rodí druhé já. Pozornost v jeho dílech vzbuzuje i vizuální rozvržení barev – převládají šedá a černá – barvy postrádající světlo; opakující se motiv tmy, propasti, víru.

     Román – Případ profesora Körnera – dozví se o manželčině nevěře a o své smrtelné nemoci =) hluboká vnitřní krize, diagnóza blízké smrti je mylná, ale on umírá nešťastnou náhodou

Novela – Žhář;zavřené dveře;  romány – Nezvěstný; půlnoční pacient, Dobročinný večírek, Všeobecné spiknutí

Román – Dům bez pána – příběh osudů židovské rodiny

Psychologický román-Ghetto v nich

Listy z vyhnanství – forma dopisů

Mnichov

     V letech 1937 – 38 nastal soumrak čs. demokracie.

     Spory se vyhrotily kolem knihy franc. spisovatele André Gidea Návrat ze Sovětského svazu – nezamlčel v ní vážné výhrady k sovětskému systému, přestože byl jeho dřívějším sympatizantem. S. K. Neumann na Gideův Návrat ze Sovětského svazu reagoval pamfletem Anti-Gide.

     Podobně jako v čase 1. sv. války vystupovali spisovatelé za národní uvědomění

a jednotu. Nové váhy nabýval odkaz legionářů, který se už zdál být jen předmětem oficiálních oslavných projevů – 1937 vyšel sborník Zborov, 1938 Od Zborova k Bachmači. V květnu 1938 iniciovali představitelé kultury petici Věrni zůstaneme. Podepsalo ji více než milion občanů. Josef Hora, Karel Čapek a další se jménem Obce čs. spisovatelů

i osobně obraceli k intelektuálům Evropy a vyzývali je k podpoře čs. demokracie. Zářijové prohlášení Čeští spisovatelé ke svědomí světa, jež apelovalo na světovou demokratickou veřejnost, podepsali téměř všichni významní autoři. V rozhlase jej 13. 9. 1928 uvedl František Halas.

     Po Mnichovu nastalo půlroční období tzv. 2. republiky. Morální krize prostoupila celou společnost. Byly zpochybněny ideové a mravní hodnoty, na jejichž základě Československo vzniklo. Hledali se viníci národní katastrofy, stále tvrději byl napadán Beneš a pak i Masaryk. Objevoval se antisemitismus, útoky proti Voskovci a Werichovi, Karlu Čapkovi a jiným.

     Účastnili se jich někteří katoličtí literáti a publicisté. V Mnichovu a kapitulaci Československa spatřovali potvrzení své kritiky 1. republiky. Jaroslav Durych v Národní obnově psal o spravedlivém trestu, který na národ dopadl. V článku Očista duše podrobil Durych kritice T. G. Masaryka a celou kulturní atmosféru 20. a 30. let.

     Jakub Deml, který rovněž zaujímal ostře negativní stanovisko k „Hradu“,

K. Čapkovi, Langerovi a dalším, přičítá vinu za rozklad republiky „židozednářství“. Oba spisovatelé ovšem nikdy neklesli na úroveň kolaborant, nevyjadřovali sympatie k hitlerovskému fašismu; během německé okupace přestává Deml publikovat.

Literatura za německé okupace

     Šest let německé okupace bylo nejtěžším obdobím v novodobých dějinách – tím spíše, že následovalo po dvacetiletí poměrného klidu 1. republiky.

     Němčina měla ve veřejném životě výsadní postavení (oficiální nápisy byly dvojjazyčně), pro občany hlásící se k německé národnosti byly zavedeny vyšší příděly potravin.

     Německé perzekuce probíhaly v několika vlnách a citelně postihly českou kulturu

a literaturu. Hned v březnu 1939 došlo k prvnímu zatýkání „nespolehlivých živlů“, tedy demokratů, komunistů a socialistů, většinou z řad inteligence. Po vypuknutí války v září 1939 bylo zatčeno asi 10 000 osob, kteří byli jako rukojmí odsunuti do koncentračních táborů (mezi nimi Josef Čapek – píše své Básně z koncentračního tábora, Emil Filla, Ferdinand Peroutka).

     Na jaře 1942 byli zatčeni i vedoucí představitelé odbojového Národního revolučního výboru inteligence Vladislav Vančura a Bedřich Václavek. (Jejich spolupracovníci František Halas a Václav Černý náhodou zatčení unikli.) Vančura byl poté popraven, Václavek zahynul v Osvětimi. Mezi zavražděnými Židy byl i Karel Poláček. Jiřího Ortena v létě 1941 smrtelně zranil německý vůz. Ještě v posledních týdnech války, či dokonce po jejím skončení tragicky umírá Jaroslav Kratochvíl; v Bergen-Belsenu podléhá tyfové epidemii Josef Čapek.

     Pro literaturu znamenalo období okupace ztrátu plurality, jež byla příznačná pro léta 20. a 30. Nacistický dohled měl za následek značné ochuzení literárního života.Mnohé deníky a časopisy byly zastaveny.

     Někteří spisovatelé odešli do exilu: Langer do Británie, Voskovec s Werichem

a Hostovský do USA, Nejedlý do SSSR. Mnozí další autoři nesměli publikovat.

Přísně zakázáno bylo „zvrhlé“, tj. avantgardní umění. Spisy Masarykovy, Čapků a dalších autorů byly vyřazovány z knihoven. Překlady z francouzštiny a angličtiny až na výjimky nevycházely, překlady z ruštiny se objevovaly ojediněle, po vstupu SSSR do války vůbec ne. Zakázáni byli ovšem i němečtí autoři židovští (Heine, Kafka) a protinacističtí (bratři Mannové).

Cenzura zpřísněla. V Němcové Babičce škrtla větu „Němec je bit“, v Máchově Máji namísto „Vůdce zhynul“ se muselo natisknout „Pán náš zhynul“.

Přelom 30. a 40. let také znamená faktické rozdělení české literatury do 3 větví – domácí veřejné, domácí ilegální a exilové. Toto rozdělení pak trvá – s mezidobím let 1945 – 1948 – vlastně až do konce r. 1989.

Ohrožení národa za okupace podnítilo ještě hlubší příklon k tradici, který začal už na sklonku první republiky a v době Mnichova. Vzniká množství knih, jejichž cílem je napřimovat národní sebevědomí a posilovat češství.

Dochází k několika novým vydáním Palackého a vznikají i reprezentativní kolektivní díla. Tohoto druhu měly být i Obrazy z dějin národa českého, které Vančura připravoval s několika spolupracovníky a nakonec napsal v podstatě sám.

Velmi často se připomínali i klasikové 19. století. Již na podzim 1938 byla převezeny pozůstatky K. H. Máchy ze zabraných Litoměřic do Prahy. (HOLANOVA báseň Návrat Máchův). Slavnostní uložení básníkova těla na Vyšehradě dalo v květnu 1938 podnět k mohutnému průvodu. V té době vznikla NEZVALOVA Óda na návrat Karla Hynka Máchy (ve sbírce Pět minut za městem). Podobně také ožívalo dílo Bedřicha Smetany,

i když z něho okupanti zakázali Libuši, Branibory, Tábor a Blaník, odkaz Aloise Jiráska

i Jana Nerudy. Mimořádnou pozornost vzbudila osobnost Boženy Němcové v roce jejího jubilea 1940. Byla natočena slavná filmová Babička s Terezií Brzkovou v hlavní roli. (Seifert – Vějíř Boženy Němcové; Halas – Naše paní Božena Němcová).

    

Ke konci okupace se česká kultura ocitala již na prahu likvidace. Prakticky přestaly vycházet hodnotné knihy, uzavřena byla divadla, muzea, výstavy, časopisy zastaveny.

Próza se v letech okupace, ve srovnání s léty 30., dostávala do pozadí. Ustupoval zejména společenský román, zrcadlící sociální procesy a veřejný život. Nadále se rozvíjí linie psychologického románu a psychologické novely s mravním poselství. Druhým hlavním žánrem byl román historický, jež souvisel s obecným obratem k minulosti a ke zdrojům tradice. Ve větší míře se také objevují díla, která jsou založena na tradici lidového vypravěčství.        

                                                                               

Psychologický román:

     VÁCLAV ŘEZÁČ (1901 – 1956) – vl. jm. Václav Voňavka

Pracoval jako úředník Státního úřadu statistického a v letech 1940 – 1945 redigoval Lidové noviny. Po válce řídil nakladatelství Československý spisovatel. Ve 30. letech začínal jako autor sociálně zaměřené prózy.

     Dobrodružné knížky pro děti: Poplach v Kovářské uličce, Kluci, hurá za ním

Román: Větrná setba

V letech okupace vydal trojici psychologických románů: Černé světlo, Svědek, Rozhraní.

Poválečná díla – Bitva, Nástup – schematické romány; prokomunistický postoj; zfilmovány

 

(Vladimír Neff – Třináctá komnata, Jan Drda – Živá voda, Miroslav Hanuš – Méněcennost)

Historický román:

     Dějiny se v tomto období stávaly – podobně jako za 1. sv. války – tvrzí české pospolitosti. A v době, kdy cenzura všechna současná témata potlačila, umožňovaly příběhy umístěné do minulosti oslovit přítomnost.

 

     VLADISLAV VANČURA

Obrazy z dějin národa českého – usiloval o historicky věrné zobrazení českých dějin. Látku zpracovával za pomoci materiálu, který mu připravovali historikové – od nejstarších dob do konce 13. století, k vládě Václava II. Uprostřed práce byl v květnu 1942 zatčen gestapem a již 1. 6. popraven. Rukopis tak zůstal nedokončen uprostřed věty.

Vančura pracoval s různými typy vyprávění, od dokumentu po fikci. Využíval zhušťování děje, dramatizující opakování, lyrické náznaky, proměny rytmu. Jako celek měly být Obrazy z dějin – původně plánované jako kolektivní dílo – hrdinským zpěvem o dějinách národa, duchovní zbraní pro odpor vůči okupantům.

 

JAROSLAV DURYCH (1878 – 1961) – Služebníci neužiteční – o misionářích

FRANTIŠEK KŘELINA (1903 – 1976) – Amarú, syn hadí

 

     KAREL SCHULZ (1899 – 1943)

- začínal jako prozaik Devětsilu; v polovině 20. let se literárně odmlčel. Vrchol jeho tvorby spadá do doby okupace, kdy vydal kratší prózy se současnými i historickými náměty – Peníz z noclehárny, Prsten královnin

Kámen a bolest – román – měl tvořit 1. díl trilogie o renesančním sochaři Michelangelovi; chaos a hrůzy doby – paralela k válečné situaci; román připomíná hudební symfonii; příkré protiklady; jazyk: často vyhrocen, pohybuje se mezi expresivitou, dramatickými dialogy, kronikářským vyprávěním, vnitřními monology

a lyrickým líčením.

 

(Jiří Mařánek, Karel Nový, Miloš Václav Kratochvíl, František Kubka, František Kožík – Největší z pierotů – francouzský mim a herec českého původu Deburau; Ivan Olbracht – Ze starých letopisů, Čtení z Biblí kralické)

Inspirace folklórem a lidovým vyprávěním:

    JOSEF ŠTEFAN KUBÍN (1864 – 1965) – vl. jm. Josef Kubín

- sběratel folklóru, zvláště lidových pohádek z Podkrkonoší. Na rozdíl od jiných sběratelů texty neupravoval, nechával „nevhodné“ pasáže, např. drsnou erotiku.

Hrozná chvíle; Blesky nad hlavou – soubor próz

 

     JAN DRDA (1915 – 1970)

 - působil v Lidových novinách

Romány: Městečko na dlani (připomíná Chevallierovy Zvonokosy), Putování Petra Sedmilháře

    

JAROMÍR JOHN (1882 – 1952) – vl. jm. Bohumil Markalous

Román – Moudrý Engelbert

 

     EDUARD BASS (1888 – 1946) – vl. jm. Eduard Schmidt

- spoluzakladatel kabaretu Červená sedma. Působil v Lidových novinách (fejetony, reportáže, soudničky). Vlastní literární tvorbě se začal naplno věnovat, až když byl jako angažovaný demokrat zbaven šéfredaktorského místa.

     Ještě před okupací: Klapzubova jedenáctka

Čtení o roce osmačtyřicátém – r. 1848 – původně měl mít 3 díly, vyšel jen 1. a část 2.; vývoj české společnosti od 20. let do r. 1849 (osobnosti: Palacký, Rieger, Frič, Sabina, Perner)

     Román – Cirkus Humberto – hl. postava Václav Karas – historická postava

Povídkový soubor Lidé z maringotek – 10 povídek, forma Boc. Dekameronu – příběhy si vypráví 10 artistů.

Obě tato Bassova díla s cirkusového prostředí byla zfilmována.




Přidal: Betunka 30. 8. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 4988
Zhlédnuto: 6940 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekŽeny v literatuře 19. a 20. stoletíLiteratura