Na světě je několik tisíc jazyků (odhad se pohybuje kolem tří, ale i čtyř až pěti tisíc). Přesný počet nelze zjistit, protože zejména u jazyků černošských a indiánských kmenů je sotva možné rozlišit, co je samostatný jazyk a co jen nářečí; ani dorozumívací prostředky některých jazykových společenství nebyly dosud popsány. Příbuzné jazyky tvoří tzv. jazykové rodiny. Srovnáme-li stará slova některých evropských jazyků, vidíme nápadné shody. Tyto jazyky se vyvinuly z jednoho jazykového základu. Protože příbuzenství je patrné na většině jazyků evropských i na jazycích indických a některých jiných asijských, označujeme tuto skupinu indoevropskou. Původní společný indoevropský jazyk ovšem jen předpokládáme, zachován nikde není. Nebyl zřejmě nikdy jednotný a dlouhým vývojem na velkém území se ještě více rozrůzňoval, rozpadal se na nářečí a ta se dále postupně štěpila.
Jazyky indoevropské dělíme na několik skupin. Nejvýznačnější z nich jsou jazyky:
v indoíránské; náleží sem jazyky indické a jazyky íránské (např. perština)
v řecký
v italické, z nichž nejznámější je latina; z lidové latiny vznikly dnešní jazyky -
v románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština
v keltské, z nichž se dochovaly jen malé zbytky, např. irština, bretonština, velština, skotština, a k nim patřily jazyky starověkých Galů a Bójů na našem území
v germánské: němčina, holandština, angličtina, dánština a islandština, norština, švédština
v baltské: litevština, lotyština (jsou blízké jazykům slovanským)
v slovanské – základem je praslovanština
v západoslovanské: čeština, slovenština, polština, horní a dolní lužická srbština
v východoslovanské: ruština, běloruština, ukrajinština
v jihoslovanské: slovinština, srbochorvatština, makedonština, bulharština
v arménský
v albánský
Kromě indoevropských jazyků jmenujme z dalších nejznámějších např. jazyky ugrofinské (finština, estonština, maďarština), semito-habitské (hebrejština, arabština), kavkazské, altajské, asijské (japonština, čínština…), východoasijské (např. vietnamština), africké…
Hláskové rozdíly mezi slovanskými jazyky a v praslovanském celku
godr – hrad – gród (pol.), gorod (rus. – město)
medja – mez – medza (slov.) - miedza (pol.) - meža (rus.)
nokt – noc – noc (slov.) – noc (pol.) - noč (rus.)
křídlo – krylo; sádlo – salo; padl – pal; vedl – vel
Další znaky:
novaja =) nová aja =) á
měkký jer (– krátké i); tvrdý jer (- krátké u)
Některé zanikly jiné se vokalizovaly – Havlíkovo pravidlo: „Liché jery počítané od konce zanikly, sudé se vokalizovaly.“ Měkký i tvrdý jer se v češtině vokalizoval na E, v ruštině se měkký jer vokalizoval na E a tvrdý na O.
d n - den (č.) 2. pád: d ne - dne
Současná ruština má tvrdý a měkký jer, ale na rozdíl od praslovanštiny jsou to písmena, která se nevyslovují.
S n - sen (č.); son (ruš.)
v 10. stol. v češtině, dnes v polštině
p ta =) pata (č.); pi ta (pol.)
(v češtině je přízvuk stálý na první slabice)