< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Jazyková norma a kodifikaceSlovní zásobaMluvnice

Přehled vývoje jazyka

    Na světě je několik tisíc jazyků (odhad se pohybuje kolem tří, ale i čtyř až pěti tisíc). Přesný počet nelze zjistit, protože zejména u jazyků černošských a indiánských kmenů je sotva možné rozlišit, co je samostatný jazyk a co jen nářečí; ani dorozumívací prostředky některých jazykových společenství nebyly dosud popsány. Příbuzné jazyky tvoří tzv. jazykové rodiny. Srovnáme-li stará slova některých evropských jazyků, vidíme nápadné shody. Tyto jazyky se vyvinuly z jednoho jazykového základu. Protože příbuzenství je patrné na většině jazyků evropských i na jazycích indických a některých jiných asijských, označujeme tuto skupinu indoevropskou. Původní společný indoevropský jazyk ovšem jen předpokládáme, zachován nikde není. Nebyl zřejmě nikdy jednotný a dlouhým vývojem na velkém území se ještě více rozrůzňoval, rozpadal se na nářečí a ta se dále postupně štěpila.

    Jazyky indoevropské dělíme na několik skupin. Nejvýznačnější z nich jsou jazyky:

v   indoíránské; náleží sem jazyky indické a jazyky íránské (např. perština)

v   řecký

v   italické, z nichž nejznámější je latina; z lidové latiny vznikly dnešní jazyky -

v   románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština

v   keltské, z nichž se dochovaly jen malé zbytky, např. irština, bretonština, velština, skotština, a k nim patřily jazyky starověkých Galů a Bójů na našem území

v   germánské: němčina, holandština, angličtina, dánština a islandština, norština, švédština

v   baltské: litevština, lotyština (jsou blízké jazykům slovanským)

v   slovanské základem je praslovanština

v   západoslovanské: čeština, slovenština, polština, horní a dolní lužická srbština

v   východoslovanské: ruština, běloruština, ukrajinština

v   jihoslovanské: slovinština, srbochorvatština, makedonština, bulharština

v   arménský

v   albánský

 

 

Kromě indoevropských jazyků jmenujme z dalších nejznámějších např. jazyky ugrofinské (finština, estonština, maďarština), semito-habitské (hebrejština, arabština), kavkazské, altajské, asijské (japonština, čínština…), východoasijské (např. vietnamština), africké

 

 

Hláskové rozdíly mezi slovanskými jazyky a v praslovanském celku

  1. – or, - ol, - er, - el   - mezi souhláskami

godr – hrad – gród (pol.), gorod (rus. – město)

 

  1. tj, dj, kt

medja – mez – medza (slov.) - miedza (pol.) - meža (rus.)

    nokt  – noc – noc (slov.) – noc (pol.) - noč (rus.)

 

  1. tl, dl

křídlo – krylo; sádlo – salo; padl – pal; vedl – vel

 

Další znaky:

  1. stahování – splývání dvou samohlásek, mezi nimiž je souhláska J , v jednu dlouhou samohlásku

novaja =) nová    aja =) á

 

 

  1. jery – krátké praslovanské samohlásky

měkký jer (– krátké i);   tvrdý jer (- krátké u)

Některé zanikly jiné se vokalizovaly – Havlíkovo pravidlo: „Liché jery počítané od konce zanikly, sudé se vokalizovaly.“ Měkký i tvrdý jer se v češtině vokalizoval na E, v ruštině se měkký jer vokalizoval na E a tvrdý na O.

d  n   - den (č.)    2. pád: d  ne - dne

Současná ruština má tvrdý a měkký jer, ale na rozdíl od praslovanštiny jsou to písmena, která se nevyslovují.

S n   - sen (č.); son (ruš.)

 

  1. nosovky

v 10. stol. v češtině, dnes v polštině

p  ta =) pata (č.); pi  ta (pol.)

 

  1. přízvuk – volný a pohyblivý
dnes je pohyblivý a volný přízvuk v ruštině a rozlišuje význam slova (zÁmok = zámek-stavba, zamÓk = zámek-od klíče

(v češtině je přízvuk stálý na první slabice)

 

  1. dlouhé i krátké samohlásky v praslovanštině – zůstaly v češtině a slovenštině (nemohou být za sebou 2 dlouhé samohl.) Ruština je nerozlišuje, má jenom přízvuky, které rozlišují význam slov



Přidal: Betunka 30. 8. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1001
Zhlédnuto: 2902 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Jazyková norma a kodifikaceSlovní zásobaMluvnice